„Kde seš?“, zvolala
blonďatá hlava a opřela se o předloktí.
Opatrně jsem našlapovala a dávala pozor, abych nehamtla svýma kanadama někomu
na hlavu nebo ruku nebo nohu. Na Stírce byla hlava na hlavě. Vyděsilo mě to už
když jsem parkovala. Chvíli jsem rozmýšlela, že motorku otočím a zdrhnu. Ale nakonec,
když už jsem tady…
Vybalila jsem ručník a sedla si na něj.
Sundala jsem si kanady, kalhoty, tričko a položila to vedle helmy a
bundy. Plavky jsem měla na sobě. Pozdravila jsem Šárčinu maminku, Šárku i
nějakého červeného pána, který se slunil hned vedle a zubil se jako reklama na
zubní pastu.
„Takový vedro a ona přijde v kanadách. Jsme tu už od rána. Tady je chlapů!“,
vychrlila na mě Šárka jedním dechem. Podívala jsem se na červenou osobu vedle a odpověděla: „Hm.“, lehla si a litovala, že jsem
nezůstala doma. Doma a ve stínu. Tady bylo peklo. Jedinej ucházející prototyp
si cca 70 m od nás četl knížku.
Šárka změnila téma a šla rovnou k věci: „Hele, jak to, že se ti líbí úplně
jiní kluci než mě? Tobě se Honza nelíbil?“
Vzpomněla jsem si na rozkydlého strejdu, se kterým jsme minulý týden byly na
obědě: „Ale jo, jako kamarád může bejt fajn a vypadá, že je hodnej…“, pravila
jsem citlivě.
„Nechápu, jak to, že z něj nejsi nadšená?!“, rozohnila se Šárka. „Jaký
kluci se ti líbí???“ „Třeba támhleten, pohodila jsem hlavou směrem k ručníku, kde si opálená
osoba četla knihu. Šárka zamhouřila oči: „Nemám brejle… Smůla.“
Po zdvořilostních frázích a dotazech typu jak se mám a co prázdniny a jestli
ještě chodím na judo jsme se se Šárkou vydaly směrem k bazénu.
„Hele, támhle plave…“, drcla jsem do Šárky, ať si ho prohlédne. Šárka se otočila. Po 3 vteřinách dramatického mlčení se na mě podívala s povytaženým
obočím a s učitelskou dikcí pravila nevěřícně: „Conan???“
„No jo, no…“, pokrčila jsem rameny a připadala si ztraceně.
Šárčina reakce mě mírně otrávila. Na ručníku jsem postupně
pomalu usychala a vedro s blížícím se večerem už nebylo takové vedro. Bylo příjemně. Pomalu jsem se v duchu nadechovala,
že se rozloučím a pojedu domů.
„Pojď ještě do vody!“, drcla do mě brebentící Šárka.
„Nejdu…“, odbyla jsem ji.
„Nebuď líná!!!“
„Nejsem líná. Mně se nechce.“
„Říkám ti, pojď do vody!“, přidala plyn.
Nechtělo se mi. Nechtělo se mi být mokrá a sedat si na motorku, a tak jsem
zasmečovala: „Bez Conana do vody nejdu!" Šárka se na mě zpytavě podívala. Nechala mi vteřinu si myslet, že jsem
zvítězila. Načež se zvedla a elegantně a rázně odkráčela k ručníku, na
kterém ležel začtený Conan. Krve by se ve mně nikdo nedořezal. Šárky maminka se smála. Nevěřícně jsem zírala
na to, jak se Conan smutně zahleděl na knihu, na mě a jak se zvedá z ručníku.
Zvedla jsem se jako mašina a šla si zaplavat. Nebyla jsem schopna dát dohromady jedinou souvislou větu a litovala jsem, že útrpné právo je minulost. Byla mi zima. Šárka nezavřela pusu. Vyžvanila Conanovi o mně během pěti
minut vše, co ji napadlo, včetně toho, že chodím na judo, a že pořád cvičím.
Opravila jsem ji, že nechodím na judo, ale na karate, a že je to moje práce… ale měla jsem pocit, že to nějak není
podstatné. Že podstatné je to, že je Šárka aktivní a prospěšná a zábavná a ve
středu zájmu. Všimla jsem si, že Conan ji moc neposlouchá, a že o něčem
přemýšlí.
Voda byla studená, šli jsme se osušit. Sbalila jsem se, rozloučila s kamarádkou
a nastartovala svého oře. Když jsem vyjížděla, Conan zvedl hlavu a zadíval se
na mě.
Zatroubila jsem.
|