V prázdninovém čísle Totemu vám předkládám už tradičně nekoncepční výběr básnických děl, která mě za uplynulé dva měsíce zaujala. Vzhledem k tomu, že se během léta okruh přispěvatelů i čtenářů přeci jen zužuje, nebylo lehké vybrat tak, aby se na mé stránce neopakoval jeden autor vícekrát. Doufám, že se mi nakonec podařilo do čísla zařadit básně, které zaujmou i vás svou specifičností v rámci Totemu. Přeju příjemnou četbu.                                Lei         o důležitosti doteků tichotam   každý obraz je zasklený...     nevidíme vlnění vzduchu když někdo volá     sklo        lavička v obrazárně spí...    na hlíně                               bělostná dlažba a šlápoty     zdola     pití rozlité před oko	blízkosti III ...........   ptám se tě: kudy se vracíš? když z obzorů nosíš mi vzdálenosti na dosah ruky a našich těl?
stěhujeme se    suzanne      zeď pod starým obrazem    bez dechu čeká na prozření    je sama sobě spadlým hledím    a slepou skvrnou je zdem všem      zda prázdné háčky bez návnad    chtějí malířům zdržet pád    nevím, snad raději nevěřit    v zázraky    když křtíš každý byt    tím napořád    a já zas v novém večeřím      možná křivdím ti; křivdou promyšlenou    krucifix na třísky místo džbánu    rozbíjím s tebou    a z deště nám připíjím na příští    pochybnosti a nedůvěry    ač mé rty tvými opíjeny    vše ještě neumí    odříct ti      a stále nemám víc    než slova - jako skrýše přání    a smělé plány    v krabici stavebnic	Bilá hora honza_bordovicky   Po železných schodech dolů sám. Při každém kroku dunění věže a v duši prázdno a chlad. Tam dole jsem přišel o všechno černá s šedou a déšť. Zima. Černý havran na holém pahýlu. Fráze: Noc bez konce bloudění bez cíle. Po železných schodech dolů sám.
poslední volání za anarchii    paranoid_android       Noční město je tichý řezník --     v dlaních oken se mu třpytí    kudly    a  jeho oči – šedí vlci    bdí    na stopkách továrních komínů,      aby se jim    každý „strůjce vlastního osudu“    zasnil v zubech     a v tlamě utonul.      V noci je město vůdcem smečky    a jeho vytí svádí    všechny odkopané hvězdy    na stezku smrti,      kde se i nejjasnější tepny    odkrví v oprátky,    v beztíži se točící    na řetízkovém Měsíci --    kolotoči posmrtné nevolnosti.          tahle je zbytečná    Mardou     ON     probudí se v poledne   a vzpomene si na všechny sny   přesně popořadě   je to znamení toho   že nežije   je to znamení     a má se skvěle   cestuje skrz pohlednice   na prádelní šňůře   naposled večer nasedá   do tramvaje   e s t r e l a 28   černobílé ulice   chodníky lesknoucí se po dešti     v kavárnách lidé upíjejí   nápoje neodhadnutelných barev   a mezi nimi někde ONA   má sklopené oči   vyrábí z novin   vlaštovku       ví že tahle je ze všech nejlepší   a proto si ji nechává   až na konec	Věčný návrat Citizen     Marto, dnes večer zdála ses mi, a ve snu jsi byla nahá jako kniha. Bral jsem tě do rukou a obracel mezi prsty. Byli jsme spolu v pokoji a byla tam zima, a tvá nahá záda zářila jako prázdná stránka s překrásnou rýhou uprostřed. Pak jsi se změnila v papírový kornout a já přiložil jsem tě k oku a hleděl skrz tebe na noční město za okny. Viděl jsem skelné pouliční lampy a vířící sníh dopadající na zmrzlé tabule výkladních skříní. A u jedné z nich uviděl jsem nás dva. Pili jsme zmrzlé víno v ulicích nočního města. Pak jsem tě hledal na všech prázdných zastávkách. Ale ty byla jsi přitom s jiným mužem. Ten muž chystal se otevřít tvou kůži Viděl jsem tvůj pohled. Byl jako kdybys lámala růži a jako by tvá ústa a jazyk chtěly vysát tu růži až do dna. Svlékání to je hořká motlitba. Je to krásné a zároveň na všem ulpívá stud. Když vniká se do druhého těla, zdrženlivost musí stranou. Ale já chci být zdrženlivý. Tvé jméno je jako hořká mandle Tvé jméno je hořká slast. Tvé tělo vždycky mizí. Jakoby průsvitné. Jsi  pára kolem postele. Už pouze minulé okamžiky máme pod sebou a nikoliv tebe. Když už mám právo vyslovit tvé jméno, nechť je mi modlitebnou každé místo, třeba i autobus. Budu křičet tvé jméno, lhostejno kde a před kým. Jedině se jménem do těla vstupuje duch Co pak, až se potkáme? Obživne tvé jméno? Marto, dnes večer zdála ses mi. V tom snu zkoušel jsem zachytit hlasy mrtvých. Stačilo v opuštěné místnosti položit na stůl magnetofon a zapnout nahrávání. Z pokoje kde jsme žili se ale ozývalo jen vrzavé šumění prázdného pásku. Věřím, že nejsi mrtvá, možná ale žiješ už jenom jako stín promítnutý na sítnici. Stín přece patří do života. Není nakonec skutečný právě jenom stín ? Na jaké věci lze v tomto životě hledět zpříma? Marto ale dnes večer zdála ses mi v tom snu jsem viděl film, ve kterém jsi byla. Nemohl jsem tomu uvěřit. Na plátně byla herečka, cizí žena, ale přesto byla jsi to ty. Snad převtělená jsi stála znovu přede mnou. Marto, pohlť mě tedy, zahub, tak jako každou noc, když přichází spánek, hubíš nás všechny,   které jsi zanechala životu a které během snění přece jen stále ještě miluješ a pozvedáš k noci, kde je všechno nezřetelné a nádherné.