|
| |
 |
|  |
Byl večer, Marcelo, který se právě vrátil domů, zapnul televizi. Rozzářená obrazovka po chvíli prozářila jeho velký pokoj ( či malý byt ) namodralým světlem. Chvíli se díval na postavy ploužící se plochou obrazovky, než se mu oči začaly pomalu zavírat samy od sebe víc a víc. Probudil se asi za hodinu a půl, podivně zkroucený v křesle. Záda ho příšerně bolela. Něco si zamručel pod vousy, vypnul televizi a odvalil se spát do svého pelíšku. Kdyby tu teď byla nějaká žena, určitě by ho nutila poskládat věci, které jemně přehodil přes opěradlo křesla. Ještě že tu žádná nebydlí, ještě by … Myšlenku nedokončil, nějak mu vevnitř přišlo líto, že tu s ním žádná žena není a s tímto pocitem i usínal ( ale ještě než usnul si všechny věci na křesle poctivě poskládal ).
Následující nedělní ráno bylo plné přemítání o smyslu jeho existence uprostřed tohoto nepochopitelně zlého světa. Slovíčko „Proč“ se jako had proplétalo, tu a tam se objevovalo znovu a znovu se stále sílící intenzitou. Všechny ty naléhavé otázky měly palčivě hořkou příchuť. Proč zrovna on, tak ohleduplný a citlivý člověk ochotný naslouchat … ? Proč zrovna jemu ta pravá naslouchat nechce … ? Již tolikrát zažil jen pokoření po krátkém čase splynutí. Nejspíš jsou ty ženy zaslepené a nevidí a a jeho údělem je učinit vše, aby prokoukly a pochopily tu zvířecí zvrácenost mužů, kteří zcela nepochopitelně zneužívají jejich dobroty. Byl nepochopeným a opuštěným apoštolem.
S Pavlem, oním věčným nespokojencem, se setkal několik dní po této události. Znali se ze střední školy, ale od té doby se pár věcí změnilo. Měli si toho spoustu co říct, tak Pavel pozval Marcela k sobě na návštěvu.
V bytě bylo čistě uklizeno a zcela jistě se pečlivá ruka Pavlovy manželky podepsala na každém kousku, na každé věci, která zde ležela přesně tak, jak jí dokáže dát jen žena, v souznění s ostatními věcmi, smysluplně a přitom krásně a půvabně. Žádná krásná a půvabná tvář se však neobjevila. Celý byt byl vyplněn pouze věcmi, po lidech ani vidu, ani slechu. Jako by to vše byla jen jakási podivná výstavní síň ve které její autorka chce světu ukázat dokonalost a čistotu svého úklidu. Ale nebyla to nepříjemná dokonalost, Marcelo jí procházel v němém úžasu, ve svaté úctě k práci drobných rukou té ženy. Skoro se bál i našlapovat, aby nějakým neopatrným pohybem tuto vnitřní harmonii věcí nenarušil. Posadil se do křesla naproti Pavlovi. Jejich rozhovor začal nabírat obrátky. Věty se splétaly a proplétaly, přeskakavaly z téma na téma, z jednoho času do druhého. Tu byli malými chlapci, tu dospělými a rozumnými muži, tu jen puberťáky, kteří srkají své první pivo. Prostě když se setkají dva staří přátelé, kteří se dlouho neviděli, dva muži, kteří si mají co říct.
Kolem třetí hodiny odpolední začal být Pavel poněkud nervózní a tak po chvíli se zastavil proud slov a mezi oběma muži se rozhostilo ticho. Pavel naprázdno polknul, bylo vidět, že je mu zatěžko promluvit, asi nechtěl přerušit tento zajisté příjemný rozhovor. „Víš za chvíli přijde manželka a já nejsem připraven, můžeš mě na chvíli omluvit ?“, řekl Marcelovi. Ten se pousmál a kývl hlavou; „Jestli chceš mohu odejít“. „Ne, jen počkej“, odpověděl Pavel, zvedl nohu, sundal si špinavé ponožky a zcela nepochopitelně začal procházet po místnosti a pokládat je na různá místa. Po chvíli přemýšlení je opět vzal a položil na jiné místo. Tento proces se několikrát opakovval až do okamžiku, kdy byl zjevně zcela uspokojen jejich umístěním. Zato Marcello ničemu nerozumněl, zejména tomu, proč špinavé ponožky musí narušovat onen pořádek nastolený pečlivou ženskou rukou.
Zazvonil zvonek a ve dveřích se objevila krásná a půvabná žena. Rozhlédla se po pokoji, zachmuřila čelo, zvedla ze země ponožky, vyčítavě se na Pavla podívala a odešla je uklidit. Za chvíli se vrátila mezi všemi třemi se rozhostila příjemná atmosféra. Věty se splétaly a proplétaly, přeskakavaly z téma na téma, z jednoho času do druhého, přesně tak jako když se setkají dva staří přátelé, kteří se dlouho neviděli, dva muži, kteří si mají co říct a žena.
Marcelo však celou dobu musel myslet na ty rozházené ponožky a tak, když ho Pavel později vyprovázel, musel se ho na to zeptat. Pavel se pousmál a řekl: „Chci být pro svou ženu mužem“. Marcelo jen nechápavě zavrtěl hlavou a Pavel jen pokrčil rameny, jako by nebylo co vysvětlovat.
Večer, když Marcelo usínal ve své posteli, ve svém velkém pokoji ( či malém bytě ), honily se mu hlavou podivné obrazy. Muži v nich pracně aranžovali rozhození špinavých ponožek po bytě, zbroceni potem se učili před zrcadlem křičet dostatečně mužně a hlasitě, jiní vybíhali z hospod a zcela cíleně rozmazávali po svém oblečení prach a bláto. Marcelo usnul a na řasách mu zazářila slza, která se zrodila v náhlém smutku, který vyplýval z toho pocitu, že něčeho takového jako tito muži on není schopen. ( Zapomněl jsem totiž podotknout, že ještě než usnul si všechny věci na křesle poctivě poskládal ).
|
|
|
