Emil Bok - Šimonka: Poněkud osobní recenze   Napsat recenzi na poslední knihu Emila Boka "Šimonka" by neměl být velký problém - ovšem pro někoho, kdo už pár recenzí napsal a kdo zároveň není autorův blízký příbuzný. Tento text je tedy spíše neoficiálním nahlédnutím do literárního života a tvorby autora, který od roku 1998, kdy mu vyšla první knížka, vydal celkem pět sbírek poezie.   Emil Bok se narodil v roce 1925 v Užhorodě na Podkarpatské Rusi, která byla tehdy ještě součástí Československa. Rodina se však záhy vrátila na Moravu, odkud pocházela. Valašské Meziříčí, kde strávil mládí, tehdy bylo malým poklidným městečkem, a zvláštní atmosféra okrajové městské čtvrti, která pozvolna přecházela do vesnické krajiny, se Bokovi navždy vtiskla do paměti. Tato nálada zůstala zachována i v jeho básních, kde se často objevují předměty a rekvizity prostého venkovského života či odlesky věcí, které dávno pominuly.   Poezii začal psát jako student reálného gymnázia, první básně mu otiskli v tehdejších časopisech pro mládež. Potom se na delší dobu odmlčel a k veršům se vrátil až v sedmdesátých letech. Po roce 1968 musel Bok opustit práci vysokoškolského profesora a odstěhoval se z Prahy. Tehdy se pro něj stala poezie způsobem, jak vyjádřit svůj zvláštní pohled na svět a jak mluvit o věcech, které ho obklopovaly. Je nasnadě, že jeho zorný úhel se příliš nekryl s oficiálně uznávanou a publikovanou tvorbou té doby. Občas zkoušel poslat své verše do některé z redakcí, ale vždy přišla zamítavá odpověď - jeho básně byly na tehdejší vkus příliš "surrealistické" a málo angažované. Publikovat mohl znovu až po sametové revoluci, nejprve v literárních časopisech jako Alternativa nova, Tvar, Literární noviny apod., později i na internetu, kde na jeho webové stránky narazili redaktoři kulturního magazínu Totem.cz a požádali autora, zda by nechtěl uveřejnit svou poezii i na jejich stránkách. Tak se shodou okolností stal jedním z autorů, které můžete najít jak v knihkupectvích, tak na literárních serverech. (Kromě Totemu se objevily Bokovy básně také v Tramvaji načerno, a dokonce můžete na webu najít i překlady jeho poezie, například v polském netovém magazínu Pobocza.) Po letech psaní "do šuplíku" začaly konečně vycházet Bokovy verše i knižně. K dnešnímu dni si můžete jeho sbírek koupit celkem pět:   Zima s rybími prsty, Velarium 1998 Prérie, Martin Stöhr 2001 Zahrady, Ivan Mráz 2002 Jedy blaženosti, Petrov 2005 Šimonka, Trigon 2005   Pojďme teď společně nahlédnout do poslední z uvedených sbírek. Knížka je rozdělená do tří oddílů - Nesouvislá pozůstalost, Intermezzo paní Valérie a Ženy v ohradě. Každou část tvoří výběr básní spojených určitým motivem. Motiv první části - zemřelá Šimonka - dal zároveň název celé sbírce.   Jméno Šimonka se objevuje ve všech básních Nesouvislé pozůstalosti. Nevíme přesně, kdo to byl - snad dcera, příbuzná, sousedka z vedlejší chalupy. Víme jen, že je po smrti a každá z básní je jakýmsi zvláštním, nostalgickým, a přesto velmi civilně pojatým žalozpěvem za mrtvou, která zůstává stále přítomna nejen ve vzpomínkách, ale i v obyčejných věcech, které ji obklopovaly za jejího života. Jako by naši mrtví obcházeli v noci okolo domu a nahlíželi do oken…   POZŮSTALOST PO ŠIMONCE   Šimonka zemřela při druhém dítěti. Zbyl po ní jen pevně zatlučený sklep, sudy uhlí, hromada sklenic hovězího hrudí: tolik temných žádostí v jednom domě skrze jedno bělavé, navždy uhašené tělo.   ZÁTIŠÍ S JEHLOU   Na stole uzamčená skříňka plná vyšívání. A v ní Šimončiny prsty stehují odumřelý klín.   Ve druhé části sbírky - Intermezzo paní Valérie - se objevuje jiná postava, která je jakousi stálou průvodkyní Bokových básní. Je to snová milenka či družka, následující básníka jeho imaginárním světem, kde s laskavě shovívavým nadhledem dohlíží na jeho záležitosti a odhání melancholické přízraky minulosti i nadcházející zimy.   TICHÁ RADOST   Chřadnoucí štěpnice, mezi stromy spí drožky. A na tváři paní Valérie tichá radost z pomateného světa, z unikání plynu. OPĚT PO VEČEŘI Oplachuji talíře po rybách. Na půdě zatím paní Valérie zahrabává mé poslední věci až na dno truhlice.   Ženy v ohradě - to jsou dávné milenky, vysněné přítelkyně, nedostižné krásky, neznámé kolemjdoucí. Většinou opuštěné či opouštějící, obklopené leckdy bizarními rekvizitami, a někdy se i ony samy zdají být pouhými rekvizitami či exempláři ve sbírce…   NOČNÍ KILD   Dveře na řetěz, v přístěnku zeleně pomalovaná tvář poběhlice. Dveřmi po celou noc marně lomcuje závozník. STŘELNICE Zametli jsme listí a vlasy žen, ve vlasech zapomenutý laciný hřebínek a babí léto s rezavými terči a s kouřící pistolí.   Co platí o Šimonce, můžeme říct v podstatě o všech Bokových sbírkách: jeho básně poznáme nejen podle postav, které v nich můžeme potkat, ale i podle nálady a předmětů, které je naplňují. Jeho krátké sevřené verše jsou plné podzimního stesku, nostalgie a dávno ztraceného času; plné věcí, které můžeme najít ve staré zaprášené truhle na půdě; plné slov, která znějí tak melodicky, a přesto si někdy nejsme jisti, co přesně znamenají… Můžeme tedy souhlasit s tím, co o Bokově poetice napsal Augistin Skýpala v časopise Alternativa nova: "V mollové tónině je snad opravdu blatnovec, v razantnějších místech kainarovec, v úletech do filozofických přemítání hegelovec. Materialista by asi nebyl, náboženský dualista taky ne. Ale krásného konkrétna (a stále v melancholickém oparu) jsou v něm celé hřivny." Na závěr bychom se s potenciálními čtenáři Bokovy poezie mohli rozloučit slovy ediční poznámky ke sbírce Zima s rybími prsty: "Nikoli konfrontace, nýbrž vzájemné doplňování prvků rituálu a každodennosti, vzpomínek a tušení, konce a počátku, se vine drobnými příběhy jako hráz i opora. Hráz před banalitou jednoduchosti, opora v chápání mnohoznačnosti. … Tato s lehkostí namíchaná esence z pramenů snů, tužeb a skutků může zapůsobit jako doznívající marné volání nebo jako konejšivý stisk ruky. Záleží na Vás."       stránku připravila Kelly ilustrace je převzata z autorových koláží