SOFISTIKOVANĚ OGRISH

Max Bubakoff: Okolnosti smrti S.H.

Netopejr, Praha 2005

Okolnosti jsou příběh - past. Past, do které se chytí nejedna postava a v neposlední řadě i sám čtenář. Autor pracuje s důmyslnou kompozicí, již člení do jednotlivých kapitol, avšak vkládá ještě mezi ně tzv. intermezza (elegantně stručné a vybroušené „mezihry“, naznačující děje příští). Celá tato sofistikovaná hra slouží k tomu, aby v čtenáři nejprve vyvolala temné tušení a potom jej v překvapivých momentech přemohla ještě mnohem černější skutečností. Dějový labyrint je navíc snímán z různých úhlů pohledu a také v různých časových rovinách. A výsledný obraz vidíme bez nadsázky jako diváci v kině. Max Bubakoff nezapře, že si své vzory hledal nejen v oblasti literární (Welsh, Leonard, Chandler), nýbrž i u filmu (Tarantino, Stone, bratři Coenovi apod.) Od mistrů stříbrného plátna se naučil především umění chladnokrevného střihu, přesně dávkovaného napětí a až hmatatelné opravdovosti.

Základním tematem novely je korelace moc a bezmoc, dravec a jeho kořist. Dravec neuznává jiná pravidla než svá vlastní, nesvazuje své svědomí soucitem, nepochybuje o svých právech. Empatická, slitovná a naivní S.H. nemá v této džungli sebemenší naději na přežití. Nemá šanci se spolehnout ani na ochránce zákona, protože i oni respektují především vlastní sobecké kodexy. Dravec ale může být překonán, může se sám stát kořistí jemu nadřazeného nesmlouvavého jedince. A největším, nejzákeřnějším predátorem, který stanovuje, co se bude dít s životy potenciálních obětí, je Osud sám. Krutě důsledný, ironický a fatálně předurčený např. v mystických vizích ztroskotance Ježíše nebo v krátkých záblescích rafinovaných intermezz (mimochodem, hudební motivy se v novele objevují hned několikrát).

Postavy Okolností se pohybují především na dně lidské společnosti, ale nejen tam. Jsou to bezdomovci, grázlové, muzikantští „loseři“, zakomplexovaný učitel, zkorumpovaní policisté, mafiáni z různých koutů Evropy. Když se vrátíme k symbolice dravců, zajímavá jsou z tohoto hlediska i jejich doupata. Motiv nory, kde si sadistická duše pěstuje své běsy a těší se svou kořistí, je v novele jedním z nejsilnějších. Toto doupě je bez nadsázky ogrish.

Autor je zjevně fascinován zlem. Kupodivu však na temné lidské podvědomí dokáže nahlížet i s osvobozující dávkou černého humoru.  Čtenář pak v duchu syká bolestí a zároveň se musí smát. Užívá si drsné legrace, ale také třeba bohatého jazyka vypravěčského, obzvláště pak v přímé řeči.V dialozích totiž Max Bubakoff opravdu exceluje. Dokáže sepsat rozhovor, o jehož věrohodnosti nezapochybujeme, a decentní filtr zásadně nepoužívá.

Troufám si tvrdit, že Maxova brutální groteska-thriller nebude mít jednoduchou cestu k českému čtenáři. Mnozí intelektuálové odchovaní soft humorem cimrmanologů, ji budou řadit k pokleslému čtivu, nenároční konzumenti si zas nebudou schopni vychutnat všechny finesy ďábelské pasti, kterou autor zkonstruoval. Přesto doufám, že se klub jejích fanoušků bude rozrůstat.

Míla Koubová

TADY NENÍ HAPPY END

Max Bubakoff: Okolnosti smrti S.H.

Netopejr, Praha 2005

Už komiksově laděná obálka knihy Okolnosti smrti S.H. napovídá, že nejspíš nepůjde o náročnou četbu. Její zadní strana nás pak láká na počet vulgarismů uvnitř a samolepka na obalu upozorňuje, že jde o četbu nevhodnou pro mladší osmnácti let. Je tedy jasné, jakou věkovou skupinu potenciálních kupců se nakladatel rozhodl oslovit, ale i přes tyto ukazatele by udělal chybu každý, kdo by snad knižní debut Maxe Bubakoffa považoval za četbu určenou akorát „odrazovaným“ teenagerům. OSSH si šanci rozhodně zaslouží, na druhou stranu od něj nelze očekávat něco, co nemůže splnit. Ale pěkně popořádku. Základní dějovou zápletkou je osud pohřešované socioložky Sylvie Horské, nicméně její postava, resp. její zmizení, funguje především jako spojovatel většiny dalších postav a pozdější katalyzátor všech událostí. Tedy podobný princip jaký použili např. bratři Coenové ve filmu Fargo a mnozí další. Samotné zmizení S.H. proto těžko označit za prvek, který celý kolotoč pozdějších událostí roztočil, je to spíše autorova cesta, jak vyprávět příběh a kolem čeho jej odvíjet. Bubakoff nám nabízí pestrou mozaiku postav, kterou čtenáři představuje ve stylu Irvina Welshe. Každá z nich dostává ve vyprávění svůj prostor, kdy pomocí (převážně) ich formy sděluje čtenáři svůj pohled na věc. Podobně jako v Trainspottingu (Extázi…) to rychle způsobuje poměrně snadnou čtenářovu orientaci mezi množstvím postav, nehledě tomu, že k nim získává i pevný vztah, protože dokonale rozumí jejich motivaci, a tak jen málokterý křivák je křivákem úplným, když už jsme nahlédli do jeho hlavy. Zvlášť když drobné rozpory ve vyprávění stejných situací jinými postavami naznačují, že všechno je docela relativní. Ostatně OSSH je v podstatě gangsterka a v tomto žánru nemůžeme postavy poměřovat podle běžného kodexu cti a morálky. Vzhledem k tomu, že jde o knižní debut, překvapí vyzrálost autorova stylu, daří se mu dostat čtenáře tam, kde ho chce mít, jeho vyprávění je velmi sugestivní, jednotlivé popisy velmi vizuální, až kniha připomíná film. A stejně jako ve filmu i tady Bubakoff pracuje s časem a jeho retrospektivou, různými prostřihy a intermezzy. Samotný příběh má pak docela blízko k filmu Sbal prachy a vypadni režiséra Ritchieho, ovšem stejně jako tento film, i OSSH se zřetelně přiznává k inspiraci kultovním Pulp Fiction Quentina Tarantina. Pulp Fiction vyvolalo ve své době vlnu následovníků a dá se říct, že na této (v zahraničí již takřka odeznělé) vlně, se veze i celá kniha. Těžko tedy (i přes mnoho společných prvků) vyčítat podobnost s výše zmíněnými díly, protože mnoho věcí zkrátka patří k tomuto žánru. Možná právě tam, kde se Bubakoff od pravidel žánru sám odklonil, nastává asi nejvýraznější problém jeho knihy. Chybí zde pro žánr klasický hrdina, který je nahrazen početnou skupinou figurek. A zatímco od začátku nás autor veze horskou dráhou tvrdé žánrové srandy, ke konci přichází náraz, když se snaží příběhu dát reálný rozměr, dochází na poněkud násilné přilepování posledních dílků skládačky a dovysvětlování, které ke všemu ještě vyznívá jako kritika zdejších porevolučních poměrů. Samotný závěr je pak ryze filmový a temný, ovšem hodil by se spíše do skutečného života než do knihy, která je od začátku jasnou fikcí a jejíž funkcí by mělo být především pobavit. Ovšem to se jí přesto po většinu textu daří dobře, OSSH je oddechové čtení na jedno odpoledne, ovšem čtení kvalitně napsané a navíc jeden z mála českých knižních zástupců "svého druhu". A případná autorova vybočení můžeme vnímat jako originální zpestření a nenechat se vyvést z míry tím, že ze začátku je to spíš na popcorn a závěrem už na panáka.

Václav Mráz