|
Jan Zbořil (na Totemu známý pod nickem šedé) se narodil o Velikonocích 1979 v Praze. Živí se grafikou a když se zrovna nepotácí za dj pultem na psytrance parties, šlape do pedálů, mlátí do djembe nebo všemi možnými způsoby dokumentuje okolí. Zbožňuje červené víno, zelený čaj a černou noc. Má rád venkov, ale déle jak tři dny na něm nevydrží. Nemá rád špenát, hřbitovy a vstávání. První pokusy o psaní poezie učinil zhruba před třemi lety. Má na starosti redakci serveru Písmák.
Rozhovor jsme vedli dílem v Tupadlech na akci Totem natural a dílem po netu.
Právě ses vrátil z vyhlášení výsledků ceny Václava Vokolka, kde jsi získal 1. místo. Jaké jsou tvé dojmy? Co to pro tebe znamená?
Dojmy vesměs příznivé. Džus byl s vlákninou, poživatiny neokoralé a projevy nenudily. Byl jsem poměrně příjemně překvapen úrovní textů, které byly při té příležitosti otištěny ve sborníku, a sympaticky na mě působila i výstižnost recenzních příspěvků porotců. Znamená to pro mě teď hlavně hodně čtení, protože nás obdarovali igelitkou přetékající knihami, shánění nového výfuku, který si při té příležitosti dovolil odpadnout, a včasné vstávání, protože igelitka obsahovala i budík.
Trochu triviální otázka: co pro tebe znamená poezie? Jaké zaujímá místo v tvém životě?
Já v ní žiju, ty ne? A tím přirozeně nemám na mysli jen tu psanou. Poezie je všude okolo, stačí se podívat. Když chceš a jsi v rozpoložení, které to umožňuje, najdeš ji i na WC v páté cenové. Tím samozřejmě nemyslím exkrement, i když snad i ten může být někdy poetický.
Kdyby byl ten exkrement nějak zajímavě situovaný… Třeba na deskách Skácelovy sbírky “Co zbylo z anděla“… Za jakých okolností u tebe nastane okamžik tvůrčího vytržení, jak vypadá a jak probíhá?
To je různé. V podstatě kolikrát ani nemusím mít konkrétní motiv. Určitě to znáš. Najednou ti odněkud něco vyraší a ty rychle hledáš papír a tužku a pak už necháš hlavou proudit volné asociace; řetězíš. Přestaneš koukat nalevo, napravo, přestaneš vnímat ruchy, hudbu…, jsi jenom sám se svým mozkem, který exponuje jakoby nezávisle na tobě, a tužka ho kolikrát jen stěží stíhá. S velkou nadsázkou by se dalo říct, že se vlastně dostávám do snu. Lidi okolo tě pak berou jako podivína; a nejhorší je, když si s tebou v tom okamžiku někdo vytrvalý chce neodkladně povídat.
Ale pak jsou taky situace, kdy nosím v hlavě nějaký výjev, který bych rád zpracoval. To je pro mě složitější, protože nad textem musím přemýšlet, znásilňovat ho. Vím přesně, odkud kam má směřovat, a často na mě pak zpětně působí dojmem právě té vymyšlenosti – není už spontánní.
No, a pak jsou taky okamžiky, kdy buďto musím, nebo zoufale chci něco napsat. Ty jsou z tvůrčího hlediska nejhorší a většinou dopadají katastrofálně.
Mám za to, že nejlepší texty přicházejí tak nějak samy a básník funguje vlastně jen jako zprostředkovatel. Tohle je asi to, co chápu pod pojmem múza, a trochu mi vadí tvrzení, že se při psaní poezie musí zákonitě potit krev.
To je fakt… Mám pocit, že by pak kdejaký psavec trpěl těžkou chudokrevností. Jaká situace by musela v tvém životě nastat, abys přestal psát?
Muselo by mě to přestat bavit. O tom ale víceméně pochybuju, protože pro mě má psaní relaxační účinek. Uvolním se u něho. Jak se tomu říká? Grafomanie?
Nebo chudokrevnost? Jak si představuješ ideálního čtenáře a naopak jak čtenáře, kterého bys oželel?
Ideální čtenář? Asi každý, koho budu bavit. Nemusí ani tak rozkrýt přesné interpretace, konotace a kdovíco ještě, jako si spíš z básně odnést dojem, byť ovlivněný svým vlastním přístupem. Proto se snažím ponechávat v textech hodně prostoru, nikterak výrazně nekonkretizovat, nepoužívat ukazovátka. Jiné je to bezesporu u angažované poezie atd.
Oželel bych čtenáře, který reaguje stylem: „A o čem to teda je? Vysvětlí mi to někdo? Co se vám na tom může líbit, když mně se na tom nelíbí nic?“ Čtenáře, který má dopředu jasno. Čtenáře, který bazíruje na slovech a je schopen z textu vytrhnout slovo srdce a označit tě za kýčaře. I když tady si trochu protiřečím, protože i takové reakce pro mě mohou být svým způsobem cenné.
Díky za rozhovor!
|
