|
MEZI ZRCADLY
Milí čtenáři,
Myslím, že výběrů poezie je v časopise víc než dost, a tak jsem místo toho svého připravil novou rubriku, ve které se vždy zaměřím na cyklus básní, který pak s jeho autorem rozebereme, a to jak každou básničku zvlášť, tak i cyklus obecně. Své komentáře píšeme odděleně, aby ani z jedné strany nemohlo dojít k ovlivnění, protože hlavním smyslem této rubriky je právě srovnání čtenářského dojmu (který zastupuji já) a autorova vysvětlení. Jako prvního jsem si vybral zkrveživa, protože je to asi nejvýraznější místní autor, jehož většina básní tvoří nějaký kompaktní celek, a cyklus Z vody ledy.
Když jsem pak srovnával, co jsme napsali, musím říct, že někde jsem se v rámci možnosti docela trefil, a minimálně jednou minul tak, až mi z toho málem zamrazilo. Ovšem i to k tomu patří, mnohdy je nemožné dospět k nějaké hermeneutické analýze, a je daleko příjemnější využít prostor, který nám básně dávají k volným asociacím, protože i z toho je živa poezie.
Když mi Emmet napsal, že by chtěl v časáku rozebrat moje básničky, potěšilo mě to. Jenže mně osobně to rozebírání není zrovna dvakrát příjemný, tak sám nevím, co ze mě nakonec vypadne.
Pro zrcadla jsme vybrali věci, který jsem kdysi předběžně ohraničil názvem Z vody ledy. Ohraničuju poměrně často a jediný pravidlo, který přitom dodržuju, je pravidlo lichýho počtu.
Zvodyledů je třináct, psaný jsou od prosince do června a tématem je většinou zima, voda a vztah.
Co jsem chtěl celou kolekcí říct?
Vždy, když píšu, popisuju nějakou konkrétní událost nebo pocit. Do kolekcí potom zahrnuju básničky s podobnou tématikou nebo náladou. Z vody ledy jsou mrazivý, ale vřou. V pocitech i v příbězích, které skrývají.
Pokusím se odprostit od osobních prožitků a kódů, kterým může rozumět jen Zdeňka, protože primárně píšu pro ni a pro sebe, a vžiju se do role čtenáře, který bude odkrývat svůj svět.
Z VODY LEDY
kapr načerno
asi rozetnu rez zevnitř
že slunce otrhalo stíny z ptáků
ztrácím pera, ovadám
vítr mě stéká v chůzi, padnu
z tebe
že slunce rzí se
vcházíš do útoku
***
z prstu ti plavali kapři
sbírali vzduch a třeli šupiny o rty
a kolem palce kruh nedospělých vdechů
a kolem palce fronta smrti
a tys rozetla rez
o rty
***
tvoje asi
že kyvadlo stojí krade most
tluče ozvěny do jízdy tramvaji
a rovná kapry
do černé
Ta básnička je vynikající. Jako hodinový strojek, všechny ty součástky se točí, každá jiným tempem a velká ručička se nakonec zvedá z dvanáctky. Teď jen kdybych jí rozuměl. Dokázat rozepsat ten pocit, umět říct to co slyším.Tak aspoň co mi připomněla. Kreslený film. Černobílý, bílošedý. Panáček se probudí, takový smutný, utrápený obličej má (jako ten od Mobyho). Čistí si zuby, pije kafe a jde do práce. A na ulici při čekání na metro, všechno se kolem něho hemží. Ale on jediný má ten svůj melancholický výraz. Ostatní uspěchané postavičky mají nas krku jen bílé ovály. A panáček potkává panenku, taky s obličejem, a přivede si ji domů. Cink. Další ráno. Panáčka potkáváme, jak opět míří do svého dne. Zase se kolem všichni hemží a jemu ten jeho obličej pomalu bledne, až se z něj stává stejný bílý ovál, jako mají ostatní. Společně s davem nastupuje do metra a odjíždí.
Tolik k tomu, co mi básnička připomněla. Teď jen, kdybych jí rozuměl. Asi rovná kapry do černé.
Kapr načerno je básnička předvánoční.
Rezavý slunce v první části vyjadřuje podvečer, vypravěč (já) slábne, protože ona útočí. Vnitřní roztínání rzi popisuje jeho pocity. Puknu a slábnu. Proč? Z tebe.
Kapry v kádi si vybaví každý. Pocity má ale každý jiné. A ona je smutná.
V Praze je kyvadlo vidět nejlépe z Hlávkova mostu. Stojí nebo se kýve? Není vidět, proto asi stojí.
Z poslední části jsou cítit rozpaky. Kádě jsou přecpané, přesto ale kapři v řekách ještě zbyli. Ale – proč se rovnají? A proč zrovna do černé? A je ta poslední část jenom o kaprech?
Jistěže není.
ryby jsou slepé prsty v dešti
z úhoře si
svlékáš struny, lámeš se
na vyvrácený topol.
zkornatělá ty.
a v kůži ti plave zima –
vadne déšť.
dech snad z ledu odkusuješ,
po-ly-káš se,
přes pocity splýváš. bílá ty.
a kořeníš ramena jako slepé ryby.
jako slepé ryby jsem já – háček nad potravou
je pralinka, jen smáčím prsty.
noc.
řeka zvedá háčky, kořeny,
úhoři k ploutvím.
a prameny, vlasy jim spouštíš naproti,
se klíní do prstů.
slábnem.
dnes
z horečky jsi
spala s měsícem.
Tady je vývoj, tady je proměna. Úhoř je dravec, svléct si z něj struny znamená zpomalovat, zlínit.
a v kůži ti plave zima
Vidím řeku, ve které plavou kry (husí kůže). A zas mi v hlavě vytanul sex. Sněhové holky, která mi sedí na klíně a vesluje. A prsa při prohnutých zádech. A ten přerývaný dech jako vločky.
Stejně je zvláštní ten jejich vztah. Nemyslím vztah autora a „múzy“, ale vztah těch dvou subjektů. Ona a On. Je to jako poslouchat se zavřenýma očima hudbu, cítit její sílu, její pohyb. A při posledním tónu otevřít oči a teprve tehdy si všimnout dirigenta.
Ona hraje, ona zpívá. Ale tu stupnici už předem určil on.
háček nad potravou
- ano, nevnímám ho jako oběť, to on loví, on vytahuje z řeky. Ve vodě jen smáčí prsty a pralinka je pro mne vlasec.
řeka zvedá háčky
Druhou strofu vnímám jako souboj. Jako záběr a zásek. A výlov. Jako souboj všeho rozdílného (přitom toho, co k sobě patří). A jako bouři.
A protože jsem dřív chytal ryby, tak vím, že když už ryba leží v loďce, tak společně s jejím lapáním po kyslíku oddechuje i rybář.
Noc a dnes.
z horečky jsi
spala s měsícem.
Poslední takt. Dirigent.
Ryby jsou slepé prsty v dešti se mi postupem času přestávají líbit. Ale dá se na nich zapracovat, osekat je, napustit – a tím je zlepšit minimálně o sto procent.
Čtenář čte příběh, je postaven před obrazy, zamyslet se ale může až v závěru – pokud zná Hrabětovu Horečku.
Další komentář není třeba uvádět.
víno na kuráž
jednou
sklepu z prostěradla zbytky tvých zad
do sáčku od rozinek
mezi suchými hrozny živá
budeš
a spustíš víno
budeš portská
- jako havran závidím tvým očím tmu
z jižních svahů
a vlasům světlý lem pláží
budeš z avignonu
jakubská
a rudou řekou budeš krátit most papežům
mezi světy budeš má
budeš z krve živa
Tahle je jiná. Mezi tou vodou červená. Pro mne nejkrásnější z celé sbírky. Nádherné vyznání. Zrod i cesta. Ten začátek – sběr a výroba vína a pak střed, kypění, třeskutost na jazyku.
Jen a rudou řekou budeš krátit most papežům ve mně vyvolává otázku, nakolik tam menstruace.. ale to už si raději dávám preventivně pár facek a kráčím dále do Noci.
Víno na kuráž je z poslední doby jediná věc, kterou si pamatuju. Líbí se mi a často se k ní vracím. V této kolekci je ale navíc. Patří už nastálo do Deníku pro dva (znělec).
Tato básnička je samozřejmě o sexu. Nejenom o něm. Nechci ale ze čtenáře dělat vola, a proto ji ponechám bez dalších vysvětlivek. Všechno podstatné už stejně bylo řečeno.
Snad jediná a v celkovém kontextu nepodstatná věc – slovo jakubská neodkazuje jenom k autorovi, ale i k písničce Frère Jacques.
noc
kdysi se v očích skryli ježci –
ty,
z papíru loupeš tuš,
jako by byla příliš černá – je!
a ty se bojíš.
snad že by rozpukaly sklivce
a ježci se
seběhli pít.
noc jsou dva lávové kameny.
my.
Podle mne o strachu. Každý má v sobě něco takového, inkoust rozlitý v zorničkách
kdysi se v očích skryli ježci
Ono je to schované, každý si to v sobě nosí. A právě v lásce, když milujeme, máme potřebu si takové věci říkat, zbavit se toho. Vědět to. Já o ní a ona o mně. Obzvlášť v noci, když dva leží vedle sebe, mnohdy se do tmy, do stěn pokoje i do stropu promítá všechno nevyřčené, všechno to ticho.
z papíru loupeš tuš
Snažíš se toho zbavit, začínat s čistým listem, psát vztah na bílý papír, ale hodně to váží (jako by byla příliš černá – je!)
a ty se bojíš.
Strach. Strach, že když to vypustíš, to co v sobě nosíš a schováváš, tak to začne znova bolet a vysávat tě.
noc jsou dva lávové kameny.
my.
To je důležité. Není v tom sama. On to taky cítí. A stejně si to řeknou. (A propadnou se do věčnosti přítomného okamžiku.)
Noc jsem napsal na konci června, náladou je to ale typická zvodyledovka.
Ježka si s nocí spojí určitě každý. Vysvětloval jsem vlastně už u příspěvku. Tehdy jsem také v jedné poznámce arielovi popsal klíč: „Docela se mi líbila představa oka, jako původce noci.“ A to je jen pozadí.
Jako na čtenáře na mě noc působí tajemně, mrazivě. Pukající oči a jejich následný vytékání může působit dost hrůzně, ale jde o básničku milostnou a láska není beztrnná.
Další významy může obyčejný čtenář rozluštit jen těžko. Ale jsou.
[bez názvu]
až tyhle nalámeš do čaje
nestane se nic
bude pršet
dohněda
bude tlít
jen
já
zmrznu dřív
než spolkneš první vraní oko
Tak.. navazuje, nenavazuje? Toť otázka. Přiložím hlaveň ke spánku: „Navazuje,“ Cvak! Zásobník byl prázdný.
až tyhle nalámeš do čaje
Ou, zájmena. Zájmena jsou oříšek. Takže co se láme do čaje? Oplatky by tam lámal jen čajový neznaboh. Sněhové krusty si lámou horolezci do plecháčku, aby měli vodu na čaj, ale to nebude ono.
Tato báseň je Maryša. Maryša, které se Vávra zabil sám. Opět nemohu moc rozepisovat báseň, která je o pocitu, ale slyším v ní: „ Nastane-li doba lámání chleba, nestane se už nic, protože v okamžiku, kdy bys měla v rámci našeho vztahu spolknout první ústupek, já už tady nebudu.“
Vraní oko čtyřlisté je jedovaté, jak víme.
Miniatura.
Čtenář vidí pocit. Jarní depresi. Taky podzim. A může se zamyslet nad vraními oky, lámáním listů do čaje. A vzkazem.
Já vím víc. Zdeňka taky. A to stačí.
mořeplavec
z oprátky ždímu palce – tají
a na zem odkapává tělo.
mezi čas.
dlažba skřípe pískem, trhá ticho
a pod kůží se křeše vaz.
jabloň tě neunese.
prý z ohryzků vykusuješ hvězdy,
rybáři.
To je obraz! To jsou verše!!
A krásný rytmus.. zeslabuje se stejně jako tišící se tep.
z oprátky ždímu palce – tají
Jasně vidím oběšence (budoucího umrlce). Ještě rukama bojuje s provazem, ale už uvadá, už vláční.. už taje.
A tělo odumírá mezi časem, mezi živou a mrtvou vodou, mezi vzduchem a zemí.
Lup!
Z ohryzků vykusoval hvězdy - bral si víc štěstí, než bylo dáváno.
Kdepak, tohle nebyla sebevražda. To je obžerství snílka. A jeho trest.
V Mořeplavci je ticho, noc a osamění. Zvuk a tíha prázdné ulice. Přesto klid, jasně daný směr.
Já, čtenář, v této básničce vidím noční ulici těsně po dešti, kdy člověku pod nohama skřípou kostky. Rybář se právě vrátil z moře, rozpačitý, nejistý. Ví ale, že příště vypluje znovu.
A to je pocit. Příběh je skrytý.
ta stará a ošklivá, ta z rohu
jako by
zlomila vaz kolíčku na prádlo
a v hrsti zapomněla tělo.
a přece vítr! fouká, je.
a byl! skácel muškáty do vypuštěné kašny,
kam v zimě čůrají kosi.
do sněhu s vajgly. a rty.
jako by
v lodičkách doplula ke kře
a ztratila oči
a snad by je chtěla připnout k šňůře,
na déšť, ale
staré dámě nezvlhnou.
Konec slepé uličky. Bezčasí. Žlutá fotka.
Stará ženská věší prádlo.
Ano, jako by na všechno zapomněla, zapomněla na sebe.
A přece byla krásná, přece žila. A ten vítr je její mládí, ta bouřlivost a ničivý vztah krásy s časem.
Už je na konci, snad by se chtěla vrátit zpátky, ale všechno už leží sfouknuté ve špíně, už zapomněla. Vítr pofukuje, ale oči jí do kapek nezasklí.
U této básně jsem si vzpomněl na svou babičku. I když.. moje babička je krásná. Ale tahle vlastně taky – je stará dáma.
Nemám rád Halasovy Staré ženy. To pro tu podbízivost, pompézní pathos (drobný pleonasmus jsem si zde dovolil, pardon) a vylhaný soucit. Myslím, že zkrveživ psal o tom samém, ale jinak – upřímně, lidsky, bez křižování. Prostě tak, jak to je. I trochu hořce. A s malým Skácelovským Převozným pro Chárona navrch.
Ta stará a ošklivá, ta z rohu, aneb kašna se sochou Vltavy na Mariánském náměstí.
Asociace plynoucí z počasí a pocitů – zbytky nahrabaného špinavého sněhu s vajgly a štěrkem, veselo.
parník z mississippi
je mi zas hůř.
cucám žlučové kameny
pochytaných lelků
a muškám odštipuji stíny,
abych snížil poryvy větru z nic
napolovic.
čas klepu v zápěstí
a že to nebolí, spouštím zpětný chod.
od rána biji proti všem.
prší jazz,
tak palcem zašlapuji parník z mississippi.
Taká ranní dumka, docela mi připomněla moje začátky dnů. Taky se říká, že pro lidi, kteří trpí depresema jsou nehorší právě rána. A ono se logicky nechce vstávat. Obraznost je zde poměrně jednoduchá, snad netřeba nic vysvětlovat. Zmínil bych snad jen takřka hrabětovské prší jazz a původní význam slova Mississppi, který znamená velká voda. Zašlápnout parník z Mississippi tedy vnímám jako jisté vypnutí, vypnout a nenechat se vláčet dnem ani ničím jiným.
Parník z Mississippi je pocitovka a u pocitovek vždycky hraje roli, v jakém rozpoložení je čtenář čte. Ale i pocit se dá vyjádřit všelijak a já jsem s výsledkem stále ještě spokojen.
zima
ťali břízu, že sněhu bylo málo.
nebe zvadlo;
má
v brázdách zapuštěné střelky –
žitné nitě a přes obzor srůstá.
ve vsi klekají z věže,
a ta zapadá.
větve má,
praskají o suchý vítr, pletou tmu.
rozbitá oka prořezává slunce,
okna rzí se, má.
má
a prší do koled.
Zajímavá, osobitá symbolika. Jaký strom byste si vybrali vy pro připodobnění zimy? On se hned evokuje jehličnan, bříza je spíš taková jarní, i když má tu sněhově bílou kůru. Ale tato báseň taky o jaru trochu je, minimálně o tání sněhu, o tom přírodním pláči.
Takže první řádek máme jasný, konec zimy. Nebe zvadlo – smrákání. A tak dále.
Tato báseň má několik zvláštností:
I přes svůj název nepopisuje ani tak zimu, jako spíš její konec.
Symbolika – zima jako bříza; zapadající věž, nikoli do sněhu, ale do tmy.
Má – možná proměnlivost slovnědruhové příslušnosti a tedy i větněvýznamových vztahů.
Prší do koled – tak, s deštěm je konec sněhu.
Zima. Obraz. Víc se asi nedá napsat.
sám? tobě!
zavřu ti a klikám poručím opadat.
a přitom vím, že zapustíš klíčky pod práh
a prorosteš.
a potom ti ze zad vyšimrám mravence,
zvědavá. dva. zatančí charleston,
a ty se budeš smát.
lehnu si
a ulomím zbytek ticha. tobě.
Rozvíjení symbolu stromu, zpětně trochu napovídá, jak vlastně báseň Zima vnímat a jak to bylo s tou břízou.
První dva řádky snad netřeba rozepisovat, a prorosteš vnímám jako jakési definitivum, druhá strofa je určitými přelomem, strofa poslední nositelkou katarze.
Básnička taková místy až swingová, možná trošku povrchní, protože její formální lehkost podle mého názoru trochu hapruje s jejím tématem.
Sám? tobě! je vzkaz. Drobnost, která mi je blízká. Vážná, ale hravá. Dětská.
A líbivá, bohužel.
jaro. zase...
dítě se roztálo
a louže vysychala rychleji
než jsem stačil pít
v šlápotách plavala ryba plná mlíčí
průhledná
že jsem přehlédl kosti
a polkl dosucha
byla trpká teplá
jen v ocasní ploutvi zastudila
a vylila se
ještě jsem utrhl trávu
a pustil po vodě
stárnu
Opět takřka kronikový zápis času. Už název je díky dodatku Zase… smířeným povzdechem, který naznačuje, že autor má asi k podzimu a zimě hlubší vztah něž k jaru a létu, a text básně to později potvrzuje. Jaro je básníkem vnímáno jako začátek roku, jako důvod k nelibosti a ohlížení. Od unikání dětství (dítě roztálo..) po dospívání (ještě jsem utrhl trávu a pustil po vodě).
Nesnášim jaro, protože miluju podzim a zimu. A to všechno s jarem taje, vysychá a odtéká. Možná.
Při zpětném čtení jsem si připomněl blátivo, louže a v nich špínu a zbytky ledu. A povzdech, že je tu zas...
za zimu: vlčí
opuchlé cesty zarostla mlha,
skrýváš v ní protidechy,
jako by
kvetly louky sněženek z bílých stěn
a vlci slepli.
Vracení se k zimě. Na přelomu ročních období jsou si dny ještě hodně podobné, první jarní den mnohdy působí lednově. Celkově ovšem tuto básničku v rámci celého cyklu považuji za trochu zbytečnou, z mého pohledu jde o vatu s umělými, vypočítanými obrazy. Tak trochu zametá cestu následující, závěrečné básni, což ovšem většinou ve sbírce nebývá na škodu, protože teze a arze by se občas střídat měly.
Za zimu: vlčí. Na jaře je k zimě nejdál, ale vlastně hodně blízko. Hlavně světlem.
Je to momentka plná významů, které stačí najít. A od toho tu je čtenář.
vodo vodo
rozbila skleněnku na šupiny,
vyždímala líčka –
a ryby plivaly střepy plné krví.
po dešti zakrněla, ztrpkla.
Nostalgická momentka jak se na závěrečnou báseň sluší. Ohlédnutí. Je v ní krásný obraz se skleněnkou, který se dá jednoduše fakticky naplnit, pustíme-li kuličku z vhodné výšky na chodník. Ždímání líček mi zase připomnělo jednu skleněnku s takovou červenou (bývaly i zelené a žluté, ale červenou si pamatuju nejvíc) šupinkou uvnitř. Ale musím se přiznat, že mi konkrétní význam básničky trochu uniká. Podržím-li se toho, že je zde lyrickým subjektem voda (vzhledem k názvu ve tvaru oslovení) a vodu budu nadále vnímat jako symbol ubíhajícího času, tak pak i určitou krutost obrazů (polykání střepů plných krve) chápu jako bolestivé loučení s dětstvím, dospívání. Poslední řádek pak tento vývoj uzavírá. Po dešti se roste, ten kontrast se zakrněním tedy asi funguje jako popis ztráty toho cenného z vnímání dítěte, vnímání, o které z velké části v dospělosti přicházíme.
S Vodo vodo se zase vracím k dětství. Každému někdy skleněnka spadla na zem a nerozbila se, jen se z ní odlomil kousek z nejhornější vrstvy. Šupina. Stejné šupiny se odlamují z řeky, která je po dešti kalná, nahnědlá, krvavá.
Ve skutečnosti za touto miniaturou stojí několik prožitků, ale ty popisovat nehodlám.
Z vody ledy je cyklus lyrických básní, které pojí dohromady především využívání vodní symboliky a pak jejich tematické zaměření. Autor se, alespoň zpočátku, zaobírá partnerským vztahem, nejde však (s výjimkou Vína na kuráž) o poezii milostnou, nejde o třeštivou zamilovanost, ale o vyzrálý, zkušenější pohled na milostný vztah. Básník o své lásce přemýšlí, hodnotí ji, poznává. Zcela zřetelná je časová kontinuita mezi básněmi, ostatně čas je druhým tématem cyklu a autor k němu někdy od druhé poloviny upírá zrak stále častěji, aby se láska nakonec skoro vytratila.
Co se týče formálních postupů, dá se říct, že zkrveživ své básně většinou dělí do dvou až tří strof a osamocený poslední řádek je téměř vždy nositelem pointy. Jde ve většině případů o volný verš, autor však užívá drobných asonancí a hlídá si „dikci“, takže básně jsou schopné přežít přednes, což je u poezie důležité. Četnost přírodních obrazů dává tušit vliv Jana Skácela, v některých básních pak parafrázuje Václava Hraběte.
Bohužel se nedokážu úplně odprostit od autora, proto můžete mít pocit, že jsem toho napsal strašně málo. Jenže já mám dojem, že je toho moc. Každá z básniček má skutečné pozadí, moment, který se mi při dnešním čtení znovu vybavil, i proto se mi nechce odkrývat víc.
Poprosil jsem Zdeňku, aby mi řekla, co vidí v Mořeplavci. Vychrlila ze sebe několik asociací, příběhů. Má někde uvnitř svou poezii, a tu odkryla. Vytvořila vlastní svět.
Mám dojem, že právě to je poezie. Proto chápu báseň jako jejího zprostředkovatele.
| 
