/
uprostřed ulehá jiný dům
v prostoru se nebe tyčí
a dávno zamčeno!
je políčeno okolo oplocení
na kolemjdoucí
//
Matrjoško, noc je celá v azbuce (odtišení) — spíš?
Čekám na titulky z Čech ke komentování spadlých; musím
ti něco říct: ocitli jsme se jinde … (promlčení)
i tma je cizí
zvukotmí a do oblohy se hlásky střílí
a my – z lásky –
umřem na lunu
Nad půl jedenáctou přišla noc. Hříšně vklouzla do všech skulin a má erotogenní zóna se opět začala ozývat /ještě dychtila po prstech, co na kolenou vypálily cejch/. Do skleněné tabule počaly vrážet kapky až agresivním způsobem, ale nepodařilo se jim tu průhlednou hmotu rozpustit. Po okapech kapala voda a cedilo dál.
Tichý hovor zhasl matné lampy, které se přisály k rozmazaným tabulím, ačkoli jejich sloup byl dál — Už odběhly spát. Cítila jsem tvůj vlažný úsměv převržený do veškeré racionality, kterou jsem nedokázala vyhnat. Slova jsi loupil po zahradách a možná sis pouze potichu tvořil antologii prstokladů. Vznítit ani ne mě jako to tělo, co je v rozepři při prvním světle s duší. Trochu naivní, ale o to víc to bolí. Já jsem ležela na boku, aby mě sem tam šimralo oslovení a sem tam interpunkce, která byla v převaze, neboť tečky nemáme zakázané. Že jsem na ně zatížená.
Zklamal jsem. Vytí je na okraji
jako malý – byl jsem vejlupek –
— div se černota nepotrhá mezi sebou
— tvary máš z konceptu a vyvádíš z míry …
v oné noci, co byla prvá
— nemluv o ní
Povídal Annelies úplně všechno. I to, co v sobě objevil a rozpoznal poprvé. Noc má své tempo, rytmus a polohy, však ani do jednoho nemůže člověk zasahovat. Buď ten stav: neflirtování přijme, nebo prostě usne.
///
Silným rachotem se ohlásil den. Svítání.
Otočila jsem se bokem ke zdi, tam je ještě taková tma, aby mě zcela neprobudila. Nabídla jsem zavřeným očím téma, v které jsem doufala, že se mi bude zdát. Žádný správce promítání mého soukromého biografu námět nepřijal. Poté jsem to zkusila ještě dvakrát, ačkoli se nic nezměnilo; na plátně byl obraz, snímek, který se neposunoval. Natruc byl statický, natruc jsem vstala.
po větru se šíří sesuvy
koneckonců dikce je na hmat deště
zcepenělé stavy mají cosi z obhroublosti
je květen – těká; až třetí z latinského kalendáře
předvídá trávě lámání suchem, které se nesčeše z polí
sucho
které
zůstane
/V
I na mne volej, kam s nostalgií odcházíš
skrz průvan táhla tíseň
a do dálek vlaje závrať
I na mne čekej --- Zatímco budu učit
být odvážná a nelekavá
V
Ale neřekl jsi jí to. Nejsi jiný.
: přízvuk v tušených slovech
zeje ránou po břitvě.
Konec je pod rohožkou. A stmívá se.
|