Stojí přímo naproti mně a dívá se mi zpříma do očí. Je to holka, možná mladá žena, tak metr sedmdesát, vlasy po ramena a na nich světlý melír, zelenohnědé oči a nos s malou pihou na špičce.
„Ahoj,“ pozdravím ji.
„Ahoj,“ odpoví mi ve stejnou chvíli. Jak podobný máme hlas, mohly bychom být sestry. Ale nejsme, to vím jistě. Mám totiž jen bratra. A ona? Nevím. Vídáme se každý den, přesto je pro mě tajemstvím.
„Máš teď čas?“ zeptám se a z jejích pootevřených rtů dokážu vyčíst stejnou otázku. Jak vzácná shoda, to se mi ještě s nikým jiným nestalo. „Můžeme si promluvit?“
Zároveň se suneme podél zdi na podlahu, kde se chvíli vrtíme, než nám poloha vyhovuje. Obě se mimoděk usmějeme. Sedíme úplně stejně.
Neunikne mi, že natáčí hlavu jako já. I její pátravý pohled důvěrně znám. Jak je vůbec možné, že si spolu chceme promluvit až po tolika letech?
Nejspíš jsem dřív nenašla odvahu. Je mi tak podobná! Co když jsem to já? Co když je ta holka jen mým odrazem v zrcadle? Pak by mi rozhovor s ní mohl ukázat, jaká skutečně jsem.
A toho se bojím.
Stojí přímo naproti mně a dívá se mi zpříma do očí. Je to holka, možná mladá žena, tak metr sedmdesát, vlasy po ramena a na nich světlý melír, zelenohnědé oči a nos s malou pihou na špičce.
„Ahoj,“ pozdraví mě.
„Ahoj,“ odpovím jí ve stejnou chvíli. Jak podobný máme hlas, mohly bychom být sestry. Ale nejsme, to vím jistě. Má totiž jen bratra. Vím toho o ní dost, vídáme se každý den. A mimoto jsem dobrá pozorovatelka. Přede mnou nic neskryje.
„Máš teď čas?“ zaslechnu její otázku ve chvíli, kdy se chci zeptat na totéž. Jak typická shoda. „Můžeme si promluvit?“
Suneme se podél zdi na podlahu, kde po chvíli zaujmeme stejnou polohu. Vypadá trochu překvapeně a usměje se. Úsměv jí oplatím, ale překvapená nejsem. Za tu dobu, co se známe, jsem si její pohyby a gesta tak trochu osvojila. Vím, jak natáčí hlavu na stranu, když je zmatená, nebo její pátravý pohled, když se snaží odhadnout situaci. Mám ji přečtenou. Její chování je pro mě jako popsaná kniha.
Jediné, co mě vyvedlo z míry, je, že se mnou chce mluvit. Konečně našla odvahu nastavit tvář zrcadlu a zjistit, jaká skutečně je.
Jsem ráda, že se už nebojí. Mě ani sebe.
|