Prsty přeskakují z černé na bílou
mlsám tóny z klavíru
nemůžu se nasytit
svobody

mávám rukama
racku pověšený za nehybnost vzduchu
nes mě
nebe
a
větře
mé moře nejsi tak daleko jak by se zdálo
přeléváš se v mé Duši
a ty
sluníš se uprostřed toho místa
s tváří obtisklou do písku
klenbou, jež podpírá tvou hlavu
a nekonečnén oči Večerní
modro
sivé
popelavost tichých křídel
jen nadechnu se
počkáš na mě až pozvedne své perutě
dolů nahoru
proplétám se závějemi
vodních řas
a stačí, že oba kdesi existujeme
stačí hrozně málo
já...mluvím o štěstí

Den a Noc - Zoly

V noci vládne Temnota.
Děti se s výkřiky probouzí
z děsivých snů.
V každém tmavém koutě čeká zlo.
Čeká na důvěřivou duši,kterou
pak pohltí.
Lidé bez duše nemají srdce.

Ve dne vládne Bílé světlo.
Všechny strašidla jako mávnutím
kouzelného protku mizí.
Vyšlo Slunce.

...ale lidem duši nenavrátí.
Dále zůstávají lidskými přízraky.

Cesta - Trisi


Koho zajímá, co ti táhne hlavou
vykroč levou nohou nebo radši pravou
koho zajímá, že se bojíš k smrti
koho zajímá, že vlastní vědomí tě drtí

Tebe! Jenom tebe. Nejistota svázala ti nohy a zpřerážela ruce u ramen
jednu radu dám ti: rychle zapomeň
chtěla bys křičet, ale zabloudil ti hlas
jednu radu dám ti: pochybnost vem ďas
že dochází ti síly lidé nechápou
oni správnou cestu znají, ale bohužel tu svou
ty bloudíš někde jinde, čekáš na přechodu
a před sebou máš tunel, co když je bez východu
tak vykroč levou nohou nebo radši pravou
a hlasy kolem sebe nevnímej, třeba si zacpi uši
slova dokážou i zranit, aniž to jejich majitelé tuší
tak vykroč levou nohou nebo radši pravou
a najdi v sobě poslední tkáň zdravou
ať krev v ní proudí, oběh tělní obnoví
když se věčně budeš jenom ptát, nečekej,
že ti vždycky správně odpoví....
tak jdi, jdi - svou cestu dobře znáš
až dorazíš, kam chceš, tak cedulku tam dáš s tímto nápisem:
jsem dobrá, došla jsem až sem

Existenciální poezie - Tragos

ZOMBIE

Zpívají holubi za temné noci v rytmu tanga
a prázdné nábojnice tančí na náhrobním kameni
s modrými chrobáky šlapeš své taneční kroky
po cestičce k poslednímu Mohykánu
mezi kamennými domky moudrých předků
malá a něžná vteřinová ručička
v hodinách vlhnutí bytí spálená s trávou
na výstavním pohřebišti v průvodu spousty brouků
s klobouky houbového tvaru
a kapkami deště na ramennou
tak ženou nás modří chrobáci
a počítají naše vrásky tak jako
růže stárnou od kraje 

Jedna báseň o...svíčce - Origo

SVÍČKA
Je nahá, zas do kouře se obléká.
Když o kámen zavadí, hned vztekem se rozkmitá.
Promlouvá k Tobě svou zvláštní řečí,
když pohladíš ji, hned žárem Tě odmítá.

Má několik životů
a kdykoliv chceš, hned je tu.
Po fouknutí umírá,
při vzplanutí ožívá...

Je věrným společníkem temných nocí,
nikdy nenechá Tě bez pomoci.
Je královnou všech tanců
v podobě nestydatých plamenů.

Její děti jsou smutné stíny na zdech,
vřelé srdce její po těle se jí roztéká.
Každou vteřinou jde smrti vstříc,
i pak ale má, co říct....

Bez rozporů - Madman

S úsměvem plným pláče
a se zrakem slepce
Tak jemně jako holí
a s loudavostí hřebce
Jsem s rozumem blázna
a s mládím starce
V bezradnosti našel to
co jsem nikdy nehledal

S pevností stvolu
a s pružností chrastí
S úlevou bolu
a s odpornou slastí
S radostí našel to
čeho jsem se bál

S plností prázdna
a v hrůze krásy
V jasu noci
a v chladu léta
V blízkosti dálky
našeho cizího světa

Útěcha moře - Vea

vlny omývají korálové útesy...
příliv se zvedá a zabírá si pobřeží...
co nepatří bouři, přeci vezme si...
když ztratí se cosi, komu na tom záleží...

...snad přežívám...

v srdci tíha mořských hlubin...
v uších hukot substance vody...
ústa se zalykají a dech se mění v pár bublin...
v zajetí písku a vln se nezpívají na život ódy...

z hrdla dere se do prázdnot výkřik...
prsty se proplétá proud vzduchu jako křídly ptáka...
hlas pohltí nad hladinou hejna racků křik...
těch nedobrovolných zpovědníků té,
která nenáviděla i měla ráda...

naposled oči hledají paprsek a známou tvář...
místo teplého objetí zůstává chladná náruč oceánu...
poslední myšlenka probleskne hlavou...
...a vše obklopí láska a vlídná zář...

Žoldnéřův stesk - Yizhii


Jsem ten, kdo po cestách světa kráčí
ve zbroji, s mečem u pasu
a v prázdném měšci s sebou vláčí
touhu po boji, zápasu.

Mnohokrát viděl jsem smrti kosu
svižně se míhat při práci
a mezi stébly rudou rosu,
co život ve smrt obrací.

Viděl jsem železo v objetí masa
a hlavy ležet bez těla.
Čepel svou kovovou pravdu hlásá,
i kdyby sama nechtěla.

Viděl jsem přítele s těžkou ranou
ke konci život svůj rychle brát.
Nikdy se neptám, zda znovu vstanou
ti, které kdysi měl jsem rád.

Ostří a železo má byla volba.
Nad tím, co bylo, nechci lkát.
Život však není jen prázdná holba,
to přec jen chtěl bych předeslat.

Nesčetné prolil jsem hrdlem džbány
a ženy držel v objetí,
zlaťáky rozházel na všechny strany.
Těžko se bránit dojetí...

Dnes již to víno nemá tu vůni
a ženský klín tak netěší.
Stáří je nemoc, kterou stůni,
jen smrt ji za mě vyřeší.

Před nás tu klade nové boje
ten čas, co běží pořád dál.
Mohu-li volit, zemřu vstoje.
Tak vzhůru, čeho bych se bál?

Dovolte - Marunka

Dovolte mi odejít
a já půjdu
Radostně vykročím
objevovat svůj svět

Půjdu do svých vlastních let
objevím krásu lásky
nádherný květ

Budu psát básně
a svůj život snít
jen prosím vás
dovolte mi odejít.

Šílené zrcadlo - KSTK

Hleděl jsem předlouze v zrcadlo,
a nevím, jak mne to napadlo,
já přestal vnímat, že jsem sám.


Hleděl jsem předlouze v zrcadlo,
však nevím, co mne to popadlo,
znám-li já svou tvář - kolem rám.


Tak dlouze hleděl jsem na sebe,
když náhle pravím jen pro sebe,
že není možné šířit klam.


Ó dlouho zkoumal jsem vlastní vzhled;
potom jsem nadzvedl horní ret...
Tu již vím jistě, kdo je tam!


Sklíčen jsem sledoval sám sebe
- přiznat pak musel jsem pro sebe:
"Onen se mnou - tam uvnitř je!"


Civěl jsem dál mlčky do očí
a přál si, ať tvář se otočí...
jestli se znovu ukryje.


Viděl jsem jasně svoji tvář.
Hle, zrcadlo, ten starý lhář,
rádo by skrylo toho - tam.


Dotek na uši, vlasy - mé;
och zuby zde - no ty již ne.
Já chtěl bych být však pouze sám!


On stejně tvrdý jako krab
a odpornější nežli svrab,
tak nelze v klidu ani spát.


To přece není zvaný host,
a mám toho již právě dost!
Začal jsem silně, sprostě řvát.


Pak ten nápad - smích až k pláči;
my dva nelítostní hráči.
I on se směje, jak se zdá.


Pravou rukou mírně, jemně,
skalpel v dlani sevřen pevně,
odkryl jsem své druhé já.

o horroru a životě...