Do klícky z prstů vzal jsem pod ochranu
zbytky z obšleháného srdce
zrezivělými ranami
po ostnatém drátu.
Když lezl jsem přes plot bezelstný
jako zvědavost malého kluka.
Za plotem hrála na prknech světa krutost
své další dějství.
V plenéru seděli lidé ohromeni
jejím dunivým hlasem a
do té lidské vábničky vháněli své plíce.
Útroby, údy a hlasy se zdrtily v jediný tón,
co ostatním rozehrával pokušení.
Má dětská bezelstnost začala rychle dospívat
v té galerii křivosti.
Bolest, lítost a žal se mi rozbušily v hrudi
a napjaly provázky mojí loutce.
Přes hroty ostnatých hranic, co drásají jen cestou zpět,
jsem se prořezal ven.
Jak rychle jsem zestárl.
Dva váčky krve mi vytékají zpod očí
a stékají kanálky ve stařecké kůži.
Snad až rozevřu dlaně, snad ještě dokáže vzklíčit poslední
nezrezivělé zrnko.
|