Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

 

 

 

Většina prozaiků totemích vod se profiluje čistě žánrově. Máme tu množství hororů, krváků, povídek fantastických i dobrodružných, pár sentimentálních a humorných kousků. Ale překvapivě málo absolutně obyčejných příběhů, civilních vyprávění, která mě osobně baví ze všeho nejvíc. Hlavním kritériem při vzniku téhle drobné kolekce se tedy stalo moje sobectví, šmrncnuté rozumnou dávkou alibismu – to je ten prostřední text Petra Měrky, výhradního průkopníka žánru “Petr Měrka”.



Quotidiana : Andy Warhol >>
Říkali jsme mu Varhoule, ne snad proto, že se jmenoval Antonín Varha, ale kvůli jeho vzhledu. Neuvěřitelně bledá pokožka, vytřeštěné oči a rozčepýřené vlasy tak světlé, až se zdálo, že patří stoletému starci, ačkoli mu bylo tenkrát teprve šestnáct. Kdyby měl mít Andy Warhol syna, určitě by vypadal právě takhle. Jenže Andy Warhol se namísto plození synů věnoval malování plechovek od Campbellovy polévky a křiklavě barevných portrétů Marilyn Monroe. Jeho Továrna chrlila díla umělecká téměř nepřetržitě, zatímco jediné umělecké dílo, které kdy vzešlo z továrny na zpracování nerostných surovin v našem městě, byl výsledek poměru náměstka odboru dopravy a jeho sekretářky. A tohle dílo stvořené na stole v zasedací místnosti v době, kdy náměstek musel „zůstat nečekaně déle na poradě“ a kdy jeho sekretářka musela stejně tak nečekaně „vyřídit štos korespondence,“ dostalo jméno Antonín Varha.

Říká se, že každá živá bytost je uměleckým dílem přírody. Antonín Varha byl dílem notně avantgardním. A nebylo to jenom kvůli tomu, že čmáral kosočtverce na školních záchodcích. To jsme ostatně dělali všichni, když nám bylo sedm, a ani jsme nevěděli co ten neslušný znak znamená. S o to větším vzrušením jsme ho ryli do zdi u pisoárů během velké přestávky. Vždy jeden pracoval hrotem kružítka či špendlíkem a druhý hlídal, jestli po chodbě nejde školník. Kdo dokázal vyrýt kosočtverec skrz bílou omítku až na červené zdivo, byl machr. Ostatní si vystačili jen s téměř neviditelnými rýhami špendlíkem či s čmáranicí chvatně vyvedenou fixem.

Varhoul byl však jiný. Ryl zásadně sám a zásadně ve velkém. Jeho kosočtverce měřily minimálně dvacet centimetrů a jakmile se naučil psát, přibyl vpravo dole i jeho autogram. Tahle posedlost mít vlastní podpis pod každým svým výtvorem ho nepřešla ani v šestnácti letech. Tedy v době, kdy už jsme všichni měli jasno, co ten kosočtverec znázorňuje a proč se k němu píší jména našich spolužaček namísto těch našich. Jediný Varhoul to nepochopil, nebo nechtěl, a dál připojoval malé AV. „To abyste, tupci, věděli, kdo to ryl,“ říkával a nikdy se nezapomněl poplácat po kapse v níž nosil nůž – „zbraň povýšenou v nástroj umění“ jak zněla jeho další oblíbená věta.

Nutno ovšem dodat, že zatímco nás „tupce“ školník nikdy při rytí nechytil, Varhoul uměl školní řád, jehož opisování bylo u nás na škole oblíbeným trestem, nazpaměť. To by řediteli školy ani tak nevadilo – ba právě naopak, Varohoul byl pravděpodobně jediným žákem, který kdy školní řád zpaměti uměl. Horší však bylo, že náš milý spolužák se nikdy nespokojil s pouhým opisováním, školní řád opisoval v nejrůznějších druzích písma, doplňoval ilustracemi či alespoň zdobil okraje stránek secesními motivy. Tohle „naprosté pohrdání autoritou učitele“ přerostlo přes tolerovanou mez ve chvíli, kdy odevzdal školní řád vyvedený ve formátu A2 s postavami nahých mužů a žen v okrajích a symbolem slunce v záhlaví.

Den na to stála Cecílie Varhová v šedém kostýmku, který by ještě před patnácti lety vypadal elegantně, před kanceláří ředitele. V rukou žmoulala bílý kapesník a kousala si spodní ret. Dveře se otevřely. „Paní Varhová, pojďte dál,“ ředitel pokynul a bez toho, aby ji nabídl židli, nebo snad počkal až vejde, začal vykládat: „podívejte, paní Varhová, já vím, že váš syn má, jak bych to tak řekl…. ehmm…. jisté… umělecké sklony, že… Koneckonců, spolužáci mu sami říkají Varhoule, že?“ „Tak kam zase co vyryl,“ přerušila jeho monolog. Vždyť to bylo neustále to samé: „…syn má umělecké sklony, že? ... není sice příliš inteligentní, že? … ale to od malíře nikdo neočekává, že? … Na škole se jistě trápí, že?“ A ještě několik dalších vět, zakončených „že?“, pak oznámení, kde se kosočtverec objevil tentokrát a nakonec otázka, jestli Varhovi „zvážili možnost přeřazení syna na jinou školu, kde by se mu mohli lépe věnovat a on by byl šťastnější, že?“

„O to se nejedná, je tu něco mnohem horšího.“ Cecílie Varhová se vyplašeně rozhlédla po místnosti. Představa, že synův nůž úřadoval přímo v kanceláři ředitele, byla více než děsivá.

„Podívejte, já vašemu synovi toleroval, když nám odevzdával svá ehmm umělecká, že? ztvárnění školních řádů, ale toto!“ před očima jí zamával plachtou papíru, „toto přesahuje všechny meze, že?! Co si váš syn o sobě vlastně myslí!?“

Cecílie Varhová pokrčila rameny. Ruce, stále žmoulající kapesník, měla teď o něco výš. Vypadalo to, že se každou chvílí rozpláče.

„Podívejte, rámeček z květin či záhlaví ze školních potřeb, prosím, ale toto! Prý antické motivy!...“

Chvíli bylo ticho, ředitel se potřeboval nadechnout a Varhoulova matka nevěděla co říci.

„Paní Varhoulová,“ „Varhová,“ opravila ho. „Varhová, že, tedy paní Var-ho-vá“ a na vyslovení jména si dal až příliš záležet, „já nemám nic proti antice, ani nic proti nahotě, je to takové lidské, že? Snad bych vašemu synovi i odpustil, že nakreslil ty postavy nezahalené, že? Ale proč jim, proboha, dával tváře učitelů a spolužáků, že?“

Co na to odpovědět? Tak jen pokrčila rameny a ruce zvedla ještě o něco výš, takže se již téměř dotýkaly brady. Ředitel se na ní dlouze zadíval, povzdychl a pokýval hlavou, jako by to byla ona, kdo je za to všechno zodpovědný.

„Opravdu byste měli zvážit další setrvání vašeho syna na naší škole, že! Ten jeho poslední výtvor…“ Před očima paní Varhové se objevil rozmazaný akt ředitele školy, vypadal jako diskobolos a měl velmi malý penis…

„Promluvím s manželem,“ slíbila při odchodu.



Ráno na to přišel Varhoul do školy v černém roláku. Vypadal jako smrtka, a taky jsme mu to hned řekli. Neodpověděl, jen pokýval hlavou a svou „zbraní povýšenou na nástroj umění“ začal cosi rýt do lavice.

Se zvoněním přišel do třídy Horáček, učitel zeměpisu. Jediný Varhoul nevstal, aby pozdravil. Horáček přešel chování svého oblíbence mlčením. Varhoulovy znalosti sice nebyly nikterak závratné, ale dokázal si stárnoucího profesora získat svými ilustracemi. Pod nadpisem New York byl obrázek sochy Svobody, oblečené do hvězd a pruhů s hamburgerem namísto pochodně v pravici. Čínu zastupoval Mao stavějící obrovskou zeď z hlav dělníků, Británii čtveřice Thatcherová, John Major, Tony Blair a královna Alžběta v kostýmech Beatles uprostřed stavby připomínající Stonehedge pomalovaný vlajkami bývalých britských kolonií. V podstatě všechno, co Varhoul kdy o zemích světa věděl, bylo to, co dokázal nakreslit.

Horáček se rozpovídal o Egyptě. Byl tak nadšený historií tohoto severoafrického státu, že by si ani nevšiml, že Varhoul ryje do lavice, kdyby se nepřihlásila Mančíková a svým pisklavým hláskem nepronesla: „Sím, pane profesore, Varhoul ryje do lavice… nožem!“ V tu chvíli i pedagog zaregistroval poměrně značnou vrstvu pilin a

 

třísek povalujících se kolem. „Varhoule! Proboha co to vyvádíte?!“ Ten byl však zabrán do svého veledíla. Několik děcek se začalo smát.

„Varhoule!“

Horáček mu stál přímo za zády a supěl: „Varhoule, až tohle uvidí ředitel!“

Varhoul na okamžik přerušil svou činnost, otočil se k učiteli, po tváři se mu mihlo cosi mezi úsměvem a šklebem, pokrčil rameny a ryl dál.

Varhoule!“ Ruce měl v pěst zatnuté tak pevně, až mu zbělaly klouby.

„Varhoule, okamžitě…. okamžitě….“ ale namísto aby větu dokončil, jen lapal po dechu.

„VARHOULE….,“ zkusil to znovu, ale dál se nedostal.

Třída byla zticha, jako snad nikdy před tím. Jediné co bylo slyšet, bylo skřípání Varhoulova nože a sípání učitele Horáčka. Pak skřípání ustalo.

Trvalo to jen okamžik.

Varhoul se na židli otočil, vstal, na chvíli se zadíval do Horáčkových očí a pronesl: „Já jsem skončil.“ Zvedl se a s nožem v ruce opustil třídu.

Horáček jako by zkameněl. Zato někteří z nás ožili. Všichni jsme chtěli vědět, co to Varhoul vytvořil. Dřív než se za ním zabouchly dveře, mačkali jsme se u lavice, do níž byl vyryt portrét ředitele školy jakožto césara ukazujícího palcem dolů na skupinu gladiátorů s tváří Andyho Warhola vyzbrojenými pouze malířskými štětci a paletami. Byla to precizní práce, postavy vypadaly jako živé a teprve po chvíli si člověk uvědomil, že všechno je sestaveno z kosočtverců nejrůznějších velikostí.

 

  Petr Měrka  SMRTIHLAV V RŮŽOVÉM NEGLIŽÉ >>  

Měl na sobě odporné bílé pumpky, které připomínaly striptýzový bar plný tučňáků bez peří s mnoha dětmi. Byly to drastické děti v morbidních plenkách. Kouřily slámu a chtěly být zarputile šťastné... Tak takové to byly pumpky. On sám se jmenoval Ludva Slebčo a chtěl se stát Velkým Titanikem. Velký Titanik byl velmi uctívaný puberťák, který v útlém dětství mlátil své souvěrce žehličkou, aby v 17nácti nad plechovkou toluenu zjistil, že sotva co vychodí učňák, bude muset jít do úmorně monotónní práce. Pokud se tedy odvážně nezabije. A právě to měl teď v plánu.

Stoupl si na víko popelnice, ale ještě než se stačil zasebevraždit skokem střemhlav. Přijel popelový vůz s popeláři, kteří pili čistou vodu a kouřili neškodné cigarety. Byli usměvaví a nazí. Měli svalnatá do sněda opálená těla, leč jejich rozmnožovací hračky vykazovaly patrné známky rozkladu. A z dírek, které připomínaly malé chlupaté jeskyně jim vytékala zvláštní hmota neurčité substance. Avšak nevábné vůně, nicméně vytříbené chuti. Jeden z těch svalnatých kulturistů se jmenoval Gerongogo a pohnul kouskem svého zatnutého těla.

 

Když to spatřil houf praštěných starých babek, zvlhla celá okolní atmosféra. A Ludva Slebčo se musel najednou sám sebe zeptat:

 

‘Co jsem to vlastně chtěl udělat?’

 

undefined

 

Ale na odpověď bylo už pozdě. Protože druhý z těch popelářů nesoucí označení 422 mu dal velmi něžný úder, který ho svalil zpět do prachu silniční komunikace. Svalnatí borci pak vyklopili odpad popelnice do auta a chtěli odjed pryč. K další popelnici. To už se však na ně vrhly ty staré zhýralé ženy. Některé z nich dostaly během této divoké akce infarkt, jiné mrtvici. Další se zabalily do svých vrásek jako larva do své kukly. Ale prostě obnažovaly se a ječely. Řidič popelového vozu myslel, že se z toho snad zblázní. Proto zprudka zabrzdil o přibližně pětici starých žen. A pustil si v kabině hlasitě rádio. Z kterého ho se ozvalo:

 

,,Hledáme mladé a způsobile odolné perspektivní techaře.“

 

Když to Ludva Slebčo uslyšel, dostal naději. Znovu zabořil nos do plechovky s toluenem a hlavu si přetáhl igelitovou taškou. Což ho zachránilo před znásilněním. Zběsile staré ženy nad hrobem se totiž víc než vilně vrhly na ty dva popeláře vzadu za vozem. Gerongogo prohlásil:

 

,,422, vidím všude jen samý sex.“

 

,,To nebude sex,“ upřesnil skepticky 422.

 

A v tu chvíli se nad celým tím chuchvalcem zmítajících se těl utvořil malý obláček, z kterého začala pršet kyselina sírová. Ozval se nejapně chlípný řev, který však rázem přehlušil syčivý zvuk odpařujících se tělesných podstat. Řidič popelového vozu opět zařadil rychlost a dupl na plyn. Ludva Slebčo využil razantně dané situace. Vytáhl z igelitky svoji lebku. Praštil sebou na všechny čtyři. A po několika mrštných přískocích narazil čelem do zdi. Z té zdi vystupovala cihla, která mu zlehka zajela do mozku. A on si začal připadat, jako kdyby snad podstoupil lobotomii. Stal se z něho docela pasivní stroj. Něco jako mechanická lidská bytost. Trčel svým zadkem do reality a jediné, co na něm skutečně zůstávalo zajímavé, byly právě ty jeho děsuplné pumpky.

 

A právě v tu chvíli vrcholících apokalyptických událostí, se z parku vynořil dědeček s vnučkou. Vypadali jako dva zmatení partyzáni, kteří si spletli válku s odbojem a navíc zůstali docela střízliví. Dědeček měl na sobě kravatu v podobě rakety Země-Vzduch a bílé baletní cvičky. Zbytek jeho těla obstarávalo vydatně stáří. Zatímco jeho vnučka měla místo bradavek ostré náboje. A své copy svázány namísto pentlí ostnatým drátem napuštěným vysokým napětím. Usmívala se, jako kdyby stoupla na nášlapnou minu. A poté co přistoupili k zadku Ludvy Slebčo, tak se zeptala svého dědečka:

 

,,Dědo, co to je?“ ukázala prstem holčička na ohavnost pumpek.

 

A děda ji řekl:

 

,,Chceš, předvedu ti kouzlo.“

 

Holčička nadšeně zakývala hlavou, která připomínala právě explodující minometnou střelu. A dědek srdnatě odhalil Ludvovu prdel. Do které následovně zastrčil tři ruličky dynamitu. Zapálil zápalnou šňůru a řekl své vnučce:

 

,,Teď máme ještě pár sekund na to, abychom se pochopili.“

 

,,Aha,“ řekla vnučka.

 

A ozval se VÝBUCH.

 

 hermit  Mihlava 4 podruhé >>  

 zavřela jsem mobil do skříně, až na dno pod kabáty jsem ho položila, říká mi žena, když nepíše, říká, hrozně mě to nervuje, když půl dne nenapíše a když vidím, že už mi přišla zpráva, tak mobil ještě nechám půl hodiny ležet ve skříni, to si pomyslím, ale už za dvě minuty ho ze skříně vyndám a chvilku ho ještě držím v ruce a říkám si, určitě mi píše, že je konec, že je prostě konec a pak otevřu oči... píše mi, že se večer po osmé sejdeme na náměstí u podchodu, píše mi to jakoby nic, jako bych předtím dvě hodiny neležela zachumlaná pod peřinou, přikrytá až po hlavu, potmě a šeptala si už nechci žít, bože, už nechci žít... a on mi pak napíše, říká žena, jakoby se nic nedělo, prostě mi napíše že na mě bude čekat na náměstí a já nevím, jestli mám skákat radostí, nebo si mám vzít prášek na uklidnění, já už na to nemám sílu, je to strašný, je to prostě strašný... je to strašný, ale krásný, chlácholím ji, ale ona vrtí hlavou, ne je to strašný a já už nemám sílu, a já jí říkám, že říká, že je to strašný ale že na ní vidím, že zrovna teď jí to nepřijde strašný, vidím jí to na očích, v očích už nemá smrt, jako mívá někdy smrt v hlase, smrt pronikající hlasem z jejího těla do mého těla, smrt jako její milenec... říká: nikdy bych nechtěla být jenom něčí milenka, chci aby tentokrát už to bylo opravdu naposled, i s tebou to bylo naposled, Tomáši, bylo by to s tebou naposled... vyschne mi přitom v krku, ale vzchopím se a jako furiant říkám: vždycky je to naposled, vždycky to musí být naposled, ale jávímjávímjávím, říkám rychle a přiškrceně, já vím, nemám prostě právo o tomhle mluvit, a mozkem mi proletí fronta myšlenek na téma, jestli jsou některé cesty správnější než jiné a pokud ano, donutí mě jít po těch lepších jenom syrové utrpení?, ptám se, ptal jsem se včera Niny, jestli zná z psychologie něco o sběrné katarzi - pořád nevím, jestli jsem si ten termín opavdu sám nevymyslel, mám na mysli ten odraz ode dna, když už je mi hodně špatně a to, čím jsem, se rozpadlo, a už nemám nic, už nechci mít nic, už nemám sílu něco mít... a pak zničehonic, z toho ničeho, z toho ultratěžkého bodu, té tečky s neskutečnou hustotou... chce se mi říct hustotou existence, ale já nevím, co je to existence, nemám to jak zjistit - jak můžu podat sám sobě důkaz existence? - ptal jsem se Diny, jestli ví něco o sběrné katarzi, o tom sbírání sebe z popela předchozího, které už není, protože shořelo, protože oheň bolesti byl tak velký, žár byl vysoký, že i sám oheň sebou vyhořel, tak jako smrt sama sobě utíká a utéct nemůže, jaké to bude, smrti...? - říkal mi jeden tajný biskup, že věří v abcedu, a jak věří v omegu, musí věřit v alfu - a omega je, protože jsem já, říkal ten biskup, protože nemohu nebýt, říkal, proto nemám nejmenší obavu v sesazení alfy z trůnu, říkal mi příliš důrazně - ptal jsem se Niny na sběrnou katarzi, protože jsem zrovna po schodech jedné z nich stoupal, znovu jsem se z nikoho rodil do sebe, smála se, to fakt nevím, cožéé? – smála se, Bože, jak ona se umí smát, musel jsem jí to říct do sluchátka, ale neumím telefonovat, neumím být zábavný po telefonu, ani po videotelefonu bych neuměl být zábavný a rozesmát jí, bavit jí, ano, aspoň bavit... musel jsem jí říct telefonem, víš, že máš strašně krásnej smích? - bylo to slizký (napsat bylo to s l i z k é by bylo ještě víc slizký) - a nadávám si: mlč, debile, mlč MLČ! ...a zatímco si nadávám, olověné vteřiny - ten konverzační nihilismus - se prodlužují, ale Nina je milá, začne něco říkat, je milá, má milý hlas, zajásám v duchu, chci jí říct, že má milý hlas, ale udržím se, naštěstí chvilku něco povídá, takže můžu navázat, to ležím v koupelně na podlaze, na té pěnové předložce, říkám si, jak příjemně hřeje, vůbec máme v koupelně hodně teplo, každý nemá v koupelně takové teplo; Nina říká - spíš pološeptá, už aby bylo léto... léto ve Francii, ležet tam na zemi a koukat se v noci na hvězdy... jaké by bylo ležet na horké zemi, říká; říkej to, říkej to!, myslím si a nahlas říkám: a poslouchat ty jejich francouzský berušky jak cvrkaj... říkám si v duchu, to se mi povedlo, to bylo docela vtipný, tomu se zasměje, a Nina se opravdu zasměje, to vím, když něco řeknu, že se tomu budou ostatní smát, mám v tom jistotu, stejně jako mám jistotu, když řeknu něco trapného, tak už vím, že jsem řekl něco trapného a dalších dvacet vteřin bude nepříjemných, ale přesto řeknu něco hodně trapného, i když vím, co bude následovat, když jsem plný trpností nedovedu se ovládnout a jsem trapný, stejně jako, když jsem plný dobrých vtipů, tak se taky neovládnu, Tomáš musí na scénu, aby říkal něco vtipného a tím oslavil, abych já byl středem pozornosti, ale jen jakoby mimochodem, zásadně mimochodem, ale nakonec zcela jasně, v tom nesmí být pochyb, že já jsem ten, kdo je strůjcem oné veselé situace; všechno je to pečlivě připraveno za jediným cílem, aby Tomáš oslavoval mě a já mohl pozorovat a domýšlet si, že publikum si špitá: vidíte? jeho oslavují! - jsem většinou ve společnosti dost zábavný a tím víc mě zneklidní, když vím, že nejsem zábavný, umím být jen zábavný, neumím být nezábavný, nebo vůbec jiný než zábavný, což mě často uvádí do protivných situací, když opravdu zábavný nejsem; musím být zábavný, je to víc mluva, má řeč, víc než exhibice, cítím se normálně, když vím, že ostatní bavím, o to hůř mi je, když vím, že by bylo dobré být zábavný a vím, že to nepůjde, jako když bubeník začne přemýšlet... Nina zase něco mluví, já ji ale nemohu poslouchat, musím myslet na to, že musím být zábavný, takže když se odmlčí, tak nevím, co říkala a nemohu reagovat, vůbec nevím, o čem těch několik vteřin mluvila, jen vím, že musím rychle říct něco zábavného, takže něco řeknu, například: no jo, no, to je... a umlknu, potí se mi ruce, jak úporně přemýšlím, čeho se chytit, jak udržet ještě chvíli, ale chytí se ona – chvilku před tím na mě volala dcerka z ložnice, abych jí hladil zádíčka, a já jsem jí řekl, za chvilku přijdu, trumperíku, řekl jsem jí trumperíku! – nenapadlo mě žádné jiné něžné oslovení pro pětiletou holku, než trumperíku, trapnost, trapnost! – Dina mi říká, tak už za ní běž a já říkám no jo, půjdu a říkám tak čau a dobrou noc a nebetyčně protahuju ty pozdravy, já co umím tak vtipně se všemi jinými lidmi loučit slovy loučit se nebudeme, stejně se už za rok zase uvidíme, nebo už se nikdy neuvidíme, tak co bychom se loučili, nebo sbohem, ach!, anebo pojď na má prsa, luzná bohyně!, a tak všelijak podobně, protože přitom hraji roli baviče, všichni se smějí tomu, jak to rychle všechno dělám, jak rychle reaguji, jak vtipně odpovídám a nedávám prostor nikomu jinému, ale co oni vidí, to není veselí, ale trans klauna v křeči, v němž chybí pocity... (díky jednomu Slovákovi jsem si někdy loni v létě v hospodě, kde jsme seděli - já, ona a on (a jediná ona věděla, a seděla mezi námi jako na trní, a každý z nás dvou si myslel, že ona sedí na trní právě kvůli němu, a kvůli tomu, co se stalo mezi ním a ní a z ohledu na toho druhého, pěkně nás oba vypekla, všichni tři jsme se opékali na svých rožních, jen ona se pekla zároveň na dvou...) -, díky tomu slovenskému mistrovi smutných scének vedoucích k veselí jsem si uvědomil, že i já jsem vlastně smutný klaun - bože, jak jsem až do toho loňského léta nenáviděl tohle klišé smutný and klaun; - já jsem ten smutný kašpar, co má na krajíčku, už bylo na čase to přiznat... ten Slovák řekl: som smutný šašo, nič viac, toto je moja najpoužívanejšia herecká póza, a usmál se, pousmál se koutky úst a v očích měl troud a já si řekl: sakra to znám, to jsem já, narkoman cizího smíchu...) houpy z transu do trhání vlasů chlupů houpy do vyškrábání všech mých dnešních lupů, hou ze skluzavky pomalu do svahu infarktu, který čekám kolem poledne v červenci, až se bude po polích jak mátožná polednice válet kouř z největší nerez sušičky pilin v Evropě, na kterou koukám z okna, když se vykloním na severovýchod...

 

undefined



 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter