Za stolem bez kytek sedím
smutek mnohem větší přepadl mě
ani tu orchidej přivonět nesmím
já život prázdný vlastním.

Smutek temný v tichosti naplněný
rodinu takzvanou proklíti
život můj dostal nádech smrtelný
bych nenašla klidu k žití.

Jen sny mé v duši vyplouvají
budoucnost tak vzdálená zdá se
touha po domě světlém na pobřeží
minulost zas tak krutě chechtá se.

K oknu s předtuchou vejít
srdce chtivé milování
nad obzorem svitu slabý měsíc
ne...to jen lidské stmívání.