Augustin_Šípek

vymknout se z přítomnosti   jen se vymknu z přítomnosti bořím hrudky dávných těl jsem právě ten    co cestu klestí jsem vítr      který zlidověl   vyháním stíny za petlice jsou černé tuší   na dosah nikdy víc      jen někdy    sice u Slivice    leštím práh

já bych ji maloval              já bych ji maloval            k nohám ticho    dal bych            dal            meruňku co stárne            štětcem vryl            a bílo (jako z alabastru)            krví z vína zakalil              šel bych šel            a mrtvo z dveří            vynášel            těm co věří (z poznenáhla tnou)            svítil bych            mihotavou lucernou

sjuuu

šel kolem štěpařský vosk v dlani   šel kolem   štěpařský vosk v dlani dřevěné oči      (vidíš?      planím) a všechny stromy světa za ním   nakřivo přebroušeným pulsem v mých tenkých letokruzích hnul se nůž z posledního roubování

měsíc je miska kurkumy              měsíc je miska kurkumy            chodíme městem trochu mým            a úzko je nám - zrnkům v lusku              přelomit dva jak ptačí kůstku            uměla jsem     a neumím

a zase sama v městském sadu   a zase sama     v městském sadu přelézám sebe - černý plůtek máslovky světla z oken kradu a zahazuju nakousnuté                 zas jeden zářez na zárubni   zas jeden zářez na zárubni přeletěl čas jak hrdlička dlaň nastav      říkej      maličká po hrdle hlaď    a potom   škubni

povětří křivou holí   povětří křivou holí počítá lesu žebra sebe je třeba přebrat a stát se stromem holým

jste všichni z dřeva říční vrby             jste všichni z dřeva říční vrby           když o polednách pít vám podám           polkneme oba     už nás svrbí           má nejspodnější spodní voda

pojď dokořán si spolu lehnem           pojď     dokořán si spolu lehnem           a ta co voní po datlích           ta černá     vláčná v obratlích           otře se o nás horkým stehnem                                     v polomech vítr hraje bacha           v polomech vítr hraje bacha           zem naježená srstí smrčin           tetřívek tříští na tatrči           třeštivé slunce     zem je plachá           zem samá kost a samá šlacha           a strupy každým rokem tvrdší           zem zraněná je zlá     a vrčí

hladové kočky chodí po zdech hladové kočky chodí po zdech a kysne bledé mléko hvězd pijme     je na my dávno pozdě a dávno brzo na rozjezd

uřknuta v modře hořkém tichu            uřknuta v modře hořkém tichu            na příkrém břehu řeky hříchů            ostřice března jenjen řeže            proč ale myslím na řeřichu?            ne na psárku a na protěže?

vratkému slunci vrácena vratkému slunci vrácena větru a vratiči trvám tu     tvárná ramena dokud se nevzpříčím

jen tys mi zbýval do postu             jen tys mi zbýval do postu           zůstane chuť a v prstech ty           -má mléčná špíno za nehty-           hustý a trpký jako stud

kovový hřeben větru kovový hřeben větru tmu proti srsti češe a přes práh     (kéž bys přešel) je tisíc kilometrů

pod zrezivělou nocí              pod zrezivělou nocí           prohýbá se i kámen             ulička úzká tak           že se v ní nepotkáme