|
POEZIE I
Milí Totemáci . . .
následující výběr osmi básní je učiněn s vědomím, že se jedná pouze o zlomek kvality, která je na Totemu k nalezení.
Jedná se o výběr subjektivní, i když... : o určitou pestrost jsem se v rámci svých možností pokusil.
____________________
▲ Báseň Živůtky (autor Lef) v tomto výběru reprezentuje přírodní lyriku, bohatě obraznou, místy v lehce skácelovském duchu.
▲ V Putování němé ženy za teplem (báseň z cyklu "o němé ženě") autorka ouvej vytváří až jakýsi mýtus, v němž vyvstávají obecně platné hodnoty.
▲ ... dvojmostí od drfausta zaujímá v autorově tvorbě specifické místo. Jedná se o jednu z nemnoha jeho básní, kde jsou přírodně-lyrické evokace nahrazeny městskými, na jejichž pozadí se odvíjí dialog mezi mužem a ženou.
▲ Báseň Prázdniny od Petra Vaňka mi v něčem připomněla některé ze současných polských autorů (z generace 90. let). Neotřelá "městská metaforika", ta je její hlavní devizou.
▲ Báseň Pocuchaná od sjuuu se nese v duchu Skácelových čtyřverší, ale nejedná se o akt epigonství; autorčin rukopis je zřetelný, obraznost není převzatá.
▲ Polankou nůše vlečem (Rawen): báseň invenční, neotřelá obraznost je lehce rozostřená, ale i za tím se dá tušit záměr. V několika všednodenních detailech je ukryto tajemství - pro mě osobně bylo radostí je v této básni hledat a nacházet.
▲ Nahým a mokrým dovnitř; bilance: báseň od autorky zirael; prosvítá z ní jistý existenciální rozměr. Mimo to je
i výborně napsaná. Víc nevím, co bych k ní dodal.
▲ A konečně báseň Takový malý konec (od autorky vever), jež se vyznačujíe úsporností, barevností, invencí. Několik malých veršů, a je řečeno tolik..!
***
Přeji bohaté čtenářské zážitky... egil
____________________
|
Živůtky
Lef
ó jak husí kůže
vládne v mé neúrodné zemi
až se chaloupky ježí
v temných obavách
a žebry krovů vydechují
zatajené dýmy -
s pruty přípotočních vrb
si vítr spletl bič
a v jizvách nahých polí
teď mlčí se na roviny
krajina jak zimná slina
leží v mlhách okrového háje
i první sníh sem tam
ve skořepinkách zraje
jen naše živůtky kropenaté
ještě s nadějí obracejí listy -
to ze rtů ženy
těšínská jablíčka
dává nám k nakousnutí
ten co není jistý
…dvojmostí (očce)
drfaust
V nábřeží…
korunovace všech podzimních trosečníků
úhlem slunečnice
- ke každé lodi bude jednou patřit přístav
- - jen několik černých zrnek
vysoko maličké pihy podzimu
V noci jsem viděla bílá břicha racků – světlušky
uprostřed města i na mostě
s tím pitomým pohledem mudrců
(...jim ale stejně
nezbyde než kámen
voda a kámen)
Někdy ti je ukážu
v letu
jakož i lampy svítící navzdory otvorům nahoře
- bude to asi moje břicho
ve kterém zůstanou ta křídla…
Jen teď
si nejsem přesně jistá
která z těch ulic
povede až k přístavišti
Pocuchaná
sjuuu
|
kovový hřeben větru
tmu proti srsti češe
a přes práh (kéž bys přešel)
je tisíc kilometrů
|
Nahým a mokrým dovnitř; bilance
zirael
veliké zvíře samoty
ulehlo k prahu
na vyležené místo
bude hořet léto, řekl on,
zase se budou věšet plátna
mezi třešní a cípem střechy,
chceš - ptal se -
být celý život ?
vyrovnání je hned za zápěstím kopce
hned za ohlédnutím
slyšíš ?
veliké zvíře samoty
je zakryté plátnem
a nedýchá |
Putování němé ženy za teplem
ouvej
|
Bylo to v čase
kdy oči mají křídla
a vidí cesty - sluneční prsty
ukazující všemi směry
je jediné místo
na celé zemi
které je ještě zmrzlé
a na něm stojím.
Od kmene
dostali jsme psy
pár kožešin, maso
a hojivou mast
na omrzliny.
Přibalila jsem
sušený devětsil.
Budeme se synem
jak hrabaví savci
bílými pláněmi
putovat na místa
kde němé ženy
jsou u ohňů chovány
jako převzácní
létaví, divocí
ptáci
|
Prázdniny
Petr Vaněk
|
v rozmazaných domech zdají se mi sny:
o obratlích kostela
uprostřed golfových hřišť
kde srny - praporky s kořeny
v půdě s puklou pavučinou
tonou v údolích
daleko k nim...
jak odraz na hladině
plují kachny greenem |
Polankou nůše vlečem
Rawen
|
kombajny na polích sklízejí ráno
je časné
přes noc se ve větvích srazilo mléko
a sýr
doušek vzduchu, na lýtkách švihance ostrou trávou
zasychají
kloktance mraků bíle rozhozených
ledabíle, na šnůrách dvorů
mladá je nalitá barvou
má ji na rtech
nudila se, a tak pila rudou manu
studí mě to, napil bych se též
polankou nůše vlečeme
je čas zařezaných slabin
uvolněných mravů
kloubů, šlach
na cestách jsou kameny, o které někdo brousil nože
polankou nůše vlečeme
z jedné strany prázdné
z druhé naše dlaně...
|
Takový malý konec
vever
|
on:
tak jestli je to moje vina
opustím tě
jeřabina:
moje barva
výkřik spouště
ona:
beru vinu
k vínu připíjím ji
Okořenit pohřebiště?
potřebuju příště | |
| 
