|
DÁVÁM DO TOHO SVÉ NITRO A NITRO JE LABILNÍ
Petr Měrka se narodil ve Vsetíně v roce 79. Byl šťastný, veselý a štíhlý. Poté ho podstoupili robotům v bílých pláštích, kde zjistili jeho extrémní mentální zaostalost a od té doby to s ním jde do nebe. Stále vzhůru jako hvězda, hoví si v obláčku naprosto konstruktivně stručné prohnilosti.
Mám rád prostor a noční nebe. Momentálně se zabývám invalidním důchodem, miluji se s Kristy a snažím se být permanentně veselý.
Spisovatel Arthur Hailey měl svůj vlastní režim psaní a každý den napsal určitý počet stran. I on ovšem bývá vnímán jako člověk psaním přímo posedlý. Ty na Totemu máš takřka každý den jednu povídku, z jakého důvodu tolik píšeš – snažíš se podobně jako Hailey „udržet v tempu“, a nebo si prostě nemůžeš pomoct?
Haileyho sice nečtu, ale v psaní je podle mě nutný režim. Povídku můžeš brát i jako “pouhou” rozcvičku, ale je to svébytný a plnohodnotný celek. Povídka denně je nutná kázeň a předpoklad prohloubení řemesla. Mimo povídky denně píšu ještě dvě kapitoly delší věci ve stejném rozsahu jako povídku. Píšu normativně, tj. asi tak v průměru 600 slov. A nejlíp se mi píše ráno, je-li to však nutné, píšu v jakoukoli denní i noční hodinu. Někdo to může brát jako posedlost, ale mně osobně to přijde racionální. Nepíšu pouze v dny, kdy mi to neumožňuje cestování.
Nedochází ovšem při pevném režimu k potížím s inspirací a nenastává ruku v ruce s tím tedy i problém s kvalitou oněch „každodenních textů“? Máš pocit, že se ti daří držet laťku pořád stejně vysoko?
Kvalita mě nezajímá. Dávám do toho své nitro a nitro je labilní. Od toho se obráží i kvalita. Píšu už tak dlouho, že vím, že i když se mi nezadaří, přesto nenapíšu vyloženou blbost. Též však záleží na osobitém stylu čtenáře a jeho prioritách. Má hlava je při psaní ponořená do abstrahovaného abstraktna, vše se to odvíjí v pomyslných a vysoce reálných obrazech, které jsou nehmatatelně zjevné. Jasně, že se bojím toho, aby přeci jen někdy nevznikla vyložená sračka, ale nad tím se prostě nemohou pozastavovat. Nic nemažu, nic nepřepisuju, nic neopravuju a jedu si svojí cestou, které věřím. Snažím se svým vědomím neustále konfrontovat jsoucno a nechat se pohltit kapkami absolutna, které mi z okolního univerza neustále skapává na moji kvalitně řídnoucí lebku. A inspirace je ošemetná, na to se píšící člověk nemůže spoléhat. Já si do sešitku píšu náměty předem, tak osm až patnáct. Napíšu si název a pak prvních pár vět. Ráno vstanu a sednu k tomu. Mlátím do klávesnice, za dvacet minut je hotovo, dalších dvacet si to po sobě čtu a opravím nejzákladnější překlepy. Jsem disgrafik a četnost z nich ani nejsem s to postřehnout. U novel to dělám tak, že si napíšu začátek kapitoly do následujícího dne. Přečtu si tu předcházející a opět to drtím. Nejlépe je u psaní nemyslet. Když jsem psal čínou do sešitu a teprve pak přepisoval do compu, bavilo mě sledovat její žlutou barvu - možná to byla má inspirace. V tu chvíli. Povídky mají výhodu okamžiku. Život je okamžik a proto existuje Měrkova povídka - povídka okamžiku.
 
Petr Kristy
Zmínil jsi, že krom povídek píšeš i rozsáhlejší věci, novely… Můžeš o tom prozradit něco víc? Podobá se to tvým povídkám? Já u tvých povídek často mívám pocit (a to, co jsi napsal výše, to myslím potvrzuje), že nejsou založeny na pevném příběhovém schématu - je to u tvých delších věcí stejné? Protože napsat takto třeba dobrý román musí být velmi obtížné a málokomu se to zatím podařilo.
Nemyslím si, že by to bylo obtížné v tom, co píšu já. Možná se to někomu nezdá, ale já píšu realitu a ta je ve vztahu k lidskému subjektu velice variabilní. Napsal jsem dvousetstránkový román STŘÍPKY Z JUDEHO ŽIVOTA, pak 131-stránkovou novelu MOČÍCÍ PROROK z oblasti postatomové apokalyptické příšernosti a nyní se věnuji lehce sadisticky autobigrafickým MĚRKOVÝM JEDNOTLIVOSTEM a připodobnil bych to k Herakleitovu: ,,Do téže a jedné řeky podvakráte nevstoupíš.“
Mým schématem je sám život, ale především ten niterný a na psychické úrovni. Absurdní obrazy pouze popisují viděné a navíc já tímhle žiju od malička, pro mě je to prostě normální. A vskutku mé delší věci jsou odvozené od povídek a jednou lidem při zpětném pohledu na celkový jejich souhrn dojde, že mé povídky samy o sobě váže pevná strukturalizovaná vazba, na to se napojí i ty delší věci a najednou zjistíš velkolepost tohoto příběhu mého psaní. A tady zdůrazňuji, že příběh se týká mého psaní a ne toho, co píšu. Já se zaměřuju totiž výhradně na gagy a skeče. Mě osobně nějaké příběhy neinteresují. Nevnímám to plnohodnotně, nic mi neříkají, tak proč bych to měl proboha psát?! Mé psaní je mojí součástí a já jeho. Ale psaní není podstatou mého života, tou je cesta k dobru, k neustálé motivaci pozitivní nálady a především snaha rozšířit své běžné denní vědomí, kam jen to jde - ale ve střízlivém stavu. Pravda, docela piju.
Ještě se vrátím k těm kratším útvarům – sbírku tvých povídek v současné době připravuje k vydání nakladatelství Fra, ovšem jen tady na internetu jich máš přes pět set. Jaké kritérium se uplatňovalo pro jejich výběr do sbírky? A měl jsi možnost toto ovlivnit, nebo to zůstalo zcela v rukou editora?
Navíc říkáš, že vlastní povídky jsou mezi sebou provázané, respektive že pospolu jsou schopny utvořit něco vyššího, případně dodat tomu psaní jiný rozměr. Myslíš, že tato pospolitost, ona strukturalizovaná vazba, zůstane ve sbírce zachována, i přesto, že v ní nebudou publikovány všechny tvé povídky a že třeba budou i v jiném pořadí, než jak jsi je napsal?
Ano i ne. Já nevím, co v té sbírce bude, ani jak se bude jmenovat a všechno jsem to s důvěrou přenechal Erikovi Lukavskému, který je tak hodný, že se mu to líbí a odhodlal se k tomuto natolik riskantnímu podniku. Protože když zabrouzdáš do jejich edice, tak vydávají poměrně intelektuálně hodnotnou literaturu - tedy žádný škvár. Zatímco já otevřeně píšu brak. Jsem ale rád, že se to konečně uskuteční a sbírka Měrkových povídek by se už v dubnu měla objevit na knižních pultech, což by bylo pro mě fantastické!
O své povídky samotné se nebojím. Myslím, že to přežijou, i kdyby nebyly řazeny v časovém kontextu. Ale mám dojem, že Erik je chce vybrat tak, aby nenudily. Já ve své podstatě píšu série, při kterých mě pak někteří neustále osočují, že píšu na jedno brdo, že jsem grafoman a pošahanec. Já naopak namítnu, neopakují se, jen některé motivy zpracovávám víckrát, ale nikdy ne stejně. Mám svůj styl a osobitý styl je přízemními lidmi stále slepě a hloupě zaměňován s onou stejnorodostí. Ale u mě se všechny děje proplétají. Můj žánr v literatuře je Petr Měrka, jeho život a to, jak ho vnímá. Snažím se rozprostřít a u textů bych chtěl, aby lidi především rozesmály. Jestli jim to dá i něco víc, je to už vlastně jen jejich osobní záležitost - ale vlastně se tak i čtenáři spolupodílejí na mé tvorbě.
Ty povídky (i přes onu absurditu a mnohdy až neuvěřitelnou halucinogennost tvých obrazů) mají svůj reálný základ, tedy i většina jejich postav (mnohdy bizarnějších, než samotné obrazy) je reálná. Nakolik jde o tvou autorskou licenci a nakolik naopak o prostý popis těchto lidí? Stalo se ti někdy, že by někdo z okolí nevydýchal to, jak jsi ho literárně ztvárnil, a chtěl ti dát po držce, nebo to všichni berou?
No, s Kristy teď děláme na comicsovém ztvárnění Judeho střípků a tam už padla dokonce výhrůžka žalobou a myslím, že konkrétně ho ve finále nerozdýchá žádný z uvedených aktérů. Snad pouze Olin to nese pohodově, Jude pění kolem úst a zbytek ani netuší, že něco takového začíná existovat, a když už, tak jenom mlhavě. Většina lidí v mých textech, kde se obráží prostředí Valašské Polanky, je skutečně reálná a mým štěstím, i přesto, že se tím nijak netajím, je, jak jsou nádherně nekulturní a nevyvíjí naprosto žádnou čtenářskou činnost. Především jde však u mě o autorskou licenci, ale ani ta není směrodatná, protože já fikci, fabulaci s mystifikací nijak od reality neodděluji. Často mi jde o efektivnost výrazu, proboha, proč psát literaturu, která nudí! A trocha nevázanosti nikdy nikomu neuškodila. A taky, já to nemyslím nikdy u nikoho špatně a mnoho postřehů obsahuje základní charakterové vlastnosti “mých” postaviček, jež doopravdy chodí do práce, na pivo a souloží.
Osobně si však myslím, že období výhrůžek fyzickým zničením mě teprve čeká. Doufám totiž, že všechno půjde dobře, sbírka se prodá, udělá se popřípadě dotisk a Erik zauvažuje o vydání i některých těch mých delších věcí. Navíc povídek jsem napsal rozhodně víc než nějakých blbých pět set, takže vybírat je z čeho, takže to nemusí skončit jen u jediného povídkového souboru.
Osobně si myslím, že ta kniha bude mít úspěch a že rozhodně jen u jedné nezůstane. Dá se pak vůbec očekávat, že stane-li se tvé jméno literárně známým, budeš nadále publikovat i na Internetu? Nebo tvým fanoušků už nezbyde nic jiného, než nechat krvácet peněženku u pokladny knihkupectví, budou-li si od tebe chtít něco přečíst?
A jak se vlastně k internetovému publikování stavíš? Ty (asi moudře) rezignuješ na internetový chat, kterým jsou literární servery prolezlé, a využíváš pouze to základní, co nabízejí - tedy možnost cokoli publikovat v internetovém prostoru s čtenářskou základnou. Je logické, že ty jako člověk, který si je svým psaním jistý, nemáš potřebu babrat se v diskuzích o svých dílech a s kritiky polemizovat, takže: Dá se říct, že internetové publikování je pro tebe prostě jedna z možností, jak nabídnout své dílo čtenářům, a o nic "víc" ti v tomto prostoru nejde?
Především si málokdo uvědomí, že i když publikuju na netu každý den - pokud to jde, nemám na něj moc vhodný přístup, a tak se přirozeně omezuju opravdu jenom na základní servis. Je ale pravda, že bych opravdu nějakým diskusím nijak zvlášť nepropadal, protože mě nepřitahují lidé, kteří si bez přestání nadávají a nebetyčně zveličují svá směšná ega ušlápnutá v sžíravém sobectví. Obecně ani moc dění na netu nesleduju. Ale myslím, si, že literatura na netových serverech je obecně podceňovaná světem tištěné perspektivy - ale to je jen mé čiré subjektivum.
Taky jsi příliš optimistický ohledně té sbírky povídek a i Erik mi říkal, abych si nedělal příliš velké naděje, a neustále se obával, že se mu při rozhovoru v jeho kavárně vznesu ke stropu a uletím jako obláček iluzivnosti, protože nedokážu ustát nohama, jak se říká na zemi. A i kdyby se zadařilo, tak fenomén Internetu mi za ta léta, co se jím brodím, přirostl k srdci. Ale já se chci tvořením živit. Psaním bych si chtěl vydělat na digitální kameru a začít konečně točit filmy. A proto bych opravdu rád, aby ti lidé své peněženky nechali doslova vykrvácet.
Tak uvidíme, kolik krve nakonec poteče. Díky za rozhovor.
pozn. VM: Nemůžete-li se již dočkat Petrovy připravované knihy, máte možnost se denně na adrese www.fra.cz ujišťovat, zda již dorazila na pulty knihkupectví.
 
Jude Olin
|
