|
uživatelská stránka
připravil g morr
PROTIPOEZIE
William Carlos Williams
Mezi zdmi
U zadních křídel
budov
nemocnice kde
nic
neporoste leží
škvára
a v ní září
rozbité
kusy láhve
zelené
(přeložila Jiřina Hauková)*
Tak, dostal jsem šanci být zodpovědný a vybrat vám a nandat vám. Z básniček. Rozhodl jsem se ve svém archivu popátrat po takových, ve nichž je poezie velmi nenápadná, které nestaví okázale najevo svou poetičnost, které nehýří básnickými prostředky – nenajdete v nich epiteta stálá ani zdobná, nenajdete v nich básnické figury, zářné metafory, křížení slov, propasti nekonečna – nebo na druhé straně rafinovaný zvukový sklad, eufonii, rým.
Je v takových textech poezie zašitá nějak jinak, těžko říct jak, protože většinou jde "jen" o útržky příběhů, někdy jenom o zachycený okamžik. Jakoby vlastně báseň stála mimo text, byla ve skutečném, nikoli v papírovém světě. Ale k čemu je pak básník? Jenom do světa vytrčený senzor, který v pravý okamžik spouští kameru, mačká spoušť? Tak to asi taky těžko.
Ale hle nejcitovanější báseň internetu:
Bašó
Do staré tůně
skočila žába
žbluňk
(přeložil Antonín Líman)**
Kruhy se ještě chvějou a já nechám dumání na vás, milí zlatí, nabídnu vám k němu jen pár podkladů z Totemu, věci novější i starší, užijte si je.
Andrej Armenov musí být na začátku, když má takový monogram. Na Totemu má patnáct věcí vložených v průběhu roku 02 a 03. Některé z nich jsou dost zajímavé (třeba drsná Koryto sítí mul), do mého výběru se ale z těch patnácti hodí jen s halasovským názvem „Staré ženy“, případně bezveršové „Staré ženy II.“
Na překlep v názvu už se autora nezeptám, ale je zjevný, tedy opravuju.
Andrej Armenov
„Staré ženy“
žena v šátku
pere kostrbatýma rukama
sukni ze lnu
obědvá buchty
a čte Reflex
po večerech poslouchá
Ravelovu Matku husu
dívá se z okna a počítá racky
ráno si češe chmýří na hlavě
a usmívá se-
protože sněží
Toník bude dneska nejstarší, svých čtrnáct textů nasypal na Totem jen v listopadu a prosinci roku 00. Škoda, že nevydržel déle, protože jeho věci byly prosté a silné. Původně jsem vám od něj chtěl nadělit výpisky z encyklopedie nazvané Výpisky z encyklopedie, které jsou překrásnou ukázkou toho, že báseň leží leckde, jen ji musíš umět uvidět, zvednout, ofouknout prach.
Toníkovy kousky, narozdíl od Andrejových by se nám dneska hodily do výběru víc než z půlky, asi i víc než ze tří čtvrtin. Ve vybraných Posedech opravuju „věží trávy“ na „svěží trávy“, předpokládám, že to není úmyslné – autor nedostupný.
Toník
Posedy
Posedy volají
Posedy zející prázdnotou volají
srnky.
„Pojďte ochutnat svěží trávu...“
Je po dešti a ony jdou. Jejich
chůze je krásná a tajemná.
Jejich bílé zadky svítí do
dáli.
Výpis ze Shakyova autorského rejstříku pro změnu zabere přes osm běžných totemích stránek, začíná to v květnu 01, zatím poslední kousek je z letošního ledna. Je toho tedy dost. A je to dost na jedno brdo a má to svoje zvláštnosti, se kterými se jako čtenáři musíte smířít. Musíte se smířit třeba s tím, že pod každou básničkou je datace „Léta Páně“, že polovina textů končí apostrofou, jako třeba „Aleno“, musíte se smířit s tím, že každé dívání je u Shakyi zření. A spolknout tzv. nedostatky stylistické a pravopisné chyby —
Shakyu bych zařazoval někam k básníkům insitním, k takovým u kterých je důležité – důležitější než to, co říkají a jak obratní při tom jsou – jak moc se při svojí tvorbě vydávají všanc. Shakya nese srdce na dlani, je ještě teplé, ještě se hýbá.
Takže si zkuste zvyknout na některé nesmyslnosti, nehleďte na obratnost – a zkuste se otevřít, nabídněte tomu srdci na chvíli teplo svého hrudního košíku.
(A nejlepší kusy jsou „alkoholické“ a „vzpomínkově-venkovské“. Z druhé jmenované sorty, respektuju docela autorova veliká písmena, navíc zrovna tady v té básničce (a v dětském světě) se opravdu jména obecná mění na vlastní:)
Shakya
Jako tenkrát
Jako tenkrát v Zimě,
když malej kluk
vyšel z Domu,
nadýchl se venkovskýho povětří,
tý směsi rozbředlýho sněhu,
vlhkýho vzduchu,
spících vonících kmenů
a Půdy
a Větru
od Lesa a Polí.
Maminka nám dělala
něco k večeři,
tatínek zase dal nažrat
praseti a králíkům.
Do školy
bylo blízko.
25.1. Léta Páně 1997
Dalším živolou, tedy takovým, který na Totemu zřetelně stále je, bude dneska Cardik, věci tu má od půlky 03, není jich moc. Mě hodně dostaly dvě z jeho kratičkých próz. Ale i některé básničky. Měl bych mu ale doporučit, sakra, proč jsem to ještě neudělal, a činím tak tímto, aby si svoje věci rozstrkal do nějakých kolekcí, poněvadž jsou každý pes, jiná ves, bylo by dobré tříditi.
Původně jsem chtěl nasadit miniaturní Vedro, až pak jsem si všiml, že už bylo "zařazeno do časopisu". Druhý kousek, který jakžtakž splní kritéria tohohle výběru je kousek s žertovným názvem WINDOWS 2001.
Cardik
WINDOWS 2001
Dívám se z okna
na cizí balkon,
na kterém paní
věší své prádlo…
No to je žrádlo,
říkám si v duchu,
každý den prádlo,
co ta má ze života…?
...
Věším si prádlo,
naproti v okně
zasněný puberťák
čumí do blba…
Jsem z toho blbá,
říkám si v duchu,
pořád do blba,
co ten má ze života…?
Jeden luxusní kousek od Ewonneho, v tom klukovi opravdu něco je – je v něm kus dobyvatele a objevitele,tady vztyčil vlajku nad USA a jedním odpolednem, obsadil je slovem. A je to jeho.
Ewonne
Praštěnej negr
Zastavil jsem
Ve Filadelfii
Na křižovatce
U nádraží
Byl pěkný den, ladil
Jsem rádio
A pozoroval, jak přes
Zebru
Šly školačky
Pořád svítila
Červená
Když tu přiběhl
Nějaký černoch
Před moje auto
Chvíli jen
Stál, nehýbal se a –
Pak směrem ke mně napřáhl ruku
Se vztyčeným prostředníčkem, přesně
Tak,
Jak to dělají v Hollywoodu
Rozsvítila se zelená,
On odkráčel a já zařadil jedničku
Přemýšleje, že právě jsem byl
Svědkem smutné skutečnosti:
Svět se zbláznil.
Na koneček vám zavěsím někoho nového, aby také mělo mládí nějakou tu propagaci —
Zalíbilo se mi velice v těch asi čtyřech textech od long (mluví žensky, tedy asi paní/slečna long). Jakžtakž by se mi do krámu hodila básnička Před několika lety z kolekce (zatím o třech kusech) Opus času.
long
Před několika lety
Nekonečně mnoho vystříhaných novinových písmen
ve staré zašedlé obálce
formátu A4 s poštovní známkou za pět korun
odesláno, jak prozrazuje razítko, z Pelhřimova
můj úžas po jejím otevření byl nemalý
(protože v P. nikoho neznám)
Na koneček úplný bych chtěl říct jedinou věc – je to sakra divný. Je to sakra divný, že jsou lidé schopni sypat vysoké kopce všelijakých metafórů, lámat slova a tejrat jazyky... všichni jako by chtěli vynalézat a konstruovat, ne objevovat to, co už tu je a co čeká jenom na tebe, až to uvidíš, všimneš si a vyreješ si do hlavy a srdce.
Bloudím po Totemu už dlouho a hodně hluboko, a je to divné, jak málo textů je obyčejná, poctivá reflexivní lýrika, odrazová, zachycující, ve které strom znamená především strom... ale co vám budu povídat, vleťte do dnešního Našeho prostoru a podívejte se kolik je tam konstruktérů a kolik objevitelů – –
* Orchestr. Světová literatura. 1961. roč. VI, č. 2, s. 4.
** Pár much a já. Malý výbor z japonských haiku. Dharmagaia, Praha 1996; též na stránkách nakladatelství, tedy zde. | 
