Ladislav Zedník: Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly, Argo, Praha 2006, ilustrace Markéta Jelenová

___________________________________________________________________________________

Hlas čerstvě vylíhlý ze tmy

Čtenářům literárního serveru Totem je již delší dobu známa poezie Ladislava Zedníka, jehož prvotina se po různých peripetiích konečně dočkala vydání. Ohlas, který Zedníkovo vyzrálé psaní na Totemu vzbudilo, nesl snad všechny znaky konstituování silné básnické osobnosti. Jeho poezie byla přijímána s obdivem rozumějícím i míjejícím, vyvolala vlnu povrchního epigonství a stávala se opakovaně předmětem různorodého pochybování, při kterém mohla být nařčena prakticky z čehokoli. Kouzlo prvního setkání prostřednictvím tištěné sbírky je v případě nemála internetových čtenářů vyloučeno; přesto i pro ně může být Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly sbírkou překvapivou a v dobrém slova smyslu záhadnou. Neboť Zedníkova poezie, jakkoli o ní můžeme říci, že ctí tradici nebo že se vyznačuje soudržností, zemitostí a přísností, se veškerým přívlastkům spíše vymyká a stejně tak se vzpírá i jasnému uchopení nebo zařazení, a to i po několikerém čtení.

Graficky a výtvarně pěkně vyvedená sbírka, o niž se jedná, je především bohatá, bohatá ve svém vyjadřování, aniž by příliš košatěla, a ztrácela tak sílu. V průběhu příprav prošla mnohonásobnými změnami, starší básně ztrácela, přibírajíc nové, a postupně se rozčlenila do pěti oddílů s inspirativními názvy. Ty zahrnují celkem třicet devět textů různého stáří, textů samostatných-krátkých i dlouhých, které vytvářejí cykly, textů, které vycházejí z prostého, jednorázového zážitku, i takových, které se uchylují k obrazové abstraktnosti, místy dramaticky vypjaté. Názvy básní, někdy dokonce dvojité, naplňují různé funkce, většinou jsou však klíčem, který má soustředěnému čtenáři spolehlivě odemknout dveře ke smyslu. V čem spočívá ono výrazové bohatství? V podivuhodně vyváženém skloubení tří aspektů, které zřejmě představují základní možnosti básnického tvoření: metafory, symbolu a hry. Zní to až neuvěřitelně. Jak může prvotina něčeho takového dosáhnout? Nemáme před sebou jen navršený mýtus, k němuž autor sám, třeba nevědomě, mohl přispívat?

Původní ideje a myšlenky, jimiž je nasyceno Zedníkovo psaní, se neodehrávají v rovině vágního filozofování a mudrování ani nejsou zabaleny do toporných perifrází; jde o myšlenky ryze básnické, jejichž bytí je tedy v metafoře, v obrazu, jinak řečeno: které se skrze obraz odehrávají, prodírají do slabik a vět. Jak přesněji vystihnout pocit nepřítomnosti tváře druhého než básnickou paralelou („Tolik vody, / a hladina je jen iluze.“)? Jak jinak vykreslit s poklidnou pravdivostí drásavé rozpětí milostného vztahu než rozhovorem metafor, které pak vskrytu rozvedeme („Kdesi zbyl dol na sluneční kámen - / zatopený, až bolí to, // a Měsíc, říkám, to je člun, / ale naše cesty jsou sotva splavné - / ode mě k tobě / jen kamení.“)? K tomu je třeba připočíst, že Zedník vědomě pracuje s tím, čemu sám říká osobní metafyzika - zjednodušeně: s opakovaným užíváním a rozvíjením motivů, které určitým způsobem rozšiřují okruhy individuálního tvůrčího poznávání.

Jedná se například o posedlost strojovnami a stroji - tušením pevné danosti všeho ve světě (ozubené slunce, zážeh v hlasivkách vlčáka atp.), proti němuž se naopak staví východisko v podobě „Zastávek na znamení“, neočekávaných zásahů do každodennosti, drobných vytržení, vtrnutí a chvění, narušujících tíživou seřízenost dnů. Jinou fixní ideu představují dvojníci, ustavičné rození a zmírání, „opakování sebe sama“. Tyto motivy slučuje zvláštní představa všepohlcujícího plynutí, která se dá přirovnat k filmovému pásku: v každém momentu-snímku a na každém místě subjekt ponechává a ztrácí sám sebe, v každém dalším se znovu nalézá a rodí, a teprve uměle vyvolaný pohyb vytváří zdání kontinuity. Jako by se chtěl autor naklonovat do všech částic životního času - „Ale nebyl jsi inženýr, / co vymýšlel každé z mých těl (...)“ Nelze než dodat, že mystické zážitky, pro báseň pečlivě střežené, tvoří jádro řady textů, k němuž povrchem je právě obraz.

Pozorování, ať už vzešlé ze vzpomínek nebo přítomnosti, se neomezuje na pouhý nezúčastněný popis, ale je nerozlučně spojeno s tímto přísným zvažováním, mnohdy až konstruktérským. Nehrozí tedy, že by se texty ocitly na poli výčtu - někdy však dojde na prosté přímé pojmenování, které slouží k citlivému vykreslení situace. Symbolika, ze které sbírka vyvěrá, je do té míry křesťanská, až by se mohlo mylně zdát, že je Zedník autorem religiózním: najdeme v ní motivy přijímání, rybáře a stigmat anebo apostrofy Otce. K nim se přidává návratný motiv očí, kterými promlouvá nejistota vlastního těla a nedůvěryhodnost okolního světa: oči jsou zlomené, obrácené dovnitř a vysypané, oči jsou „nastřelené kuličky / do cizích důlků“, kterým „otvírám zrána rty“. Už nestačí dívat se. Je nutné domýšlet.

V domýšlení je také cosi z hry, která texty nenápadně prostupuje. Jakási tichá radost - nebo touha po ní - vede Zedníka k poklidnému rozvíjení metafory či vnitřního příběhu („A v nůžkách už nesídlí zabiják vlasů.“); k vlídnému přijetí skutečnosti, kterou pak podrobujeme laboratornímu zkoumání. Nejlepším dokladem takové vážné hry je přítomnost rytmizace, převážně daktylské, na jejíž rétorické vlně se Zedník rád nechá unášet, byť s chladnou sebekontrolou. Dochází pak k takovým pěkným nápadům, mezi něž patří třeba „spasitel slaměných světů“ (báseň Strašák).

Ladislav Zedník se zajímá spíše o zahraniční poezii. Konkrétně je mi znám jeho vztah k anglosaským autorům, a zejména slovinským, u nichž našel silnou inspiraci pro své básnické uvažování a také některé motivy, které ve sbírce dále rozvíjí (srov. básně Kajetana Koviče, Maji Haderlapové a Aleše Štegera v překladových antologiích). Přes vědomí vlastních schopností zůstává pokorný, v textech tíhne k pomalosti, a nelze-li věřit smyslům či slovu, pak k mlčení. Někdy přenechává hlavní postřeh druhé osobě, jejíž promluvu pak pouze fascinovaně komentuje. Z kontextu současné české poezie vystupuje do popředí ani ne tak jednotlivě zmíněnými rysy, jako spíš darem sloučit je všechny do hutné, a přesto živoucí struktury básně. Všeobecnou tendenci k impresivní miniatuře překonává mimo jiné zálibou v dvoudílnosti: několik textů má dvě nebo i vícero částí, které si navzájem odpovídají, chvilkový zážitek je pak povýšen na funkční součást celku, který přitom může být abstraktní a „strojový“.

Zahradou s jabloněmi a dvěma křesly vstupuje na scénu hlas, který napovídá, jak vyjít z určité bezradnosti; autor, který zbytečně neteoretizuje, ale tvoří. A hlavně: přichází básník, který nutí čtenáře přemýšlet, i když tím třeba způsobí nepříjemné pocity neporozumění nebo nepřístupnosti. Je to totiž něco, čemu jsme možná už trochu odvykli.

Jonáš

publikováno též na iliteratuře (http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=20423)