|
Projíždím letním městem vlahou tramvají,
Je proti dešti a opilci si mávají.
Mám kýbl plný korbáčiků.
A oddávaje se dávnému zvyku
je pak posnídám.
Jen tak. Sám.
Tramvaják pořvává dopředu,
slova ve větru se mu choulí
a chladné jak kuličky ledu
v spontánně se opakujících koulích
se zapichují do netečných zad
těch, co jsou na cestě dál.
Ve voze blíže k snům snad.
Prázdno. Jen sobě bych se smál.
Metaři jdou,
košťátky metou.
Oranžoví démoni vajglů
ležících v příkopu, kde ráno se najdu.
Trapně se pochichtávající dívky bez tváří
žvatlají svou úlitbu bohům,
kteří jsou hliněně beztvaří:
“Mohu tě uplácat? Mohu?”
Pozoruji ubíhající ocelovou linku
vedoucí, vezoucí, nesoucí, sténající
pod tíží osudů a unášející noční linku
veselostí, malostí a zlostí. Vše mírně se potácí
do lehkosti spánku,
tam kde je možná.
Spěchám s grácií tanku.
Nebudu pít? Nebudu? Možná
| 
