TOTEM & MUZIKÁL      Ačkoli se Totem pyšní mnoholičným přívlastkem multikulturní, přes rozjíždějící se koketování se záznamem obrazu i zvuku a občasné, především sekundární, výlety do příbuzných oborů, hledají i nacházejí u nás uživatelé v drtivé většině příspěvky z oblasti beletrie a výtvarného umění.    Popravdě některé umělecké disciplíny jsou tu vyloženě pasé, Totem nezatančíš, zřídka se o to vůbec pokusíš. Alespoň tomu tak dosud bylo. V poslední době mě ovšem nadchly dva kousky, které spojuje jediné – žánr muzikálu. Oproti regulérním tvarům poskytují široké pole působnosti vaší fantazii – jen na ní je, jak sesumíruje jednotlivé výstupy, složky výtvarné, herecké, hudební, taneční... Muzikál nanečisto může být nakonec mnohem hravější, divočejší a barevnější než komplet originál – znáte přece ten omletý příklad se řvoucím bílým listem papíru. Z mnoha důvodů jsem za tyhle dva zárodky ráda. Říká se, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Ale dvě...?          tkadlec: pochovy sady  POCHOVY SADY (pohádkový muzikál pro dospělé děti; odehrává se v Pochových sadách v době mytické) -- těm dvěma oknem do ložnice koukaly žluté panny vytřepala prostěradlo a na dvou kolíčcích ho připnula místo závěsu železné zoubky se chvěly když smáčela těsto na klíně a trhala jím o hrany milence aby líp sedlo na tělo v klipsnách se třásly dračí choutky jak ho oblékala ale vydechly až když muž odešel spěchal se zapéct aby neviděl liščí svět se o něj otíral až jiskřil jak slepecká hůl a ohňostroj se ztrácel ve tmě zatímco do ženy vklouzlo slunce a žluté panny za oknem se rozeštkaly   --                                                                                      byl to už třetí život co zakoušela a na nádražích slýchala zpívat pitomce po ježcích skáčou špendlíci je teprv středa a pohřeb bůhví kdy pod kůží třou se trnou vosy co nechceš řikat teď vyplivni na lžíci na velkejch podnosech nesou se stříbrný kapky zmrzlý rosy refrén si broukala s nimi ale až za zády aby jí špinavé ruce nesahaly zapíchni středě kůl máš oči šedýho koně jak ten co ho vlak vzal vejpůl /:ale co ti po něm..:/ -- doma se ucpal záchod černému zvonu se vzdouvalo břicho jako když miluje kosatka ale ten smrad vytáhla ježka zděšeně se klepal až z něj všude stříkalo natrhnul jí umazanou rukavici když ho stavěla do vany stejně byla gumová šeptla si a pustila sprchu sama plivala do umyvadla -- máš koňský oči na cihle loutku pabouka a v oschlym koutku bebí kdo ti ho ženská pofouká? -- pořád se nevracel už vzala flétnu ale ta sebou škubla jako když vůl došlápne hada a víc se ani nehla hodila nástroj na lino až zakvičelo a bílým jazykem si olízla odřený ret ťukala v tichu nehty o linku zapnula pračku a vyhoupla se na ni jedem! křičela vypnula ji vylezla na prázdný květináč a rozpažená vrávorala po okraji sebrala střepy a nacpala je do ponožek zapnula pračku stoupla si k oknu a řekla: do čeho mám teďka dýchat? -- celou noc slyšela za stěnou hlasy a nevěděla jestli patří živým nebo mrtvým lampa se třásla jak mohyla nad kterou někdo vyřezal píšťalku z měsíce a hrál na ni jako by byla z kosti v topení cinkalo někde v té zimě venku padali modří ptáci na potrubí klimbala a zdálo se jí že přišel písečný muž sedl si do dřezu a doopravdy hrál -- já budu dýchat s velrybami ve grepech třást se volavkám šeptat do podkřídlí z plamínků skládat origami z kouře plést vlasce a chytat červy ať se nezabydlí v jablku nebo v lásce a budu hnát se na potvoře kozelce metat do slámy ještěřím peřím čarovat mravkolvy jenom ať nepláčou za mořem mrtví co odešli před vámi ať se mi smějí jako vy -- podívala se na hodinky ale byly plné písku a kalendář se leskl krví raději vyběhla ven z obchodů za ní hvízdaly polonahé figuríny smála se až prskala a samým štěstím šeptala stařenkám i psům: ve flétně zejou vlčí jámy vždycky když šplhám k Moraně prsty mám do krve pokousaný muj muž pak řiká mor na ně a sám mě líbá po ráně chvíli nic jinýho nechci ale jsem černá píseň krátim se jak stín horolezci když leze ráno k výtahu stoupám si na váhu a jsem každej den lehčí muj muž to nevidí zvenčí mám stehna boky prsa chlapík div láskou neomrzá ale v mym srdci žerou vlci přestala zpívat najednou bylo všude prázdno a nejvíc na rukou -- pod bílým sluncem leželi dobráci a zedník Láďa se díval jak rostou solí do země zednickou lžící na ně cákal z kýble koňskou krev aby se trochu ohřáli některý kořenama div nevaděj bručel ale jsou lidi který se nechytnou nikde i kdyby usínali ne zetlelejch nymfách i kdyby na ně stříkal zlatej déšť smutek je poštve pryč a oni pujdou jak malý housata za oštěpačnou máti a z nateklýho měsíce jim bude kapat do bílejch zátylků k čemu je vůle břečťanu když neví o zdi ani o stromu kterej by si ho oblík jak hezká holka mužskýho a vůbec odplivnul si k čemu ten mráz když pálí jak alkohol svět nad tim stojí zkoprnělej jak ňáká omáčka ale vždyť jen mrtvý viděj dál než my a ty spěj daleko                nebo v nás -- doma se válely filcky a v žluté pannenské krvi bujely agáve sedla si tiše v kuchyni a čekala na muže který se styděl ve skříni vylezl kolem půlnoci voněl jí pekárnou zamyšlená mu ohřála guláš a vůbec o tom nemluvili její babička měla na skříni mezi romány v prostěradle zabalenou lebku -- ráno to uklidila                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                       Genezi Tkalcova díla jsme vyzvěděli z věnování – patřilo totiž mimo jiné i „pochvovi, že si o to řek, i když je to sprostý“. V „pohádkovém muzikálu pro dospělé děti“, dle autora směřujícím k trpělivým čtenářům, vedle poetických textů písní lze i nelze nacházet scénické pokyny (jde skutečně o poznámky nebo slova postav?).    Minerva zvolil jiný postup. Inspirován jednou ze zdejších bouřlivých debat načrtl jakýsi základ díla akčnějšího, méně poetického, přičemž se více než na text soustředil na rozvržení jednotlivých scén.    Minerva: Tajný závod Olgy H. (muzikál - náčrt scénáře) Podle scénáře může být natočen filmový muzikál, může být také po úpravách sehrán na divadle.   Děj filmu (představení) tvoří dvě paralelní linie. V první z nich se chystá tajný automobilový závod Memoriál Olgy H., při kterém v ulicích města za plného provozu řádí nadupané řvoucí stroje, pronásledované policií. Hlavní postavou je zde Boris, machistický nadsamec (ztělesněný ctihodným Borisem Cvekem, jenž má k tomu patřičnou míru šarmu), žijící jen pro rychlost, extrém a adrenalin. V druhé linii se odehrává příběh Olgy Hepnarové, vycházející ze skutečných událostí. Zatímco prvou, závodnickou linii, hrají skuteční herci, druhá je zpracována animací ve stylu South Parku, lépe ještě mizernější (vystřižená fotografie nalepená na tělo z útržků papíru), na divadle pak loutkami.   V první polovině se odehraje obvyklá expozice, nebo možná méně obvyklá, pokud někoho něco napadne. Vidíme přípravy na závod, prostřižené s trudnými životními událostmi nikým nechápané dívky. Zatímco motory jsou v garážích laděny ke stále většímu výkonu, nenávist Olgy narůstá. Písně neohrožených řidičů, navzájem se vyzývajících k souboji, se prolínají se zpěvem Olžiným. Po nutných peripetiích dochází k hlavní události. Závod je odstartován, Olga nasedá do náklaďáku. Všechny vozy, skutečné i animované (bídně) se řítí ulicemi. Dynamická hudba.   V klíčové scéně bude znovu recyklován slavný debilní hit Michala Davida "Non stop". Za zvuků veselého popěvku vidíme v rychlých střizích zběsilou Borisovu jízdu a rozmazanou (?) animovanou krabici s fotkou Olgy za volantem. Už nejsem dítě mejdanů, už nejsem módní hit, oba dva vozy se blíží k obtížnému místu. Záběry do tváří vyděšených chodců a animáků na papírové zastávce. Láká mě vůně príma dnů a chci jen nonstop žít. Non stop - záběr na značku Stop - já chci žít non stop - značka přeražena letí pryč, hudba jásá, animované auto trhá na kusy animované chodce, přes záběr stříká skutečná (neanimovaná) krev, Michal David (nonstop) pěje. Vidíme, že animovaný záběr je sestaven na desce, stojící v prázdném skleněném akváriu, do něhož shora ruce (nebo několik) nalévají z nádob krev. Hladina krve rychle stoupá až tekutina zaplní celý záběr. Michal David dozpíval, krátké ticho. Do ticha instantní smích. Střih na vylekaného Borise: "Uff, to bylo o fous".   V dalších scénách, které jsem ještě nevymyslel, je Olga zatčena, Borise zastaví hlídka policie. Zatímco se Boris vytáčí (árie), dojde k procesu. Papírový socialistický prokurátor navrhuje trest smrti - děsivý hudební podkres. Závěrečné řeči (písně) obou stran. Žalobce zazpívá temnou, sugestivní árií, v níž vylíčí Olgu coby démona, jehož se lidstvo musí bez prodlení zbavit. Obhájce jen cosi blekotá, každému je jasné, že prokurátor vyhrál. Stín novinářského mikrofonu na dlouhé tyči asociuje představu šibenice. Dramatická pauza, napětí. Tribunál přichází, je přednášen závěrečný rozsudek.   "...a v plném rozsahu se zprošťuje viny. Rozsudek zdůvodňujeme tím, že tu holku prostě milujem."   Závěrečná féerie animovaných postav, smějící se Boris odjíždí, líbaje pohár pro vítěze závodu, přes zadní sklo vidíme policistu, štastně mávajícího svazkem bankovek. Animované postavy vyběhnou za zpěvu oslavné hymny z budovy soudu, odevšad se sbíhají rozjaření lidé jako v závěrech budovatelských filmů, mrtví vstávají z rakví, navzdory chybějícím údům nesou Olgu na ramenou a odtančí do zapadajícího slunce. Scéna se zatmí a přes obraz jdou titulky:   Dne 6.dubna 1974 uznal Městský soud v Praze Olgu Hepnarovou vinnou z osminásobné vraždy podle paragratu 219 a odsoudil ji k trestu smrti. V odvolacím řízení u Nejvyššího soudu České socialistické republiky soudce Karel Berka rozsudek potvrdil. Olga Hepnarová byla ve věznici na Pankráci 12. března 1975 oběšena.   Pauza v titulcích, zespodu přijíždí další odstavec. Sborová píseň animáků synchronně vrcholí tímtéž textem:   Její duch však kráčí dál.   Stmívačka, konec.