Citera p r o c i t á
Jarmila Hannah
Č e r m á k o v á
PRINCEZNA POD VEČERNICÍ
Slunce
s korunou z jeřabin
se k západu kloní
Večerem
jede dívka na huculském koni
Vysokou ostřicí
prokmitá zářící
hříva
Dívka jede a zpívá
Mlha
ji zaslechla
a lesem jí vlečku z první rosy nese
až k tiché vesnici
Huculská ryzí hříva
mizí
i s teskným nápěvem
té cizí
dívenky s helmicí
POUTNICE
Rod světských
povil maličkou
s nemocnou dívčí dušičkou:
neumí chodit
sotva mluví
a z blízkých
poznává jen otce
Narodila se v maringotce
a vyrůstala na poutích
Po pravdě
nevyrostla mnoho
pro zřejmou atrofii nohou
A dodnes
sáhne po dudlíku
Otec ji vozí na vozíku
a s velkou sestrou Alicí
pomáhá střežit střelnici
Mladíci
vojíni i muži
přicházejí si pro svou růži
a šilhají po zlatých kruzích
té maličké
Nad invalidním vozíčkem
si míchá sestra
černou kávu
a po lžičce
jí dává ochutnat
Děti světských
si chodí hrát
u jejích nohou
Sotva mohou pro ni udělat víc
Otáčí po nich
němou hlavu
s užaslým úsměvem
a se zpěvem
orchestrionu
ji míjí kolotoč
věčných melodií…
Vděčná dušička
bez paměti
vnímá jen smavé tváře dětí
a neláme si s láskou hlavu
zbavena lidských starostí
Nedali by ji do ústavu
-blahoslavenou
chudou duchem
po které zdědí království!
BÁSNÍŘKA
Štěpánka zvonařova
dovede štěpit slova
Na režné niti
její řeči
se každé slůvko třpytí
jak perlička
a drahé kamení
Její víčka
a řasy jsou žitem toho kameníčka
a její věty prožité
roní sůl
voní krajícem chleba
Je- li třeba
ona
ti obarví i lež
bez lakmusových papírů
Na to má chameleona
co tvoje slova jalová
zabarví do fialova
a plivá – plýtvá tvými slovy
A jeho výsměch fialový
potřísní
tvoje svědomí
hanbou až do bezvědomí
A tyrkysový
bývá smích
jímž odpouští
a slova milosti
jsou do nachova
jak plamen
od něhož se vznítí
zářivě praskající vích…
Pravda pak
nahá jako plamen
pro čarodějky na hranici
rodí se bílá
jako sníh
ARCHANDĚL Z DŽUNGLE
Adoptované děvčátko
svou přísnou krásou
chrání pár
svých osvojených rodičů
Otec je stár
a matka plachá jako zvíře
V periferní díře
s přísvitem slunce
pouze do 4. kategorie
se ve třech
snadno nežije
Toiletta je na pavlači
a sotva stačí
pro všechny partaje
včetně těch načerno…
A přísné děvčátko
tu zjevně nezraje
pro prince s doživotní rentou
z ropné mafie Orientu
A přece
mezi obočím
má cosi
čím si zotročí
zapšklého otce
plachou matku
Každého
kdo jí přeběhne
přes osudovou křižovatku
Snad oko duše
Oko třetí
k prozření
pátrá po dítěti
připraveno
mu z milosti
otevřít bránu věčnosti
moudrosti míru
čiré krásy
již v podvědomí promítá si
do 4. kategorie
Snad oba staré
přežije
a spasí
to přísné dítě z Indie
PANENSKÁ ÚZKOST
Sedává
v lopuchovém listí
a mívá oči na stopkách
Děti z ní mají strach
a k rybníku
jdou oklikou
V tváři
má barvu zašlých poupat
a stříbřitý sliz
po slzách
Nechodí se koupat
Miluje samotu
a tmu
- V lopuší
zná tajné stezky ropuší
V kalhotkách
dětsky ušmudlaných
a přilepených na hýždě
V sukénce
kde si v klíně chová
tiše plynoucí hlemýždě
dívá se do žebroví
lopuch
A v očích
mírně opuch -
lých
ukrývá úzkost
z námluv ropuch
Věneček
špatně uvitý
jí padá přes uši
a vadne
Přísná družička
nenápadně
zakletá do své ulity
L – ŽIVÁ LEGENDA
Za její lží
leží
snová říše
A lež
tam mívá tajné skrýše
na škrabošky
a polomasky
na paruky
a na podvazky
na neřestné i čisté lásky
A doupátko
i pro svědomí
lživých děvčátek
nevědomých
To doupátko
na které sněží
poupátka planých jabloní
Jednou ji rytíř na koni
objeví uvnitř:
malou lhářku
jak vije věnec
pro přetvářku
- panenku falešnou
a ruměnec
jí krášlí tváře…
Ukamenuj ji
máš-li chuť!
Beztak se zase vrátí zpátky
s bělozářkou a potměchutí
v prstech
a velže se zpět do pohádky
vrátí se ti i z dračí sluje
Vždyť nelže!
Pouze fabuluje…
DANIELA
Sluší mi čirý zázrak
sluchu
i ostré slechy daňčí slečny
Sluší
mi náušnice v uchu
Pouze můj hněv
je nebezpečný
Kolem mé tečny
v středu těla
žhne pupík
Koflík pro anděla
V klíně mám
plástev plnou míru
Voní prý po medu
i sírou
Můj hlas Sirény
tlumí čas
Čas nadějí
i beznadějí
čas lásky který nejraději
elfové
z dlaní
chodí krást…
HEDVICE
Písnička z hedvábí
do uší
přivábí jas
a klid na duši….
DAR SVÉTLA
Jsou také lásky
vertikální
co na lože tě nepoloží
Jen zlaté strunky
srdce
množí
v Bereničiny
hebké vlásky
z hedvábí
Soucit k nim vábí
útlé prstíky
Veronik
- jsou lásky
z hloubi čisté
ryzí
Snoubí je boží prsteník
OČIMA OČAROVÁN
Už nedovedeš zázrak?
Přimhuř oči
ať ti do nich vkročím
A budeš zase malá
tak
jako před léty
kdy jsi mi prvně lhala
Tos ještě netušila
pod pláténkem lnu
nic
o svém tenkém půvabu
Tak nakřehlém
po jarních pramíncích
na prostovlasých
stráních
Přimhuř oči
už neumíš ten zázrak
dětského milování?
TESKNÁ
Volavčí křídlo mého stesku
rozprostřeného po kraji
až po okraje bludných studní
- po čem tvé letky volají?
Kam zavedou mne do tišiny
pěšiny v stopách maminčiných
a stezky v kterých teskní mech
s bublavou stružkou na doslech?
Vrať se mi mízo březích proutků
a šťastných tónů v píšťalkách
vraťte mi vesnu- křehkou loutku
plující struhou v nedbalkách
vraťte mi horké dětské ruce
uvízlo na nich moje srdce
- o čem mé verše zpívají?
Volavčí křídlo mého stesku rozprostírá se po kraji…
OBDOBÍ ZKOUŠEK
Čím těžší život
tím víc dítě těší
dar prvotního prozření
Není zkušenost
bez bolesti
není zmoudření
bez zlé zkoušky
a bez následné odměny
Půst
v poušti hladu
v poušti žízně
je předpokladem
příští přízně
osudu
Jak velbloud
pijeme mocným douškem
v oáze poznání
kde ouškem
jehly
vkročíme
před tvář cherubů
ČARODĚJ VŠECHNOVÍM
Třenové zoubky
plné jedu
Dvě střenky
pro sestřenku
z Delft
Pro Pýthii
se srdcem z ledu
a s duší
v puklém kameni
s mrtvou pínií
plnou vředů
To svedu
Věru že to svedu
proklínat ji
Nedat jí spát
za její věštby plné stínů
za pomstu
temných harlekýnů
za samotu
dávivý pláč
Za bolem propálený fáč
a rty
naběhlé marným vzlykem
za platonickým kouzelníkem
s magickým jménem Všechnovím
který mě svedl
-divně svedl
z chodníčku dětství
do podsvětí
Nikde tu nejsou jiné děti
jen v norách
se tu popelí
Vestálky s rudou koudelí
vlasů
Mou dětskou krásu
zrcadlí pouze vlastní stín
a strašná závist
v očích
věštkyň:
Všechno víme! Tvůj Všechnovím!
Ony se za ním nedodychtí
navzdory
bláně
v křídlech saně
O radu se jich neprosím
má láska dostihne jej pěšky
RUSKÁ PANENKA
Ne, Konstantine!
Prosí ruměné děvče v loži
z rosy
Děvečka rusá
bosá Ruska
Sněhurka
v očích vlastní báby
Ruměncem
polévaná pusa
Vlásky
jsou láska na hedvábí
a vábí muže
svádí kluka ….
Očka
dvě hvězdy pusté tajgy
Písnička
při níž duše puká
hořem
Za doprovodu balalajky
- prásk!
Do brázd padá ztichlá sluka
Ne, Konstantine!
Prosí marně děvčátko rusé v loži
z rosy
STAV MILOSTI
Už nedovedeš zázrak?
Přimhuř oči
ať ti do nich vkročím
A budeš zase malá
tak
jako před lety
kdy jsi mi prvně lhala
Tos ještě netušila
pod pláténkem lnu
nic
o svém tenkém půvabu
tak nakřehlém
po jarních pramíncích
na prostovlasých
stráních
Přimhuř oči
- už neumíš ten zázrak
dětského milování?
PST! O PŘEKLADECH DO MAĎARŠTINY
Palčivě pálí
paprika prostořekého jazyka
Přesto mlčím
O zlomkrk
pravítkem
přímo přes prsty za přespočetná slovíčka
osud tluče
Ty také umíš
dotčeně a zhurta bručet
a tlouct
s bednářem nerudou
s poběhlíkem a pobudou Bihárim
tlouct na nervy i na cimbál
i na obruče
Zkus udržet
můj jazyk za zuby
a polkni sloku
ať se nechlubí
syn kopá - es! syn kopáč - es!
Zkus udržet
mou báseň za zubama
ať v ústech neskřípe
tvým pustým prokletím
ať na ni nejsem v puzstě sama!
DÁVNÝ MOTIV
Měsíček polovníček
poloviční
vyční -
vá nad vrcholky stromů
Z lesní
jeskyně houká sýček
- dítě
polapené
do zrádné sítě závisti
netrefí domů
Selátka kančí
tančí jí v patách
a nikde pomoc
nikde táta
který ji odnese zpátky
Měsíc
ji studí do rukou
jak nakousnuté jablko
Plané macešky v lesní stráni
vlhnou
pod dětským usínáním
a křehké plátky
hořknou
po vůni nevlastní matky
S ozvěnou – cink!
To luna
padla do jezera jak do zrcadla
a z mlhy vystupuje chýše
Skřítkové svítí blíž
a blíž
- - - - Sněhurko spíš?
OLOUPENÁ
Minula tvá chvíle
Zbyla ti páteř
zlomená
a černé brýle
Zlověstné černé brýle
Když jsi jí kradl
její dívčí auto
měls´ vidět její oči
- Ne!
Tak ušlechtilá laň
se po tobě už neotočí
I kdybys napříště
ukradl Mustanga
zůstaneš navždy
bez Marilyn Monroe
bez lásky bez vášně
i bez tanga
ČARODĚJNICE RUSALČINA
Až půjdu kapradím
někdo mě pohladí
Snad
jenom zelenou ratolestí
A přeci je v tom kousek štěstí
Něhy
však pouze po kolena
Kdysi
jsem byla čísi žena
- a dnes?
Kočka a sýček
Čas a pes
Ach kde jsou loňské sněhy?
ELFRIDA S JELÍNKEM
Vařím rulík s omějí . . .
To se chlapi pomějí
- viď koloušku?
Až si chlapa pocuchám
naliji mu do ucha
vřelou
doušku
Probudí se v podsvětí
oklamán a prokletý
- v ústech penu
Já na rudém koberci
se rozhlížím po hercích:
Hergott! Vždyť mám Nobelovu cenu!
Za litera-
tůru! Za literaturu bez lásky!
Svědčí bezpohlavní hlásky
z mých dívčích cherubínských kůrů
PÍSEŇ LOŇSKÉHO HNÍZDA
Brázdy
prázdných polí
Horizont je solí
jinovatkou
Drápky stromů holých
drásající mraky
nakyslého deště
trpké syrovátkou
Ještě dvě tři
hnízda v korunách
a hříšně vyzývavý nach
posledních jablíček
Bezlisté
sady mají hlad
studánky stůňou od žízně
Listopad
zamyká písně na klíček
NÁSILNÍK
Od slavobrány
navždy vyhnán
nevěříš na mé panenství
Říkáš mi – vole-
A volem jsi sám!
Před křehkou blánou tajemství
neslyšíš hlas
své vlastní krve
v žilách tvých příštích
potomků
Násilím
nad tou strašnou chvílí
ti z očí
vystupují žíly
A nevzmužíš se
Nevzmužíš
bez mých podlitin pod kůží - - -
Ty nejsi anděl zvěstování
Ani já nejsem příští paní
tvých nadějí
Tak raději
se kliď ubližovat své vlastní mámě
holomku - - -
DIVOŽENKA
Jsou z jeřabin
mé náušnice
Vím co mi sluší
Nohy
mě nesou orobincem
vstříc duši
Tuším ji v tanci
V divokém rytmu
dlaní
v plamíncích oblak
nad zářijovou plání
V zrychleném tepu
ztepilých
zralých mužů
Můžu je ušetřit
Můžu je utančit k smrti
Cokoliv můžu
Mé oči drtí mužskou pýchu
do prachu polí
Vlasy mám z hedvábí
Náramky z jeřabin
A srdce?
Jenom když táhnou jeřábi
vím
kde mě bolí
OD BOHA BOHÉM
Kdo následuje
Pegase
nesmí si sedět na kase
a nebo šustit bankovkami
Křídlatí koně bloudí sami
nocí
Nebe je čisté
Jakož i vy jste pod hvězdami
nalačno sami
Pegas vás pozná po hlase
ŽENSKÉ NADÁNÍ
Nám
ženám
nepřejí Múzy
A bylo by to hrůzy-
plné
kdyby nám nahé baby přály
My bychom se jich bály
ony by se nám smály do obličeje
Obyčejně
nám přejí géniové
Na tom není nic nové-
ho
Že?
Nám ženám
přejí a líbají nás Muži
NOČNÍ SPOJ
Dva
splývající milenci
si rozestlali
v tramvaji
Ach ti se mají!
Ti se spolu mají - - -
Spolucestující dělají
že si jich nevšímají
A když si
dítě
všimne blíž
rychle si očka vymne:
Vždyť milenci
jsou bezdomovci
a vši mají
A vši mají - - -
MÁCHůV KRAJ
Krušno nám
krušno
v Krušnohoří
koudel nám za pozadím hoří
prcháme krajem
kde sám ďas
píšťalkou
láme holomráz
kde hlava luny
zpola sťatá
čeká na milost z ruky kata
který se sotva potácí
kde pohádkoví permoníci
vymřeli navždy
po přeslici
a hallowen tu zůstal
kde pahýl lesů ztrácí dech
na krušnohorských hřebenech
a krusta země
pustá má potřísněná ústa
Kde krušní lidé
v krušných časech
když domov pod zem propadá se
už nemají
nic na práci
NOČNÍ POŠTOU
Má duše
bez těla
hledala anděla
Marně
se drápala temnotou
mezi příčkami od plotu
k oblačným kůrům - - - -
Můj anděl
leží na zemi
s rozhozenými pažemi
podpaží slaná od potu
A už je vzhůru
DĚTSKÁ MODLITBA
Bože můj!
Co jsem Ti to chtěla
říct?
Už vím . . .
Děkuji Ti
že místo zpovědnic
otvíráš doširoka okenice
mých malých tajemství
Bože můj!
Co jsem Ti to jen
ještě chtěla?
Už vím!
Jen poděkovat
za Tvé oko
uprostřed mého čela
POHÁDKA Z POVOLŽÍ
Švadlenka
rusou trávou brousí
div že si nožky neubrousí
až po kolena
Za kýmpak brousí?
Za Vasilem
ženatým mužským v plné síle
v bíle škrobené
haleně
Ale ne . . . !?
Za Vasilem
s modrými vousy
a s pěti prsty
které mnou si
temeno vyholené
A Vasilově ženě
Bohem i lidmi vyvolené
se zatím bříško kulatí
medový soudek se jí klene
sotva se vejde
do katí
sotva
že dopne režnou sukni
Švadlenko
třeba zlostí pukni
- Vasilijevna
čeká děcko
už zas!
Milenko marná
Ty jsi planá
jak jalovička jalovaná
a to je všecko
To je všecko!
SUPER STARR
Doplňkem jejím
lyrickým
je revolver
- úd falický
Starr
není líná
vyrvat jej od pasu
či z klína
Porcelánu
má plné dásně
Nevnímá prózu ani básně
a netrápí ji nevěra
či spisy pana Voltaira
Netuší
kdo je občan K.
Občas jí chybí občanka
nebo jí cizí poberta
zcizí mobil
či robertka - - -
Dočasný milenec
či pán
smí zmuchlat její molitan
vábně vložený do výstřihu
Možná
má přirozenou pihu
Možná je jinak přirozená
Možná
jí sluší
prodat duši
i s tajemstvím…ejhle, žena!
JOSEF PALIVEC básník
Pálil jste
jednu od druhé
Palčivě
rozpaloval slova
A lýtka
plachá
panenská
jste zapaloval do nachova
Plakat
jste uměl
plasticky
a v zornicích
i pod víčky
měl ohníčky
smíchu i slzí
Slova
jste lámal
jako chléb
Otcovská řeč
vám hořkla solí
a písně sládly po révě…
Není už otců
Nejsou pěvci
a příští osud ptactva
bolí!
ŽALM
Co to mám za srdce
Co to mám za duši
netuším
Civil mi nesluší
Všední den mi buší
do uší
Až mi můj bubínek
kovadlinku třmínek
ohluší
Neuslyším
v hlíně
zahřátý kamínek
Netuším
že podobný vkládal
pastýř stád
král David
do kuší
TRUBADÚR
Potulný trubač
pro mě troubil
až milo
- a mně to nestačilo
Potulný trubač
pro mě troubil
až srdce bilo
o náústek
- a mně to tehdy nestačilo
Jen úsměšek
tkvěl na mých ústech
Potulný trubač
anděl písně
ztichlou křídlovku
na ramenou
- občas mne ve snách navštěvuje
Svou chladnou
přísnou
vyvolenou
Jednou
má duše
stane hluše
nad uzlíčkem
mých seschlých oudů
A Bůh
potulný truvér lásky
mě vyzve k poslednímu soudu
AUTISTKA
Au maminko
Au tatínku
Vaše mezivztahy mě bolí
děsí mě vaše mimika
Váš divný humor
je mi solí
v ráně
Nesmějte se!
Jsem odjinud
Jsem zkřehlé
nehýčkané káně
Vidím vás
periferním zrakem
z obrovské výšky
Mé srdce
zasažené prakem
vašich rozmíšek žabomyších
je osamělé
jako král
Proč vlastně v hrudi buší dál?
Budí mě hrůza
že tu nemám
kam křídla složit
Kdo z vás?
Kdy? Koho miloval?
A vy se ptáte proč jsem němá?
KRÁL LEAR
Proč kráčíš napříč
po prknech
co znamenají svět?
Pro korunu? Pro korunu?
Co nevidět
ti hlavu srazí
lhostejní vrazi
vlastní slávy
Ani dav tě líp nezadáví
Až budeš pánem scény
králi
tvá koruna se zakutálí
A pro reklamu nad hlavou
se změní
před zraky příštích pokolení
jen na bankovku špinavou
SLUNOVRAT
Jsem panenka čistá
jsem panna
košilenka bílá
jíním obroubená
zástěrka škrobená
pocukrovaná
něha na sněžnicích
hvězda ve zvonici
vločka na sítnici
spoutaná
nesu mír a pokoj
věčný klid
všem spícím
vstříc
boží trojici
na sněžných sanicích
lící v líc jsem panna
Morana
CITERA PROCITÁ
Citera procitá
po sklizni citrusových plodů
Pijáci žízně
po pláči
palčivě tisknou k patru vodu
vytrysklou
přímo do hrdla
z kamenů žárem puklých
v hájích
kde oranžům i citronům
na smaragdové struny
hrají
na sitáry i na syrinx
i na flétnu
i na šalmajích
Zatím-
co dívčí družina
se drží v zlatém stínu
stranou
započínajíc dávnou hru
na citeru
a na čekanou
Než přijde libo dužina
¨svlečená
z limonové kůry
sběračky plodů zpívají
splývají s hlasy elfů zhůry
A česáčům se chodidla
i nohy potí rosou vášně
nejprostších
lidí
čpí citerista prostopášně
když oranž slunce v mlhách hasne
I dívky z lidu se tak zvláštně stydí...
Copyright : Čermáková J.H.
Výbor z tvorby JHC pro Internetovou kulturní revui Totem.cz
|