BŮH  JAKO  BYZNYS

Quotidiana     Víra v Boha u nás doma nemá žádnou tradici. Jediný Bůh, se kterým jsem se během svého dětství setkala, byl ten, který se objevoval v Olbrachtových Biblických příbězích, a ten z knížky po mojí babičce. Vypadal jako bělovlasý stařeček v noční košili a spolu se svatým Petrem chodil mezi chudými lidmi a odměňoval je za dobré skutky. Vlastně jsem si hodně dlouhou dobu myslela, že Bůh je něco mezi pohádkovým dědečkem, který dá dobrou radu každému kdo se s ním rozdělí o buchty s tvarohem, a dědem Vševědem. No a ze školy jsem si pamatovala, že: "Lidé ve středověku věřili v Boha."   Jenže pak přišla Sametová revoluce, mně bylo asi osm let a v televizi jsem viděla hrdinu několika posledních týdnů - Václava Havla s manželkou, jak se modlí. Pamatuji si, že jsem volala rodiče k televizi, ať se jdou na to podívat. Kdyby mi někdo řekl, že TEN Václav Havel se schovává pod stůl před čerty a Mikulášem, nebyla bych tak překvapená. Koneckonců, ti k nám chodili každým rokem, zatímco Bůh byl pohádková postava ze středověku.    Až po několika letech jsem pochopila, že s tím středověkem neměla "souška učitelka" tak úplně pravdu a že Bůh a jeho proroci jsou téma nejen aktuální, ale dokonce i finančně výnosné, stačí vědět jak na to. Na druhou stranu, může se stát, že díky tomu na váš krk bude vypsána několikamilionová odměna. Urážet Boha se opravdu nemusí vyplatit.   Jedním z těch, kdo by vám mohl povyprávět o svém skrývání se před rozzlobenými věřícími, se jmenuje Salman Rushdie. Narodil se v Bombaji v muslimské rodině a když mu bylo čtrnáct, byl poslán studovat do Anglie. Nějaký čas pracoval pro Pákistánskou televizi, hrál divadlo a živil se jako copywriter pro Oglivy & Mather. Jako spisovatel debutoval v roce 1975 s knihou Grimus. Do povědomí široké veřejnosti však vstoupil jako autor, nad kterým Ajatolláh Chomejni vynesl v únoru 1989 fatvu (rozsudek smrti) za jeho čtvrtou knihu - Satanské verše. Muslimy pobouřilo jeho ztvárnění proroka Mohameda, který je v knize nazýván hanlivým označením Mahoudem, a jehož ženy a dcery se živí jako prostitutky. Přesto, a nebo právě díky této fatvě, se kniha dostala do povědomí široké veřejnosti a Rushdie se stal hrdinou, kterému hrozí, že za svoji knihu, zakázanou v několik státech, zaplatí životem.   To řecký spisovatel Nikos Kazantzakis měl "větší štěstí". Autor legendárního Řeka Zorby byl v padesátých letech "pouze" vyloučen z církve a jeho kniha "Poslední pokušení Krista" byla Vatikánem zakázána. Proč? Ježíš v ní pochybuje o smyslu svého poslání a nebýt Jidáše, možná by raději zůstal tesařem, vyráběl kříže pro odsouzence, založil rodinu a žil poklidným životem až do smrti. Na konci osmdesátých let Kazantzakisovu knihu znovuobjevil Martin Scorsese a natočil podle ní stejnojmenný film. Vatikán byl opět zděšen a prodej knihy i návštěvnost filmu prudce stoupala.   Jedním z těch, kdo velmi dobře pochopil, že naštvat církev může být velmi dobrým marketingovým tahem, je bezpochyby Dan Brown. Co na tom, že myšlenka, že Ježíš Kristus a Marie Magdalena měli spolu děti, není tak úplně nová? Vždyť Ital Umberto Eco (a ani on nebyl prvním) tuto myšlenku již před několika lety použil v knize Facoultovo kyvadlo a na Brownovu adresu pronesl, že se "obohacuje odpadovým materiálem". Avšak je to právě Brown, kdo se dokázal probojovat na titulní stránky všech novin a časopisů a jehož prodeje rostou s každou další žalobou, která je na něj podána.   Zatímco Brown dobře vydělává, jiní si vystačí s tím, že si z církve a jejích představitelů dělají někdy více, jindy méně vkusnou legraci. V levných knihách jste před několika lety mohli najít komiks o tom, že "Ježíš hulil trávu" a většinu svých vizí pronášel "notně pod vlivem",  Francois Cavanna v Písmu paroduje rovnou celou Bibli a ani MontyPythonův "Život Briana" věřící moc nepotěšil. Zapátrala jsem trochu v totemáckých vodách a podařilo se mi najít pár autorů, v jejichž dílech se objevuje Bůh nebo zmínka o něm. Velký ohlas vzbudila Rony Rubínek a její povídka Muž, který si hrál na Boha, avšak možná právě proto jsem do tohoto výběru vybrala dva autory, kteří tak trochu zapadli, ale za přečtení stojí.

První z nich je Gina Rocca a její Procházka zahradou Hyeronyma Bosche.           Jsem tady.       Jsem… jsem nic. Pouhý záchvěv, závan… jsem ozvěna výkřiku prvního člověka, když přišel na svět. Nejsem vidět, ale vidím všechno, vidím i Boha. Byla jsem u toho, když stvořil ženu z mužova žebra.       Jsem tady.       V zahradě obehnané vysokými, špičatými horami, jejichž vrcholky se ztrácí v pomněnkově modrém nebi. Zahrada, kterou Bůh nazval Rájem, je zaplněna vším, co během šesti dní přivedl na svět: vzrostlé stromy obsypané šťavnatým ovocem, roztodivné rostliny různých tvarů, barev a vůní, ptactvo na obloze, ryby v blankytných hlubokých jezerech a šumících řekách, savce prohánějící se po svěží zelené trávě.       A tam, uprostřed krajiny utvořené k Jeho obrazu, stojí Bůh a po jeho boku jeho děti, Adam a Eva. "Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi," řekl jim Bůh a tak se také stalo.       Shlížím na zahradu boží a vidím i Boha i to, co on nevidí. Podivné tvory vylézající z jezera, ubohá stvoření nepodobná ničemu známému, šelmy rdousící slabší, neschopné se bránit. Vidím úlisného plaza vinoucího se kolem hladké kůry stromu vědění dobrého a zlého. A vidím jablko v rukou Eviných.       A pak, v obavách z lidského vědění, vyhnal Bůh své děti do světa za vysoké hory. Pryč ze zahrady rajské, do zahrady pozemské. Odcházím s nimi, jako němý stín, zvědavý na nový svět. Neliší se příliš od starého domova - zelené trávníky, průzračné řeky a jezera, jejichž hladina se leskne slunečními paprsky jako ten nejvzácnější z diamantů, košaté stromy, pestrobarevné květiny a množství zvěře.       Nedbá žena výhružek božích, že v bolestech děti bude rodit, a brzy je svět zaplněn lidmi. Po okolí se rozléhají slastné vzdechy a steny, vzduch je cítit sladkou vůní jahod a plodů tisu a kyselým pachem zpocených těl. Těl mužů a žen, potomků Adama a Evy, kteří nedbají zákazů, nemyslí na hřích. Někteří skrytí v jeskyních, pod vodní hladinou nebo uvnitř obrovitých lastur, jiní proplétají svá alabastrová těla beze studu pod nebeskou klenbou. Žádnému z rozdováděných požitkářů nepřijde na mysl, že zpoza vzdálených hor je přísným okem pozoruje Bůh ze svého království. Bůh. Ten, kdo rozhoduje o jejich posmrtném návratu do zahrad Ráje.       A hned vedle - pán Pekla ze svého trůnu vybírá ty, kteří budou po smrti dělat společnost jemu. Hříšníky, kteří nenaslouchali božím přáním. Ti po smrti odcházejí do jeho sírou páchnoucího, temného světa plného kvílení mučených nebožáků. Jdu s nimi, jsem nepoznaným, nepoznatelným průvodcem jejich pouti.       Vše, co na zemi přinášelo radost a rozkoš, se zde mění v hrůzné nástroje trestu. Kamkoli pohlédnu, vidím jen zmar a lidská těla strnulá v bolestné agónii a všemožná pekelná stvoření, která hříšníkům ztrpčují posmrtnou existenci. Natahují jejich křehká, vysílená těla mezi struny obrovských louten, probodávají je šípy, přivazují vysoko nad zem… Svině v cudném hávu jeptišky se vysmívá Bohu a jeho pozemským služebníkům, opodál dvojice psů vytrhává vnitřnosti z dosud hýbajícího se těla.       Na to vše dohlíží ze svého trůnu pekelný vládce se spokojeným úšklebkem ve své ptačí tváři. Přímo pod ním zeje v zemi černočerná, bezedná díra, do níž propadávají zatracení, které vládce pozře, ale nestráví. Jsem tady.       Jsem… jsem poslední nelidský výkřik, který se vydral z hrdla hříšníka, než na věky věků propadl do temnoty Bohem zavržených.       Jsem tady.       Na konci lidské existence.

Tím druhým je G_B_Show a ukázka z jeho Jdu po smyslu surrealismu a jsem v tom lepší než David Lunch. Kdo máte trochu času, určitě si to přečtěte celé, stojí to za to. Pro ty ostatní alespoň malá ochutnávka s názvem "Audience u Boha"

Audience u Boha.         Ve směšně malé místnosti připomínající stísněné prostory čekárny sedělo několik lidí a všichni vypadali klidně. Byl zde věkem sešlý pár sedící pod stěnou s obrazem, jeden obrýlený muž moudrého vzhledu a malé batole, které se kupodivu místo pláče jen se smíchem culilo na abstraktně dlážděný strop. Jediný, kdy se nervózně choulil na dřevě oprýskané lavice, byla Ráchel. Cítila, jak se jí začínají potit dlaně a očima hledala oporu u přísedících pacientů, jak je v duchu nazývala - samozřejmě - aniž by mezi ně řadila sama sebe. Nikdo však na její prosebné pohledy neodpovídal. Teprve když se otevřely dveře ordinace a z nich vyšel teenager sympatického vzhledu, trochu se uvolnila. Přisedl k ní, protože vytušil, že je tu nová a potřebuje uklidnit.       "Jaké to bylo?" zeptala se Ráchel, aniž by dbala na představování. Všechny tyto lidské zvyky se jí najednou jevily jako detaily, které je nutné přeskočit. Snad tak působila místnost vyzdobená prapodivnými obrazy nebo vůně, která se linula z černobílých napodobenin kytek. Všechno tu působilo zvláštním obráceným dojmem a atmosférou, která jako by chtěla cokoliv přítomného očistit až na samou esenci.       "Myslíš boha?" Ušklíbl se teenager. Ráchel přikývla. "Prostě takovej chlápek" pokračoval, "co vypadá skoro tak, jak si asi boha představuješ."       "Myslíš dlouhovlasého vousatého muže v bílé košili?"       "Cože?" Ohrnul teenager nos. "Ani náhodou. Nosí kapsáče a je s nim prča. Dokonce si jednu chvíli i nasadil santa klausovskou čepici. Má smysl pro humor."       "Aha." Odvětila zaraženě Ráchel. "A nevíš proč tu jsem? A vůbec, my všichni..?" Obkroužila prstem místnost.       "Každej co tu sedí je něčim vyjímečnej. Někdo prožil čestnej život, někdo je geniální a s většinou má ten tam," ukázal na dveře, "prostě jenom svoje záměry."       Ráchel si uvědomila, že není ani geniální a ani neprožila čestný život, takže zbývá jediná možnost. Zbledla ještě o trochu víc. Teenager to na ní okamžitě poznal.       "Ale buď bez obav. Nikdo tu nic neurčuje. On je jenom takovej.." zamyslel se. "No přirovnal bych ho k byznysmenovi, co kontroluje svoje investice a občas je jenom tak nenásilně natočí požadovaným směrem."       "Takže se ho nemusím bát?" Řekla Ráchel s úlevou v hlase "Naopak. Dokonce se můžeš těšit." Prohlásil teenager s úsměvem. "Jediný způsob, kterým tě ovlivní je, že ty se ho zeptáš na jednu otázku a on ti na ní odpoví pravdu."       "Cože?"       "Ano. Nezapomeň," rozhlédl se kolem sebe. "že všechno tady okolo se ohryzává až na samou podstatu."       Překvapeně se na něj podívala; jako by jí četl myšlenky. "A odkud tohle všechno vůbec víš?"       "Nejsem tu poprvé." Sdělil jí sebevědomě a stočil rozhovor zpět k její osobě. "Zajímá mě, na co by ses ho zeptala."       Ráchel se na moment zamyslela. "Chtěla bych od něj vědět, na jakou otázku mi nemůže odpovědět."       "No přece na tu tvoji.." reagoval jednoduše teenager a zakroutil hlavou.. "Ale nechápu, proč by ses ptala zrovna na něco takovýho. Je  přece spousta otázek, který by ti mohly přinést daleko užitečnější odpovědi."       "Ale žádná jiná by mi neodpověděla, jestli má bůh hranice. Tímhle bych ho přece dostala." Vysvětlovala najednou zvesela. "Co mi záleží na odpovědích, které nedokážu zjistit sama. Ale zkusit najít otázku, na kterou nebude umět odpovědět ani bůh a tím ho překonat - to mi přijde jako výzva!." Rozzářila se.        Puberťák se rozesmál a v křečích své bránice se střídavé shýbal ke kolenům a narovnával zpět. "Tak ty bys chtěla přechcat boha!" Svíjel se. "No to je fór!"       Když se trochu uklidnil a utřel slzy, se zaujetím se na ni podíval: "To je zatím ta nejoriginálnější odpověď, jakou jsem kdy slyšel. Ale opravdu si myslíš, že existuje otázka, na kterou bůh nezná odpověď? To je jako paradox - jako kdybys ho požádala, aby stvořil kámen tak těžkej, že by ho pak nedokázal sám uzvednout. Jenže jak by nemohl, když je všemohoucí?" zeptal se jí. "Pozor na paradoxy, Ráchel. Aby jich v tvém životě nebylo ještě víc.."       Než Ráchel stihla cokoliv dodat, dveře se znovu otevřely. Podívala se jejich směrem, a když nikdo z přítomných nevstával, pochopila, že je na řadě. Rychle se otočila na svého přítele.       "Uvidíme se ještě někdy?"       Přikývl.       "A jak se vlastně jmenuješ?"       "Až mě příště potkáš, budu se jmenovat Efram."       "Těšilo mě. Já jsem Ráchel." Řekla a poté vstoupila do tajemných dveří.       Když je za sebou zavřela, chvíli nastala tma. Nevěděla kde je, necítila půdu pod nohama. Jediné co vnímala byl nekonečně černý prostor okolo. Ztratila vědomí. Jen na moment - jako kdyby mrkla. A když znovu otevřela oči, ocitla se v ulici před svým domem a vyjeveně zírala na jeho otevřené dveře. Chvíli nechápavě stála, dokud jí všechno nedošlo. Pak zkřivila tvář úlekem a podívala se na temnou oblohu. Noc svítila tisícem žárovek tvořících nekonečný počet nepochopitelných souhvězdí. A jedno z nich nyní bylo to její.