|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Prašná městská ulice s kamínkovou cestou. Po ní kráčel asi dvadvacetiletý muž, kamínky mu praskaly pod nohama. Kapky pleskaly o zem. „Zase liják. ksakru!!“ Myslel si Simrod. Měl náladu pod psa. Zuby mu jektaly. „A zase jsem nedostal zaplaceno!! A ty hloupé ženské pořád v jináči, přitom stěží mají co jíst. Léčitelství je někdy příšerné povolání. A to nám říkali, že léčit je poslání, pche!!“ Simrod zuřil, cesta ho vedla do kopce k malé osamělé chalupě. Necháme Simroda chvíli na pokoji a povíme se něco o jeho minulosti. Simrod z Yorku se narodil v malém městečku Medusel na hranicích Gilianu a Yorku. Dítě však někdo odložil v meduselském lese. Odložené dítě našel mistr magických umění a léčitelských metod doktor Gilbert a vzal si je k sobě. Už během útlého dětství se ukázalo Simrodovo magické nadání ke kterému se nevíc přidala záliba v bylinkách. Gilbert mohl být spokojen. Chlapec výborně prospíval a v jeho očích byl zájem o vše živé. S léty však nabýval i rozum. Gilbert viděl, že je čas povědět Simrodovi jak se k němu vlastně dostal. Vzpomínal na to malé dítě, které před lety našel spící v košatině. Vzpomínal jaké to bylo, když byl Simrod ještě malé dítě a s pláčem si k němu přiběhl postěžovat „Tati, kluci říkají, že nejsem tvůj! Sam říkal, že mu jeho táta vyprávěl, jak sis mě přinesl v košatině z lesa. Prý jsi mě určitě někomu sebral.“ Křičel na celé kolo. To se opakovalo ještě několikrát a vždy bylo velice těžké Simroda utišit. Na konec začal sám pátrat, jest-li je na tom co se povídá něco pravdy. Gilbert musel s pravdou ven. Rozhodl se nic nezatajovat a pověděl Simrodovi skoro vše, co věděl. Pravda chlapcem silně otřásla. Vědomí, že Gilbert, který se tak dlouho vydával za jeho otce jím není, bylo strašné. Gilbert mu celý život lhal. Pravda, která se najednou objevila jako blesk z čistého nebe (jak se Simrodovi zdálo), přinesla mnoho bezesných nocí. A to jak Gilbertovi, tak Simrodovi. Oba přemýšleli. Simrod byl pobouřen Gilbertovou lží, ale ať chtěl nebo ne, cítil, že má Gilberta rád a že ho potřebuje. Gilbert to cítil podobně. Věděl, že potřebuje Simroda, a Simrod potřebuje jeho. Začali tedy znovu. Museli začít znovu. Už ale ne jako otec a syn, ale jako učitel a žák, jako přátelé. Trávili spolu všechen volný čas, až se mezi nimi utvořilo nové pouto – stali se nejlepšími přáteli. Další změna přišla se Simrodovým odjezdem na studia. Nepodařilo se mu zapadnout mezi své spolužáky. To vedlo u k prudším výměnám názorů, což vzbuzovalo v profesorech podezíravost a nedůvěru vůči Simrodovi. Hádky se spolužáky se stále stupňovaly, stejně jako nedůvěra profesorů. Umění léčit, které kdysi Simroda tolik přitahovalo, ztratilo své kouzlo. Nakonec byl Simrod z fakulty vyloučen pro „neuspokojivé výsledky“. S těžkým srdcem se vrátil ke Gilbertovi. Ten se s neúspěchem odmítl smířit a rozhodl se Simroda opět učit. Svou tolerancí a pochopením mu vrátil touhu léčit i chuť do učení, Jedním z pacientů byl 12letý Sebastian Pekrt, sirotek bez domova. Velmi si zamiloval své léčitele a ti si ho po uzdravení vzali k sobě. Léta pobytu mezi nemocnými však začala na Gilberta nepříznivě působit. Začal trpět záduchou. Simrod si poprvé uvědomil, že jeho přítel a učitel stárne. Gilbert přesto v léčení pokračoval, a pak nakonec předal Simrodovi všechny své znalosti. I on však jednou zemřel. Jednoho rána ho Simrod našel v posteli mrtvého. Zůstal tedy sám s 16-letým chlapcem, bez naděje, že ho jako nedostudovaného léčitele přijmou někam do špitálu.
Simrod vešel do chalupy. „Tak co jak bylo?“ vítal ho Sebastian nadšený, že už má Simroda doma. Když spatřil jak se jeho opatrovník tváří, dobrá nálada z něj kvapem vyprchávala. „Kolik ti zaplatili?“, ptal se v nešťastném očekávání. „Nic“, odpověděl Simrod stručně, ale výstižně. „A jak ses měl ty?“ Snažil se změnit téma hovoru. „Ušlo to“. Dostal stejně stručnou odpověď. Nálada klesla na bod mrazu a nikdo z těch dvou nevěděl jako pokračovat v hovoru. „Jdu ven“, prohodil suše Sebastian. „Ale Sebe, vždyť tam leje“, namítl Simrod, ale to už se za Sebastianem zavřely dveře. Simrod seděl v křesle u krbu a v duchu přemýšlel: Za pár dní má Seb narozeniny. Sedmnáct. A bude je slavit v téhle díře. Kdyby bylo alespoň nějaké východisko!“ v duchu probíral všechny možnosti,ale nic ho nenapadalo. Hleděl do plamenů ohně, který vesele plápolal v krbu. Upadl do neklidného spánku a ve snu viděl Gilberta, když ho našel mrtvého v jeho pokoji. A viděl ještě něco. Gilbertův psací stůl. Probudil se pádem z křesla. Ani nevěděl proč, ale spěchal do pokoje, který ve snu navštívil. Otvíral zásuvky psacího stolu a v jednom z nich našel překrásnou obálku se zlatými ornamenty. Ze zvědavosti je zvedl a zjistil, že je adresována jemu. Otevřel ji. Byl v ní dopis od Gilberta tohoto znění:
Milý Simrode, Až budeš číst tento dopis, nebude již mezi živými doktora Gilberta z Yorku, to bude ta pravá chvíle na zjevení tajemství. Tajemství, které se týká Tebe, tajemství, jež jsem Ti nikdy nedokázal do očí říci. Proč, nevím. Řekl jsem ti už téměř vše o tom, jak ses ke mně dostal. Až na jedno! Když jsem tě kdysi našel ležícího v košatině, vítr pohnul Tvými vlásky a ukázal mi Korunu, Korunu dědice! Dlouho jsem hledal, ale nepodařilo se mi zjistit, co je to za Korunu. Vím, ale že Tě je n kde potřeba. Někde je země, která Tě volá. Jsi šlechtic, Simrode, hledej svůj pravý domov! Nezlob se, prosím, že Ti to sděluji až teď a takhle. Neměl jsem sílu tito povědět. Mám tě rád, Simrode, nevzpomínej na mě ve zlém.
Simrod zíral na ten kousek pergamenu a celý se třásl. Nemohl uvěřit. On, malý bezvýznamný léčitel má šlechtickou krev. Simrod, jakoby v tranzu, sáhl znovu do obálky a v ruce ucítil kulatý předmět. V rukou mu zářila stříbrná Koruna dědice. Byla velikosti dětské hlavy. Simrod ji zvedl a nasadil na hlavu. Koruna se přizpůsobila. Vydávala stříbrnou záři. „Gilbert mi tedy konečně řekl vše. Má čisté svědomí,“ šeptal Simrod jako v horečce. V tom vrzly dveře. Sebastián přišel. Simrod si rychle schoval Korunu pod vlasy, zamkl pokoj a choval klíč. Sebastián byl celý umáčený, ale vypadal klidně. Večeřeli a rozhovor se Simrod ho blažil. Připomínal mu dětství, kdy spolu probíhaly každou hloupost, s klidným srdcem ulehal do postele a brzy se ho zmocnil spánek. Simrod na tom byl úplně obráceně. V posteli se převaloval a chtě nechtě přemýšlel. Musel. „Dopis byl psán 12. července a dnes je 10. října. Už téměř tři měsíce jsem mohl vědět, kdo jsem. Gilbert psal, že mám hledat svůj pravý domov. Tady je přece můj pravý domov. Nechci nic hledat, vždyť ani nevím, jestli ta říše ještě existuje. A i kdyby, už si za mě určitě našli někoho jiného. Proč bych narušoval chod té říše?“ říkal si v duchu, ale v tom se jakoby ze zadu v jeho hlavě ozval druhý hlas: „Ano, tři měsíce už jsi mohl vědět, kdo jsi, kdybys šel do Gilbertova pokoje. Co si to namlouváš? Tady nejsi doma. A i kdyby, máš povinnost splnit poslední přání doktora Gilberta. Navíc ti cit říká, že ta říš existuje, že je tě tam potřeba.“ Hlas bylo Simrodovo svědomí. Ale Simrod nechtěl poslouchat. „ A kde bych tu říši hledal?“ pustil se se svým svědomím do hádky. „Víš dobře, že bys ji nakonec našel“, ozvalo se mu v hlavě svědomí. „ A co Sebastian, nemohu ho všude vláčet s sebou?! Co když nebude chtít nikam jit? Co když to bude pro něj moc náročné, dlouhé a nebezpečné?“ „ Sebastian by s tebou šel rád. Víš, že se mu tu nelíbí. Není žádný rozmazlený mrňavý ufňukánek do hedvábné postýlky. Hned tak ho něco nesloží.“ „Co když se mu něco stane, co když udělá něco neuváženého a …?“ „ Simrode, jsi léčitel, poradíš si , krucinál! Seb má v hlavě zdravý rozum, dá si pozor.“ „ Ale …?“ „Co zase? Simrode, sám jsi říkal, že potřebuješ peníze, sám jsi chtěl, aby byl Sebastián jinde než tady. Máš možnost.“ „ Jak víš, že jsem chtěl, abychom byli jinde, já a Seb?“ „ Jsem tvé svědomí, jsem kus tvého já. A říkám ti, aby ses sebral a šel.“ „ Léčitelé jsou potřeba vždy a všude. I bez diplomu.“ „ Nechci nikam jet! A žádný dopis jsem nenašel!“ „ Ty syčáku, ty srabe jeden, co si myslíš?!! Máš na hlavě Korunu dědice. Musíš hledat tu říší. Budu ti pomáhat.“ „ Nejsem šlechtic, ta koruna není moje!! Řekl Simrod a chtěl si Korunu stáhnout z hlavy. Nešlo to. „ Vidíš, kdyby ti ta Koruna nenáležela, ani bys ji nedostal na hlavu!“ smálo se svědomí. Simrod musel přijmout fakt o šlechtické krvi. „ Ale nikam nepojedu!“ umanul si Simrod tvrdě. „ Ale pojedeš! Musíš! Musíš! A pořád dokola. Simroda mořilo vlastní svědomí. Dlouho. Tak dlouho, až Simrodovi stékal pot a hroutil se jako po nějakým těžkým břemenem. Pak konečně přísahal, že se vydá hledat onu říši a svědomí ho přestalo mořit. Bylo už po půlnoci a Simrod konečně usínal zbrocen potem.
„Sebe, pojď sem!“ volá Simrod následujícího rána Sebastiána. Ten neochotně schází po chodech. Je ještě rozespalý, modré oči mžourají do světla, tvář je pobledlá, rty stažené nevolí z brzkého vstávání a jindy upravené kudrliny plavých vlasů trčí do všech stran. „ No, co je?“ ptal se otráveně. „ Sebe, chci se tě na něco zeptat.“ „ Poslouchám tě.“ „ Sebe, chtěl bys odtud odejít na nějakou dlouhou a možná i trochu nebezpečnou výpravu?“ Sebastian byl mírně překvapen, ale překvapení překonal pocit očekávání a radosti z dobrodružství. Simrod t postřehl, viděl, že je Sebastiana jako vytáčku před cestou použít nemůže. „ A kam bychom vlastně cestovali?“ Sebastianovo nadšení nemá konce. To přidá na náladě i Simrodovi. „ No, Sebe, já vlastně ani nevím kam. Rozhodně by to ale mělo trochu těžší začátky. Asi by nás živilo léčitelství.“ Doufal, že Seba odradí, ale pletl se. „ Každý začátek je těžký, při nejhorším ti pomůžu, „ mínil Seb. „Kdyby vlastně vyrazíme?“ ptal se ještě. „ Asi brzy,“ dostalo se mu odpovědi. Seb byl na vrcholu blaha.
Další dny byly zasvěceny přípravám na cestu. „Cesta, ale kam?! Kam mám jít? Kde mám začít hledat? A co mám vlastně hledat? Jak poznám, že už jsem to našel?“ takové otázky měl Simrod v hlavě a ani na jednu neznal odpověď. Byl neklidný, oči bezcílně těkaly po okolí – jakoby hledaly pomoc – nikde neměl stání. „ Co je ti, prosím tě?“ ptal se udiveně Sebastian. „ Chováš se dost divně.“ Sebastian Simroda starostlivě pozoroval. „Nejsi nemocný?“ „ Ne, nic mi není. Mám jen v poslední době zlé sny.“ „ To tě nikdy tak nedeptalo.“ „ Nemám depresi!“ Simrod málem neovládl tón hlasu. „Jdu spát, dobrou noc, Sebe“ prohodil a šinul se nahoru po schodech. Netrvalo dlouho a usnul. Spánek provázel sen: Simrodovi se zdálo, že jde po nádherném lese. Sluneční paprsky prostupují každým koutem.Ptáci zpívají a před horkem letního dne chrání koruny lesních obrů.Z dálky tlumeně ,jakoby konejšivě, bublá potok.Jinak vše pohlcuje zbožné ticho. Náhle klid něco narušilo. Simrod se zaposlouchal. Slyšel hlas, ženský hlas. Hlas úpí, sténá, pláče. Volá ho. Simrod se rozběhl, musí té ženě pomoci, něco se jí stalo . Určitě. Hlas byl stále úzkostlivější, žalostnější,. Simroda už začalo píchat v boku. Utíkal. Náhle zakopl o kámen. Pravou nohu zachvátila prudká bolest. Hlas pomalu ztichl. Ticho. Jen ticho. Najednou se ozval výkřik. Bylo to snad to nejhorší, co Simrod do té doby slyšel. Výkřik byl dlouhý, usedavý. Zoufalý, plný strachu a bolesti. Náhle byl uťat. Ticho. „Zemřela a já ji nepomohl“ , šeptnul Simrod. „Zemřela, zemřelááá!“ vykřikl. Simrod se probudil. Jeho oči nepřítomně civěly do stropu. Srdce pracovalo na plné obrátky. Teprve teď se Simrod vzpamatoval. „Nic.Jenom sen, “. Ráno se vkradlo i do Simrodova pokoje. Stál u okna a přemýšlel o svém snu. Jeho pohled zabloudil k lesu. A najednou Simrod věděl kde začne. Je k neuvěření, jak rychle jsou připraveni vyrazit. Najednou měl Simrod v hlavě jasno. -nedodělané-
|
|
|