Poprvé a navždy

Je pondělí.

Budím se s pocitem, že mi někdo přivázal dvacetikilové závaží na zápěstí a kotníky. Venku je hrozný vedro a sluníčko mi svítí přímo do pitvořícího se obličeje a kapky potu stékají po tváři. Musím se vysprchovat. Smrdím.

Dneska mě čeká ten slavný den. Poprvé nastupuju do práce. Vůbec nevím, co očekávat a tak radši nic neočekávám. Práci mi dohodil jeden otcův známý, kamarád z hospody. Trochu se bojím. Nebo jsem spíš  nervózní a v rozpacích. Končí doba volného času a možnosti si dělat, co člověka napadne. Začíná doba určitýho poníženeckýho chování. Né,snad proto,že by člověk byl unikátní řiťolezec, ale bez jistýho ponížení, pokory chcete-li, se to zvládnout nedá. Zvládnu to?

Postávám na rohu 15. a 16. ulice. Život ve městě je v plnym proudu. Na stejném místě postává a čeká i několik dalších lidí, které autobus odveze zatím neznámo kam. Aspoň teda pro mě. Vytahuju cigáro a dlouze si potáhnu. Zrovna, když se chystám k dalšímu lahodnému nádechu, přijíždí žlutočerný autobus s nápisem Mayerovy transportní služby. Stačím ještě dvakrát krátce potáhnout a už mě zástup žene směrem ke dveřím u řidiče. Když nastupuji slušně pozdravím, ale řidič  na mě ani neotočí hlavu, ani nepokyne. Nic. Kouká pořád dopředu. Soustředěným, upřeným  pohledem.

 Lidé, kteří v autobuse již seděli, jsou zvláštním způsobem rozsazení ob jednu řadu.  Sedám si tudíž do třetí řady, kde je stále volno. K oknu. Tam to mám nejradši. Mám rád, když člověk pozoruje krajinu ubíhající jak na malometrážním filmovém pásku jehož jsem hlavním hrdinou.

Vedle mě si sedá občan romské národnosti.

"Nazdar, sem Cigi, ale řikej mi Ďáble!"

"Ok, Ďáble," odpovídám a na tváři se mi udělají dva malé ďolíčky od touhy se pousmát.

Vypadá to na pohodovýho a bezproblémovýho Cigiho.

Autobus je do posledního místečka zaplněn. Rozjíždíme se, podívám se na svého spolusedícího a pak ucítím prudkou bolest v zátylku. Ještě se stačím otočit a vidím jak člověk, co sedí za mnou utírá injekční stříkačku do papírového kapesníku. Chci se bránit, něco mu provést, ale nejde to. Ruce mám jak z olova. Obrazy za oknem jsou čím dál tím víc rozmazané. Přestávám vnímat a upadám do takového polospánku. Přestávám vnímat čas. Sekundy, hodiny mi přijdou jako ten samý časový úsek. Mozek je v takzvaném stupni alfa. Vybavuji si zapomenuté fragmenty z dětství. Vzpomínám si kam jsem položil věci, které stále hledám a nemůžu najít. Pláču štěstím nad svým narozením, klepu se hrůzou nad pomyšlením, jak jsem se jako malý kluk malém utopil v zaplaveném výkopu.

"Vstávat!!," zaječí pronikavý hlas.

Začínám pomalu přicházet k sobě. Na otázku, jak dlouho jsem byl ve stavu změněného vnímání reality, neumím odpovědět.

"Říkáám vstávat, bando líná."

"Co je? Kde to sme?" otáčím se s prosbou na Cigiho.

Cigi vyjeveně kouká, protírá si oči a jen zmateně pokrčí rameny.

Podívám se z okna autobusu a vidím jen dlouhou halu agresivně osvícenou bílým světlem. Venku stojí hlouček lidí v černých kombinézách a helmách. Vypadají jako servismani z továrního týmu McLaren při závodech F1. Za nimi velké kontejnery a za kontejnery velká šedivá plachta.

"Urychleně vystupujte z vozu," opět ječí chlápek, který stojí vepředu u řidiče, a který má stejnou kombinézu jako ti venku.

Lidé se začínají zvedat a proplétají se uličkou směrem k východu. Postavím se a následuji je. Venku si mě bere na starost jedna z postav.

"Svlékněte si šaty a hoďte je do tohoto kontejneru"

"Prosím?"

"Nerozuměl jste. Svlékněte si ty zatracený šaty a hoďte je sem," ukazuje na kontejner.

Kouknu se na ostatní a vidím, že několik z nich leží na zemi a odplivuje krev. Nad nimi stojí zřízenci a křičí.

"Nedělejte si zbytečné problémy a dejte ty věci sem," opakuje můj opatrovník.

Poslechnu. Vidím, že kladení odporu nemá žádný smysl.

"Běžte za tamhletu plentu a proveďte úkony, které jsou vypsané na tabulce po vaší levé ruce při vstupu."

"Ale...."

"Žádné ale. Udělejte, co vám říkám."

1. zmáčkněte žluté tlačítko na nástrojovém panelu a přiložte pravé oko k otvoru nad ním

2. v mističce napravo je připravena jehle, kterou nabodnete svůj polštářek u prstu a vzorek krve kápnete právě do této mističky a necháte na původním místě

3. v další nádobě je špejle s vatou na provedení výtěru vaší stolice, nádobu necháte na svém místě

4. do poslední nádoby je nutné odebrat vzorek vašeho spermatu, nádobu necháte na svém místě

Po provedení všech úkolů a úkonů mi byla přidělena uniforma pracovníka začátečníka a podle pokynů jsem následoval svého dozorce.

Vedl mě dlouhou halou s vysokým obloukovitým stropem, pod kterým svítila řada vodíkových lamp. Nikde nebylo živé duše, jen vůně potu a strachu. Cesta trvala přes deset minut než jsme došli k první vstupní bráně. Dozorce přiložil svůj ukazováček na detektor otisků prstů a za hlučného uvolnění vzduchových pístů se dveře otevřely.

Za nimi temně vyhlížející, několik set metrů vysoká hala s ubikacemi na všech světových stranách. Vypadalo to jak velké termitiště. Bylo slyšet jen nepříjemné tikání a hvízdání. Dozorce zmáčknul tlačítko, které přivolalo něco mezi vysokozdvižným vozíkem a výtahem. Vstoupili jsme na plošinu a stoupali do výše. Skrz mřížovaná okna byli vidět lidé v jejich vlastních místnostech. Každému byla přidělena jedna. Napříč místností procházel jakýsi pás a na něm balíčky nejasného obsahu, které ta jistá osoba vzala, přilepila k jinému baličku a položila zpět na pás.

Dojeli jsme do 87. podlaží.

"Pokoj číslo A6786 otevřít," zavelel dozorce.

Dveře se otevřely a já vešel dovnitř. Dozorce ke mě přistoupil a silou mě posadil za pohybující se pás. Z pod pohovky vyjeli dvě kované oka, která se mi pevně ovinula kolem kotníků. Byl jsem lapen. Nemohl jsem se pohnout.

"Kdyby se Vám náhodou nechtělo makat, tak senzor, který je vedený v tomto optickém vlákně rozpozná, že v určitém časovém úseku nebyla na pás položena žádná spárovaná tretovize a upozorní řídící jednotku a ta Vám vyšle do okovů něco málo neškodných voltů. Zato pekelně bolestivých. Být Vámi tak si to šeredně rozmyslím."

"Proč tohle všechno?" zakřičel jsem za ním.

"Jste součástí něčeho velkého, musíte být hrdý, že máte tu možnost."

To bylo naposledy, co jsem viděl živého člověka. Od té doby se dny skládaly z časově přesně nalajnovaných úseků. Probuzení, jídlo, práce, jídlo, práce, spánek. Nic víc, nic míň. Otročina na doživotí. Očista za pár měsíců naprostého volna a klidu. Tímto bych moc rád poděkoval kamarádovi tatínka, že mi tak skvělou práci dohodil. Díky.

Článek z 20.1.3001-deník Winstimes

Dne 2.1.3001, den po velkolepých oslavách Nového roku,vyhlásila policie pátrání po dvacítce winsetinských občanů, kteří se do dnešního dne neukázali u svých zákonných manželek, přítelkyň, příbuzných. Je to již 11-ti tisící oběť únosu za poslední dva roky na území Spojených Evropských národů. Policie se domnívá, že za únosy stojí radikální propracovní fronta "Sociální odpor"