|
Proč černobílá? Jednak mi přijde, že barevnost nějak k depresi nepatří, a také proto, že bych jako tečku za touto stránkou chtěla prezentovat i příspěvek, který se na výsledkovém místě neobjevil a který je černobílý. Ale to až opravdu nakonec.
Tentokrát měla jasného vítěze pouze kategorie Poezie. Na základě vašich hlasů získává Hlavní cenu
Karel Mezanin za dílo BYT 5+1 A LUCIE.
V prvním pokoji zahrada;
-
Po zbytcích bytu maklury,
šípkové keře a dříny-
Lucie, vidíš tady ty stromy?
V kuchyni rostou navíc břízy.
A v koupelně dělávám po nocích
křtiny.
Pohledem přes balkónové sklo -
noční pantograf drží směr
jako blázen v hospodě.
V bytě je prázdno, a mimochodem ráno.
Všude poházené listí z opadaných bříz
a uprostřed druhého pokoje- lampa.
Jednou jsem se v tomto bytě zatoulal.
Hledal jsem cestu zpátky mnoho týdnů
a mezitím potkal pár lidí
a Lucii.
Jako kdybych našel něco,
co jsem ztratil.
Vzpomínám si,
na cestě zpět,
jak zatáčkou z jednoho pokoje do druhého,
sviští Eliška Junková a vystupuje z Aerovky
tak, jak ji pánbů stvořil-
s bílou čapkou, závodnickými brýlemi
a nezdolným úsměvem.
Jednou se stalo, že v třetím pokoji
napadl první sníh.
Jak se má, prošel jsem se jím s Lucií.
Tak kouzelně ještě nikdy nenapadlo,
jako kdyby …-
nedopověděla a něžně v teplé ruce
topila sníh.
Do čtvrtého pokoje nechodím.
Celý rok tam padá listí
a k slunku neustále stoupá dým.
Bojím se, že Lucie zjistí,
když otevře dveře,
že je tam hřbitov.
Pak ztuhne a
nebude se moci hnout,
ba ani dveřmi probít.
A ten pocit, právě
proto tam nechodím,
ji bude chtít vhrobit.
V noci byt
v bytě klid
v klidu bytu-
pátý pokoj-
Lucii
sněhusnítku.
V kategorii Ostatní se o první a druhé místo dělí autor odhlavykpate s dílem KLAUN a autor JARO s dílem Vítej, podzime…?
KLAUN
Vítej, podzime...?
Redakce se rozhodla udělit Mimořádné uznání autorovi pelvis za dílo Pavel, protože podle našeho názoru výrazným způsobem naplňuje zadání soutěže.
Pavel
V kategorii Próza nebylo možné pro rovnost hlasů cenu vyhlásit. Redakce se rozhodla udělit Čestné uznání autorovi Loser82 za dílo Chorý.
Zpocenej, v krku peklo.
Cumlám prášek, co jsem našel v šupleti v kuchyni, ale je to k ničemu, bolest nepolevuje, pusu mám plnou trpký pachuti, vím, že zákeřný svinstva si už ve mně spřádají svoje tkaničky, dostanou mě, lehnu a chcípnu, tak jako každej rok touhle dobou, znám se dobře, už teď se tu ploužím po bytě, a z každý drobnosti zuřím - rozkrojím si třeba uvařený vejce a chci ho položit na chleba s máslem, ale žloutek se vysmekne, je parchant jak živej, a rozsype se po lince - taková kravina, jindy bych to normálně posbíral, ale teď mě to tak vytočí, že ty zbytky ve vzteku rozplácnu ještě dlaní a pak to všechno smetu do koše a vyhodím, tak to se mnou lomcuje - - asi jsem fakt nemocnej. V noci se budím kolem třetí, zpocenej, a v hnusně promočenejch peřinách se převaluju tak dlouho, až se mi podaří zase na malou chvíli usnout, pak znova, otočím to celý tím mokrým nahoru a mám na moment vyhráno, sajrajt, lidskej sajrajt, blil bych ze sebe, z toho horkýho smradu - - a tak usínám znova - a znova se pak probouzím a cítím horko ve tvářích, na čele, uvnitř hlavy, klíčí to ve mně, dusím se tím svinstvem.
Propadám se do snu, ale není to sen, je to spíš noční můra, poznám už noční můru..
Utíkám ulicí, do kopce, ke svýmu domu, se mnou běží nějaký dva cizí lidi a s nima dítě, a taky chlap, kterýho podle všeho dobře znám - a ten se ke mně otáčí a křičí Utíkej!! Ale já mám nohy jak přelomený, ve snech nikdy nemůžu utíkat, jen se tak belhám - a tak se ohlídnu, před čím to utíkáme - je to obrovská mrtvola, monstrum, sešitý jakoby z kusů lidskejch těl, strach mě přimáčkne k zemi, nemůžu se skoro už ani hnout - a ten chlap, kterýho podle všeho dobře znám, bere to dítě na záda a utíká s těma dalšíma lidma pryč ode mě nahoru a ta mrtvola se blíží, kulhá, jako kulhám ve snech já - a pak se najednou zvednu a křičím na tu věc a utíkám jiným směrem, jsem jako v nějakým trapným americkým filmu, zachraňuju situaci, zachraňuju všechny ty lidi.. a ten netvor se opravdu pouští postranní ulicí za mnou, pak zatáčím doleva a pak znova a znova, až jsem na tom samým místě, a takhle několikrát, než mě to dohoní a připlácne svojí obrovskou smradlavou prackou mou hlavu k betonu - - pak se napůl probudím a děkuju nevím čemu za to, že to byl jen blbej sen..
Ráno vstanu, udělám si čaj , mátovej, připomíná mi jedno období z mýho dětství.. pak kloktám slanou vodu, ale to taky nepomůže, to taky vím, bolest zůstane, možná si zajdu k doktorce, koukne se mi do tlamy a pak mi napíše antibiotika, který mi nepomůžou - - ta máta, abych to nezažvanil, ta mi připomíná první třídu, tehdy jsem dostal k vánocům počítač, a hrál jsem na něm jednu hru, do který jsem byl zamilovanej, doslova, ve snech jsem žil v osmibitovým světě, pohltilo mě to, vzpomínky mají chuť tý máty, a taky voněj, jinak, teď jako kofila, čokoládová tyčinka s obrázkem takovýho jogína nebo co, čert ví, jestli se to ještě vyrábí.. a ještě jedna věc: vůně heřmánku - to když mi tenkrát vyrvali zub a já to celej den kloktal, každý ráno po probuzení, než jsem zasedl k tomu počítači - - tak to všechno mi připomíná ta vůně, tenhle stav, připomíná mi to, jak dávno to vlastně je.. a abych nezapomněl, tak mi vyskakujou na obličeji horký mátový slzy.
Jdu si lehnout. A propadám se do snu, zase.. a zase to není obyčejnej sen..
Plazím se mokrým listím pod obrovskej placatej šutr, pod tím šutrem je veliká místnost a ve stěnách tý místnosti jsou takový kovový šuplíky a v nich.. bojím se toho tam uvnitř, nahání mi to strach, a tak lezu ven a koukám, že jsem na hřbitově, nebo možná ne, je to divně pokroucený místo, který znám ze vzpomínek - - a pak to tam najednou poznávám, kdysi to býval park před školou, kam jsem chodil jako úplně malej, na první stupeň.. změnilo se to tady, zšedivělo, zpustlo, stromy jsou vykácený - a to jsem si kdysi říkal, jak budu chodit kolem, až jednou zestárnu, že budu chodit tím parkem a budu vzpomínat na ty krásný časy, když jsem byl malej, že budu koukat na stromy a říkat: hmm, ty ale vyrostly, takhle malý si je pamatuju, takhle malý - leda kulový, nic z toho se neděje, stromy jsou a budou už všecky mrtvý. Nedaleko odsud klečí u jednoho hrobu ženská oblečená v černým a já slyším takový podivný kňourání, ale to ona nepláče, ona tam jen sedí a vyškubává uschlý kytky z hlíny jednoho toho hrobu, všechno to pomalu cpe do tašky a jde to vyhodit do popelnice, odchází a najednou je všude klid.. ...to kvílení už taky ustalo, nade vším stojí v tichu černý sochy a v hromádkách hlíny se bělají lebky, ale ty nejsou lidský, jsou to lebky z kamene, mrtvý odjakživa. A tak jsem najednou zpátky pod tím šutrem a už tam nic není, jen vzadu nějaký dveře, dveře asi z hrobky ven..
..probouzím se, jsou tři ráno, cítím pach potu, zavrtávám se do horka a snažím se usnout, nemyslet, ale zlej sen si mě zase najde, vím to..
Lezu z auta, nebo z autobusu, je to jedno, snu je to jedno, ale asi to je spíš autobus, možná, všude je spousta lidí - to mívám občas takový sny, že někam cestuju, nejčastějc k moři, a to vždycky už jedem a já najednou zjistím, že jsem se vlastně do toho snu narodil moc brzo, že ještě nemám vůbec sbaleno, a tak od toho moře jedu zase zpátky pro ty svoje věci, a když se vrátím, všichni už se tam balej, že se jede domů, takže jsem to prošvih a jsem z toho smutný - no prostě magor, no - jenže teď jak lezu z toho autobusu, tak zjišťuju, že to nebyl žádnej zájezd k moři, že to ty lidi jednou z nějakýho pohřbu, a já jedu s nima - - a pak se rozeběhnu a utíkám od toho a najednou stojím před domem toho chlapa, kterýho jsem určitě znal, ten, kterýho jsem zachránil v tmách jiný noční můry od tý obrovský smrdutý zombie, přichází mi otevřít jeho žena, v náručí má dítě - - a najednou stojím uprostřed jejich domu sám, nevidím, jen cítím čerň stínů v koutech, a slyším hlasy, přicházejí ze stěn - jsou to démoni, šeptá jeden z těch hlasů, my jsme démoni, démoni tohohle domu, nás se nezbavíš! A já otevírám dlaň a v ní se objevuje stříbrný světlo, jako kdybych byl nějakej čaroděj a vnitřek domu je najednou bez jedinýho stínu a já čekám, až se vynoří z proužkovaných tapet bytosti z jinýho světa, ty, který jsou do zdí toho domu zakletý, jenže nevidím nic a hlasy jsou čím dál silnější a už se mi jen smějou a já utíkám ven z toho domu, a najednou se spíš jen tak belhám - - selhal jsem, ať už bylo mým úkolem cokoliv.
Probouzí mě zvonek, pomalu se nasoukám do smradlavých hadrů, vylezu na chodbu, po schodech dolů, to abych zjistil, že je to pošťačka, která shání moji mámu. Není tady, chrchlám. Tak jí řekni, že má na poště doporučenej dopis, já ani nebudu psát lístek. A pak se nadechnu chladivýho vzduchu a vím, že tahle nemoc jen tak nezmizí, polknu, zaškrábe mě v krku, do hlavy se mi v mžiku nahrnou všechny zkurvený žloutky celýho světa a mám v sobě tolik vzteku, že bych se na nebohou listonošku vrhnul a na místě ji zabil holýma rukama.. jenže na to nemám sílu - a navíc vztek je kráva a já mu nevěřím - - a navíc kecám, udělal bych kulový, pochopitelně.
A tak se ploužím zpátky. Vlezu do postele. Spát už nebudu.
Stejně jako v kategorii Próza, ani v kategorii Fotografie nebylo možné přiznat cenu pro rovnost hlasů. Redakce uděluje Čestná uznání autorům Žárovka za dílo úniková cesta a blode za dílo …přichází z polí…
úniková cesta
...přichází z polí...
Takže to byla oceněná díla a konečně se dostáváme k té slíbené tečce. Tento příspěvek mnoho hlasů nezískal, věřím, že především proto, že byl vložen až na samém konci soutěže. Ani redakce mu žádné ocenění nepřidělila, protože je nepsaným pravidlem, že redakce neoceňuje příspěvky, které vložil někdo z redaktorů. Protože ale nepokrytě fandím každému dílu, které vznikne za spolupráce autorů napříč rubrikami, rozhodla jsem se právě tento příspěvek přidat na závěr stránky - především jako inspiraci do dalších soutěží.
Bezhlavá princezna dvojice autorů: Lumík_v_Kellu |
