|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Kolekce Zima Autor: networ (Občasný) - publikováno 25.11.2003 | |
25. prosinec. Osm hodin ráno a budík mě tlačí z postele ven. Otevřu jedno oko a pak druhé. Druhé potvrdilo to co první. V teritoriu matky přírody plně řádila velitelka Zima. Šero, nevlídno, chumelenice, vločky velké jak peří z peřiny ... Fuj, otřásl jsem se. Ale když musím vstávat, tak prostě musím. Batůžek s věcma připravenýma na cestu poklidně ležel u mé postele a čekal až posnídam, jemně ho chytnu za ucha a bude mi dělat spolucestujícího a společníka v této psí době.
Dveře od domečku jsem musel otevřít silou. Přes noc navála pěkná vrstva sněhu k našim dveřím. Fenka Aimy se na mě ospale podívala ze svého kutlochu a já jsem viděl nad její hlavou velký otazník. Pročpak se páníček do takové nepohody žene? Proč raději není v posteli. Kdyby raději zůstal doma a pozval mě do toho tepla ...
Cestu k zastávce trolejbusu jsem v tento sváteční den prošlápaval jako první. Po pár krocích jsem nebyl k rozeznání od pravého sněhuláka. Mokrý lepivý sníh a k tomu ještě tak velké vločky ... Ještě, že jsem si večer připravil boty. Namazané a vyleštění vojenským krémem, krásně zadržovaly nepřející vlhkost do bot. Ani vstva sněhu na cestě nebyla uježděná. Sem tam stopy protektorů od trolejbusů, víc nic. Se mnou na zastávce čekala Vánice, sem tam když polevila, navštívilo me i Ticho. Pomalu neslyšne padající vločky se jedna na jednu pokládala ...
Přijel trolejbus. Ve vstupních schodech trolejbusu jsem z bot shodil několik litrů vody ješte ve sněhovém skupenství. Sic jsem byl jediný v tomto prostředku, ale rozjezd na uježděném sněhu dělal řidiči problém jak s plným trolejbusem. Podkluzovalo mu to. Slyšel jsem jak trolejbus marně hledá pevné opory k odrazu. Po pár vteřinách se s trhnutím rozjel. Řidič jel pomalu, jako bych byl jediný jeho cenný poklad. Projeli jsme kolem místního hypermarketu, kde ospaly posypavač odstřaňoval sníh a ošetřoval pískem parkoviště. Dle mého názoru zbytečně, po pár minutách to vypadalo jako by ani ten shíh neshraboval. Ani mě nepřekvapilo, že parkoviště je ošetřené dříve než cesty. Cesta do centra Zlína trvala asi 10 minut. V centru města bylo vidět, že technické služby bojují s chumelenicí, leč marně. Sníh byl uježděný, sem tam byl vidět štěrk, ale jen tam, kde auta se rozjížděli. Celou cestu jsem byl v trolejbuse sám. Nikdo nepřistoupil. Po městě jsem viděl potulovat se jen pár lidí, které ohromila krása zasněženého města a chuť projít se v chumelenici. Dorazil jsem k obchodnímu centru, zde jsem vystoupil a ani jsem nepoložil první stopu na chodník, hned paní Zima dala vedět, že to co bylo u nás doma, je ve městě to samé. Neviděl jsem ani na mrakodrap, monumentální stavbu Zlína. Čekala mě cesta na vlak. Vítr začal sílit a po několika krocích jsem byl přinucen jít v předklonu, neb bych měl v zimní bundě malou závěj a na obličeji rampouchy. Cesta na vlakové nádraží trvá asi 10 minut. S obtížemi jsem tam došel za 20. Cestou jsem šel kolem busového nádraží. Marně se snažili řidiči vyprostit autobusy ze sevření závějí. Mařně autobusy naříkali, že pod kolama mají sníh. Marně se snažili po namrzlém povrchu vyhnout dva autobusy...
I když počasí moc tomu nedovolovalo, sledoval jsem činnost na busovém nádraží, kde krom pár řidiču byly jen havrani, kteří zpívali ódu na Zimu svým krakorajícím hlasem. Dorazil jsem do čekárny. Opět prázdno, až ... až na dva bezdomovce. Jeden z nich v klidu klimbal na lavičce a jeden za mnou přisel s žádostí o pár korun. Daroval jsem mu je. Možná to bylo Vánocema, možná to bylo tím, že vím o jednom človíčkovi, který je na tom hůř. Přišel jsem k pokladně, kde seděla mladá a ospalá pokladní. I když jsem byl asi první cestující tohoto dne, s milým úsměvem mě pozdravila a se slovy na rty kam jedu se ještě optala proč v takovém počasí a o svátkách. Trošičku s nevolí, ale její usměv me rozehřál, tak jsem jí odpověděl, že za někým kdo strádá a je sám o Vánocích. S překvapením v očích odvětila: "Na tom člověku Vám asi hodně zaleží, když jedete v takovém počasí a hlavně o Vánocích". "Možná vís, než si někdy já i tá osůbka připustila" dodal jsem. Pak jsem požádal o výpis nejbližších spojení do Ostravy a pak následující stanice. Po obdržení výpisu jsem poděkoval, popřál přijemnou směnu a krasné svátky. Šel jsem si sednou na lavičku mimo čekárnu, ve které bylo tepleji, než jsem mohl přijmout, abych mohl sledovat s pod střechy letající vločky a práci železničářů, kterí v tento ted vypravovali nákladní vlak. Bylo mi jich líto. Bylo na nich vidět, že chtějí co nejdříve do kanceláře, do tepla, protože Zima jim zalézala všude. Měli tlusté kožichy, ale ani ty jim nepomohli. Každou chvíli museli setřepávat sníh z reflexních vest. Při tom jsem přemýšlel jak je té osůbce co za ní jedu. Je sama, nemocná, její přítel ani na Vánoce za ní nepřišel, a raději se vzdala příbuzných, proto, aby jim nerušila Vánoce. Bylo mi trochu úzko z toho. I když Vánoce jsem nikdy nemiloval, bylo mi líto, že nemůže být aspoň v rodiném kruhu. Vánoce pro mě pozbyli slavnostního ducha, po té co matčin přítel ji na Štedrý den fyzicky napadl. Nikdy nebyly a nejsou pro mě svátky klidu. Hlavou mi prolétali myšlenky, které přerušil drážní rozhlas, oznamující lokálku do Otrokovic. Zvedl jsem se, z kolen jsem oprášil pár samotných vloček, které zabloudili až pod střechu nádraží a šel jsem vstříc vánici. Vlak přijel během chvíle a ja po usazení jsem opět zabředl do temných myšlenek. Trošku jsem zadřímal, protože vagón byl vytopen jako sauna a jeho klimbaní a rytmické zvuky kol mě dostali do únavného stavu.
Probudil jsem se když vlak vjíždel do stanice. Musel jsem rychle sesbírat své věci, protože na další koleji na me čekal rychlík do Ostravy. Čekala me dvouhodinová cesta. Vyhlédl jsem si osamocené kupé blízko jídelního vozu. Byl jsem překvapen, že České dráhy řadí jídelní vůz o svátcích, ba dokonce, že funguje. Uložil jsem batoh, cenné veci jsem si vzal s sebou a šel jsem si dát espresso. Vcelku mi chutnalo, jsem na kávu vybíravý, a když jsem viděl že dělají preso z Alfreda, byl jsem nadšen. Zamyšleně jsem se díval z okna, jak krajina míjí kolem ve vánici a sem tam šel vidět i dům v blízkosti tratě. Vánice pomalu ustupovala, když jsme vjižděli do přerovského nádraží. Jen jsme vzletmo přeletěl nádraží, viděl jsem vojáky, kteří museli chtě nechtě na kasárna, nebo ty šťastnější, kteří na dovolenku teprve jeli. Pak jsem nevnímal a pohloužil jsem se do svých myšlenek. Pomalu se jídelní vůz zaplňoval, lidé se střídali a postupně jsem si uvědomoval kde je batoh. Zaběhl jsem pro něj, byl na svém místě. Vracel jsem se ke svému stolečku v jídelním voze, kde po kávě následovala Bonaqua. Batoh jsem si dal pod nohy a opět jsem sledoval krajinu, kde vánice přestávala. Viděl jsem srnku běžící po poli, mající problémy se skovy ve vysokém sněhu.Opět jsem ztrácel pojem o čase a místě. Jen do té doby, než mě mladá slečna vyrušila z mého stavu.
"Dobrý den, máte tu volno ?" otázala se. Dle mého rychlého zhodnocení, byla stará jak já, takže ani mi nemusela vykat. "Ale jistěže, přisedněte si, aspoň mě vynesete spaní". Postupně jsme se začali bavit, odkud jedeme a kam jedeme. Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Marcela a že jede z Otrokovic do Jeseníků za přáteli na lyže. I já jsem ji vyložil cíl mé cesty. Za kým jedu a proč jedu. Krásně jsme si popovídali, vyměnili telefoní čísla. Cesta mi utekla tak rychle, že jsem si nevšiml, že opět venku sílí vánice. Pár okamžiků před ostravským nádražím, jsem se s ní rozloučil, popřál dobrého sněhu a zdaru na svazích. Vyhrabal jsem se z vlaku na nándraží, kde jsem musel půl hodiny čekat na přípoj do Hlučína. Bylo pár minut před dvanáctou a žaludek se hlásil o slovo. Prošel jsem vestibulem haly, hledající stánek nebo rychlé občerstvení. Nalezl jsem jen malinký stánek s bagetama. Mezi jídlem jsem našel i perníkové srdce s nápisem "Mému nejlepšímu příteli". Zhltnul jsem poloteplou bagetu a šel jsem se podívak odkud to jede. Naštěstí jsem hledáním stánku strávil hodně času, takže mi to jelo za 10 minut z 3. nástupiště. Vlak již čekal a tak jsem nastoupil, protože vánice byla opět v plné síle. Položen do myšlenek na setkání v jídelním voze, a také na setkání s osůbkou co je sama a nemocná jsem ani nespozoroval, že se vlak dal do jízdy. Naštěstí laskavý průvodčí mě na to upozornil, díky žádostí o jízdenku a na dotaz kdy budeme v Hlučíně, mě odpoveděl, že za 15 minut. Tentokrát mě zachytili myšlenky na setkání. Pro mě hodně radostné. Vlak již zpomaloval do nádraží a já se posbíral a šel ven. Nikdy jsem zde nebyl. Hlučín je krásné město. Jenže ve vánici jsem viděl tak šedé siluety památek a domů. Začal jsem hledat adresu. Sníh jsem měl snad všude. Zima mi ho nadělila tak, že na mě nešetřila. Měl jsem ho v uších v obličeji v bundě ... jen na mé boty neměla sílu. Bloudil jsem po městě a hledal živou duši. Našel jsem ... u kostela. Po několikakerém poptávání jsem se dozveděl kdepak to asi bude a opět jsem šel Vánici napospas. Doba hledání mě stála více než půl hodiny. Ale našel jsem.
Zazvonil jsem. Chvíli to trvalo. Nechtěl jsem opět znova zvonit a tak jsem čekal. Po pár minutách se otevřeli dveře a v nich v županu osůbka Aja. "Ahojky Ájo, jak se máš?" pozdravil jsem se a raději hned jsem se informoval o stavu zdraví. "ehm Ahoj ehm nic moc..." řekla sotva poloslyšytelným hlasem a při tom me pozvala dál. Když viděla jak mě Vánice zrychtovala, začala me shánet ručník na osušení. "Ne Ajo, bež si lehnout a řekni mi kde ho mám hledat" začal jsem trošku ozkazovat. "Nene ja Ti ho donesu!". Na to jsem to nevydržel, chytl ji do naruče nohama nahoru. "Nejříve kde máš pelišek?" "Ja chci Ti dát ten ručník" začala se vymykat z mého pevného stisku v náručí. "Počká, ale ty prochladneš" a šel jsem naslepo, někam kam jsem tušil ložnici. "Ty seš ale ... !" Naslepo, ale našel jsem to skoro napoprvé. Uložil jsem jí do pelíšku. Poté jsem se začal zajímat kde má kuchyň. Měla už studený čaj, tak jsem jí chtěl uvařit čerstvý. Vysvětlovala to trošičku obširně, ale vysvětlila. Přišel jsem do kuchyně a málem to se mnou seklo. Vím, že je pořádná, ale při té nemoci, je těžké uklízet. Dřez plný špinavého nadobí. No nic, hlavní je udělat čaj, nádobí počká. Prošel jsem všechny zásuvky a skříňky. Našel jsem tácek, na které jsem vyskládal maminčino vánoční cukroví, udělal jsem čaj s vodou z konvice, teplý ne vřelý a šel za Ajou. "Takže, kdypak sis brala naposledy prášky Ajo?" "Ráno" "Dobře, tu máš teplý čaj, napij se, dej si prášky a odpočiň si. A tu máš neco dobrého na zub." Do veže jsem pustil cd Kosheena, protože vím, že ho má ráda. Chvíli jsme si povídali a sledoval jsem, že je unavená. Ono taky bojovat se zápalem plic, není jednoduché. Po pár minutách na ni přišla dřímota a ja po špičkách šel uklidit. Aspoň ať má doma na svátky uklizené. Sice moc rád nadobí nemyji, ale pomoci jí, mi dělalo radost. Pomalu ubývalo nadobí, a já doufal, že se Aji něco krásného zdá. Opak byl pravdou. Z mého doufání mě vyrušilo sténání a výkřiky. Aju přepadli černé sny. Vzal jsem ji do náruče a hladil po jejích kaštanových vlasech a klidňoval. Byla spocená, jemně jsem jí položil hlavu spátky na polštář a šel namočit svuj kapesník. Jemně jsem stíral pot po jejím obličeji a ochlazoval čelo. Po několika minutách se uklidnila a zdálo se mi, že černé sny odešly pryč. Teď jsem na ní dával už větší pozor. Po skoro každém kousku nádobí jsem ji kontroloval. Nadobí mi mezi rukama prošlo lehce a já jsem uklidil jěšte stůl a dřez. Sice z velké drzosti, ale aby něco pojedla jsme začal zkoumat její ledničku. Připadal jsem si jako vetřelec, nebo jako zloděj, ale šlo mi o její dobro. V ledničce jsem našel vývar. Podle chuti to vypadalo na slepičí. Ve skříňce jsem si všiml nudliček, tak jsem postavil vodu na nudle. I během tohoto, jsem jí chodil kontrolovat, ale začala se ze sna usmívat, tak jsem si řekl, že težké sny odešly. Nudle jsem uvařil, ani jsem je nepřipálil, což jsem si řekl ze je výkon. Připravil jsem do misky nudle a pomalu shříval vývar. Aja spala cele odpoledne až do páté odpolední. Během jejího spánku jsem si všiml, že má na stole malou větévku smrku a na ní pár baněček, tak jsem pod něj položil svoje dva dárečky. Také během spánku Vánice přestala své zlo posílat na zem a tak se uklidnilo počasí. Sem tam poletovali vločky unuděně se tetelily a pak si sedly vedle sebe na chodník. Pozoroval jsem okoli jejího bydliště. Přemýšlel jsem o tom, proč nepřišel aspoň na jeden den její přítel. Naráz jsem měl v zádech mrazení. Otočím se a vidím jak Aja ze svého pelíšku mě pozoruje.
"Copak se děje Ajo?" "Nad čímpak přemýšlíš ?" Nechtěl jsem zhoršovat její stav a tak jsem jí odvětil "dívám se jaké krásné okolí tu máš". "Pročpak tu je ten mokrý kapesník?" "Měla jsi težké sny a otíral jsem Ti pot na obličeji" "Ty se o mě staráš víc než máma" řekla s malou kapkou smíchu v hlase. Šmankote vývar !!! Už jsem letěl do kuchyně. Naštěstí vývyr byl na malém plameni, takže byl jen vroucí. Musel jsem ho schladit přeléváním z hrnku do hrnku. "Kde jsi?" volala Aja "Momentík" Ochladil jsem vývar a donesl jsem jí ho v misce. "Co to je?" "Udělal jsem Ti něco malého na jídlo" "Jak víš, že mám hlad? " "To se neříká a hlavně sněz celou misku" "Jak jsi to udělal?" "Moc otázek a bříško kručí hlady, jez" pokynul jsem jí ke stravě. Vývar do ní vletěl jedna báseň, takže jsem byl rád, že jsem ji přišel na chuť. "Ajo byl tu Ježíšek" "Jejda a kdepak?" "Tam na stolku, ja Ti to podám" Podal jsem ji perníkové srdíčko co jsem koupil na nádraží a také jednu krabičku. "Ale já pro Tebe nic nemám" "Víš ja ani nic nechci, budu rád, když Ti udělám radost" "Ach jo...." "No rozbal to" pobízel jsem. "Jééééééé ty jsis vzpoměl?" viděl jsem jakou radost ji udělala videokazeta Deník Bridgit Johnsonové. "Ano :)" "Tak a teď si dej kousek cukroví, ať nemáš jen dietu" "Dobře, ale pustíme si tu kazetu jo?" "Jasan :)" Přestěhoval jsem za její pomoci televizi a video k ní do pokoje. Pustli jsme to a dívali se. Konec filmu byl někdy po osmé hodině a Aja opět pochrupkávala. Jemně jsem jí přikryl dekou, ať nenastydne a vypl televizi. Uvelebil jsem se jako pes vedle jejího lože a dával bedlivý pozor. Pro jistotu jsem si přichystal kapesník s vodou. Naštěstí jsem ho nepoužil. Nechtěl jsem jí ani budit ať si vezme prášky, protože spala spokojeným spánkem, který dá více, než nějaké chemikálie. V noci mě probudil jen její kašel, ale pokud by to nebyly těžké sny, tak mě to nevadilo. Ráno jsem vstal v osm hodin ráno a dal rozpéct rohlíky, které skrýval můj batoh. Vůně pečiva byla tak krásná a probudila i Aju, která se potají připlížila do kuchyně. "Co to tu tak voní?"
Poskočil jsem, protože mě vyděsila. "Snídaně, ale bež si lehnout Ajo, ja ji donesu" Připravil jsem malou dietní snídani, rohlíky, sýr, máslo a trochu zeleniny. Opět zásoba od mojí starostlívé matky. Uvařil jsem čaj a donesl jsem jí snídani až do pelíšku. "Jejda a jak Ti to oplatím?" optala se Aja. "Toto se neopláci, to je mezi kamarády věc, která se nedluží ...." odvětil jsem jí. Chtěla protestovat, ale ja byl rychlejší. Vložil jsem do její pusy závitek Eidamu. "Ještě slovo a budu Tě krmit jako malé dítě" ukončil jsem se smíchem tuto debatu. Po snídani jsem umyl nadobí, uvařil jsem jí do zásoby čaj a připoměl prášky. Ať si je určitě vezme, protože včera večer si je nevzala. Chtě nechtě, jsem jí musel opustit a vrátit se domů. Když jsem odcházel, všiml jsem si, že je už o něco pevnější a i bledá barva odchází. Opoštěl jsem jí se slzou v oku, protože jsem veděl, že v nejbližších dnech, ji nikdo ani porádně nenavštíví. Byly to pro mě krásné svátky a nelituji toho, že jsem dva dny volny strávil s ní. A mimochodem ... Cestou na nádraží mi prišla SMS — "Máš dnes večer čas na skleničku ? Marcelka" ....
Tato povídka je položena na realných základech, ale nikdy se neudála, k smutku mému.
Rád bych ji věnoval Marcelce a mojí kamarádce Aji...
|
|
|