Tentokrát bych Vás ráda upozornila na dva starší povídkové kousky, které spojuje téma dětství.

blondýna: Lekníny Gustáva Husáka >>

Měla jsem horečku a ležela jsem na rozkládacím gauči v bratrancově pokojíku, ve flanelovém pyžámku, peřinu pod bradou a na konferenčním stolečku naproti, byla v rámečku tvář krásné paní. Byla skoro jako Kleopatra, měla černě orámované oči, jen vlasy víc dohněda a delší. Zvědavě jsem vykukovala z pod peřiny a ptala se: „Ládíku, kdo to je?“

 „To je Marta Kubišová. Zpěvačka. Ale už nezpívá.“

 Nevěděla jsem kdo je Marta Kubišová. Znala jsem Karla Gotta, Buřinky a 6x6,  Moravanku, ale tuhle paní jsem neznala.

 „A proč už nezpívá?“

 „Protože byla moc nemocná.“

 „Umřela?“

 „Ne, neumřela, jen se na ni pak zapomnělo.“

 „Já jsem taky nemocná. Když budu moc nemocná, taky na mě zapomenete?“

 „Na tebe nikdo nezapomene, máš tady teploměr, acylpyrin a před chvílí tady přece u tebe byl doktor.“

 „Proč nezavolali doktora k té paní? K chudákovi nemocnýmu. Mohl si ji taky poslechnout, jako pan doktor mě, tím studeným naslouchátkem. A mohl jí předepsat acylpyrin, nebo penicilín.“

 „Obávám se, že na to by penicilín nezabral“, odpověděl lakonicky Ládík. „A spi už, když se nevyléčíš, nebude z tebe letuška.“

 Tak jsem zavřela oči a zdál se mi sen. V tom snu jsem byla v letadle, ale nebyla jsem letuška, byla jsem pasažér. Letuškou byla ta krásná paní s černě orámovanýma očima a s neznámým jménem Marta Kubišová, na krku se jí houpal obrovský stetoskop a na tácku mi přinesla čaj v babiččině hrníčku. Letěli jsme hrozně dlouho a hrozně vysoko. A taky zřejmě hodně daleko. Z mraků okolo na mě vykukovala postava panenky Marie, stejná panenka jako byla ta, co byla namalována na obraze u babičky v ložnici.

 Probudila jsem se zpocená. V domě, v tom starém domě na Šumavě byl klid, podlaha studila do rozpálených chodidel a na chodbě dál visel veliký kříž s porcelánovým Kristem s trnovou korunou na hlavě. Už tolikrát mi vysvětlovali, že to je Ježíšek, ale dětský mozek se tomu vzpíral. Ježíšek přece není přitlučený na kříži a neteče mu krev. Ježíšek je neviditelný a nosí dárky. Hodným dětem hodně dárků. Zlobivým žádné.

 Tohle byl INRI.

 Alespoň to měl nad sebou napsáno.

Začalo se mi stýskat.. Za okny jiskřil sníh a mně bylo smutno. Chtěla jsem být doma, pryč z toho podivného světa, kde dárky nosí zakrvácený muž jménem INRI, pryč ze světa, kde zpěvačkám nedají ani kousek acylpyrinu a ještě na ně zapomenou.

Chtěla jsem za mámou a za tátou, za tátou, který loupal nožíkem pomeranče do tvaru hvězdiček a dával mi je na talířek.Vypadaly pak jako leknín.

Dýchla jsem na sklo a napsala na něj velikými písmenky INRI, vyplázla jazyk na Martu Kubišovou a schoulila se pod peřinu.

Rýp: Pády a Andělo

Omlouváme se čtenářům. Autor svou povídku smazal mezi příspěvky a požádal i o její vymazání z časopisu.

(redakce)