Próza k zamyšlení
Jak jsem páchala sebevraždu – Quotidiana
Tak a končím. Se vším. Se světem, se životem, s rodinou, která téměř nepostřehlna mojí existenci, s kamarádkou, která všechen svůj volný čas tráví raději se svým klukem, s mým klukem, co se po třech letech rozhodl, že ještě nezažil všechno, a s mým nejlepším přítelem, který odjel hledat své pravé já do Nepálu.
Spáchám sebevraždu! Ale ne jen tak obyčejnou. Bude to vypadat jako nešťastná náhoda. Na plynový sporák postavím konvičku s vodou, trochu jí vyliji kolem, do hrnku vedle dám pár lžiček kávy a pustím plyn. Sednu si ke stolu a budu číst. Budu číst moji milovanou Nesmrtelnost od Milana Kundery. “Jaká ironie,” řeknou si, až mě najdou, “zemřela, když četla o tom, jak nesnesitelně snadné je žít.”
A pak, na mém pohřbu, se všichni sejdou a budou plakat. Rodiče budou všem vyprávět, jak mě měli rádi, kamarádka bude brečet na rameni svého nového kluka a litovat, že jsme se poslední dobou moc nevídaly. Můj kluk a můj kamarád budou společně zapíjet žal, protože zatímco ve světě hledali sebe, tady ztratili mě.
A v krematoriu v té záplavě černých šatů budou zářit bílé tulipány, které mám tak ráda, a budou hrát jen moje oblíbené písničky. Bude to krása a to všechno jenom pro mne. Jenom pro mne.
Jaká škoda, že se toho nedožiju…
Velmi krátká povídka – HACKMAN
A kam půjdeš ty?” zeptal se muž s knírkem, aniž zvedl oči od podlahy. V místnosti bylo dusno a rozevřené skříně. “To ti může být jedno, ne” odpověděla žena a zapnula poutko na velké tašce. “Nemůžeš být přece sama, kdo se o tebe bude starat?” snažil se namítnout muž. “Pojď mi pomoc a neměj péči.” Rychle přiskočil a pomohl ji. “Odnes mi ty kufry do auta. Ale dělej, víš přece, že nemám čas.” pobízela ho žena a v klidu si zapálila cigaretu. U auta ji křečovitě zadržel dveře a naklonil se do nich. “Vrátíš se, že se vrátíš ?” Ani se na něho nepodívala, zabouchla dveře a rozjela se. Stál na chodníku bez hnutí a hleděl na malého kamelota vykřikujícího na ulici. Pak se rozběhl. Běžel dlouho podél parku, ale cítil jen prázdno. Na konci byla křižovatka. Řidič tramvaje už nemohl nic dělat
Prozření bolesti – Martina
Proč je to někdy tak těžké! Proč, se ptám svých stínů, jakoby oni měli vědět více. Když ani já nevím, co bude příští minutu. Nebojím se smrti. Bojím se pohledů těch, které miluji, bojím se smutku jejich očí, když dívají se do mé bledé tváře. O odchodu rozhoduje Bůh, vím to i když mnozí by jistě nesouhlasili. Ale já už to vím a nebojím se toho, neboť na paměti mám: Bojovat o život společně s Ním až do konce. Nelíbilo by se Mu, kdybych to vzdala dříve. A já vím proč! Je to tak jednoduché i když to zní dost absurdně, prostě to má smysl! Cítím v tom hrozném utrpení tolik lásky, že ani nevím, jak je to možné. Vím, je nás velmi mnoho, co teď, právě teď pláčou a přitom už rozumí . . . Tak i já jsem šťastná za setkání právě s těmito lidmi, co to mají o tolik těžší, to oni jsou schopni rozumět a vidí až tam, kam mnozí možná nikdy nedohlédnou. Snad proto, že jejich život je mnohem, mnohem těžší a bolestnější. Díky vám za vaši statečnost i já ji nyní umím rozdávat těm dalším. A vy – vy to víte . . . _____________________________ Věnováno, těm, co pro ně zdraví a život není samozřejmostí ….a těm, co už tohle nemohou napsat…
OPTIKA POHLEDU - Kajman
Jak je nesnadné pochopiti ženské smýšlení, znovu jsem se přesvědčil nedávného večera. Ještě jsem po práci ani nevystoupil z autobusu a už mi v kapse vyzvání mobil. A týdny se neozývající přítel: hola, hola, což takhle zajít na jedno?! A protože jsem skutečný kamarád a vím, jaké je pět týdnů trůnit doma s nemocí, nemoci zajít na žejdlík pěnivého moku, obětoval jsem a souhlasil. Bližnímu svému vyjdu kdykoliv vstříc! Může se zdát banalitou či pokleskem takové jítí na pár, ale pro něj to bylo cosi symbolického, návrat mezi lidi, návrat mezi zdravé. To je jasná věc, pravda?! Málem se chudák se svým tělem zapsal do guinessovky, když po mnoha vyšetřeních zjistila fyzioterapeutka, že zdrojem jeho potíží je šest (!) skříplých nervů po celé páteři, to se prý jen tak nevidí. Moc ho tenhle rekord netěšil. Trochu ho pokroutila, chytala hlavu, ruce, ozývalo se praskání, křupání, jeho řev a prý: teď už to bude fajn. Druhý den ráno se cítil jak po ultramaratonu, ani se nemohl postavit. Tedy pohnutky mého jednání velmi ušlechtilé, což kupodivu nechtěla pochopit má milá partnerka. Vůbec se jí snažím marně už roky vysvětlovat, jak je hospoda skvělá věc a skvělé místo pro utužování přátelství, člověčenství a doplňování vitamínu B. Marná snaha, prý jsem ožrala. Pravda, dvě pivka se nakonec protáhla na šest, ale musel jsem nechat ho vypovídat se z utrpení posledních dnů a týdnů, snažil jsem se být pozorným naslouchačem a tiše si jen zapaloval a usrkával. Lok se sešel s lokem a uviděli jsme dno šestého půlitru, čas klikatit se domů. Naštěstí je to jen pár desítek metrů. Ale ani po příchodu jsem nebyl vítán s fanfárou a můj upřímný úsměv nebyl opětován. Prý: byl jsi chytrý kluk a teď jsi jak debil, jen chlastáš a nic neděláš! Tak a máš to! To prrr, dělám, a chlastám jen tak akorát, ale vysvětlete to žehlící, uklízející, vařící partnerce, s natáčkama na hlavě. Jsem ožrala. Pche. A to jsem si i zuby vyčistil! Prostě těm ženskejm to v mozku spíná jinak, kdybych jen přišel na to jak. Já jí snad o prospěšnosti chození na pivo nepřesvědčím ani za dalších deset let…
Krása – Kirké
Nikdy jsem neviděl krásného člověka..." řekl, sklopil hlavu a znovu se ponořil do děje právě vydaného románu. "Nikdy jsem neslyšel krásného člověka..." řekl a do uší si zas nechal proudit na tisíce příjemných tónů.
"Já dnes viděl krásného člověka..." řekl, pozvedl hlavu k nebi, zhluboka se nadechl a za klapotu semaforu přešel rušnou křižovatku, pevně svírajíc v dlani svou bílou slepeckou hůl. "Já dnes slyšel krásného člověka..." řekl a věděl, že ani sám sebe nebude nikdy moci zaslechnout.
"Podívej, jen bezduší nevidí duše a beztělí těla," řekl svému, stejně jako on hluchoněmému, kamarádovi.
Papiňák – Rawen
Ten pocit byl tím nejhorším, co jsem za posledních několik let zažil. Rentgenové pohledy všech mých blízkých. Hovoří se mnou s účastí v hlase a nespustí ze mě oči. Mapují, monitorují mě a jí jim to oplácím tou nejkřečovitější přetvářkou. Když jsem o samotě, všechno chce ven, ale můžu si to dovolit pouštět jenom polehoučku, aby mé vzlyky nebyly slyšet v druhé místnosti. Horký proud slz mi nedovolí zamhouřit oči, musím jej vždycky násilím zastavit, když někdo zlehka našlapuje kolem mých dveří. Někdy dokonce otevře a zeptá se mě, jestli je všechno v pořádku. Mám s tím strašné problémy, vyhazuju mokré, slané kapesníky do koše a někde za sebou slyším ty obdivné poznámky. Je tak silný. Vyrovnal se s tím skvěle... Naštěstí mi s tím pomáhá čas. Ani už mě tolik nebolí hlava. Nejhorší to bylo hned to první dopoledne. Srkal jsem horkou polévku a hustý kouř mi dráždil dutiny. Ostatní mě pozorovali ostřížími zraky a já jsem měl sto chutí je všechny poslat do prdele. To ticho, strašné ticho, které jsem v té místnosti nikdy dřív nepoznal, tu situaci doslova natahovalo. Breč, breč, vyplač se !!! Jak to, že neležíš na podlaze a nesvíjíš se bolestí??? Tvářit se naprosto neutrálně, když se mi chce řvát, křičet, rozbíjet... Ale nebrečel jsem, nebrečel jsem před nimi. Utekl jsem ven a vyběhával adrenalín a vztek a bůhvíco ještě. Vypotil jsem to ze sebe jako černou horečku a doma jsem už jen vyčerpaně klesl do své slzavé postele... Zkurvený svět, zkurvený lidi, proč zrovna já. Proč zrovna já musím být tak silný, když jsem uvnitř natlakovaný k prasknutí? Zatraceně...
stránku připravila Pišišvor
|