RötBarborka

Když přijde jaro, rád sedávám v parku, v létě raději u vody. Na podzim vyhledávám klid kavárny na náměstí a když je zima, sedím nejčastěji v divadle. Každý den tu vídám spoustu lidí, nikdy sem neprší a člověk nasává tu správnou společenskou atmosférou.

Právě tak tomu bylo i letošní zimu. V místím klubu Le Theatre, jsem byl k zastižení od pondělí do pátku. Občas i v sobotu, když zrovna nehráli německé kousky, na které nechodím z prostého důvodu. Už v šesti letech jsem byl nucen číst Goetha v německém jazyce, který se mi tím pochopitelně znechutil. Nejraději mám hry s citelným humorem, nesnáším však anglický humor, jsem na něj totiž příliš málo zkostnatělý.

Hrála se jedna z mých oblíbených francouzských komedií a já seděl ještě půl hodiny po představení v kavárně. Musel jsem hodně přemýšlet. Sledoval jsem diváky každého představení. Věděl jsem, jací lidé obdivují mistra Ionesca a kdo se baví raději při reálnějších věcech. Toho dne se ale v divadle objevila mě dosud nepovědomá osoba. To se tak často nestává, byl jsem tím zcela zaskočen. Co mě ale udivilo nejvíce, bylo zjištění, že ta neznámá osoba musela někdy uniknout mé pozornosti. Číšník poznamenal, že tahle slečna už byla v divadle několikrát a zcela jistě na díle francouzském. Seděl jsem a přemýšlel, káva ubývala pomalu, hrneček byl uvnitř olemován už několika tmavými kávovýmy šrámy. Má nedostižná paměť omílala tvář té jemné slečny stále dokola. Červené šaty, na kterých jsem si vybavoval každý kus látky, ale mozkové buňky nevzpamatovaly. Když začala místnost pozvolna mlčet, dopil jsem kafe, vstal, zasunul židli a odešel domů.

Nebyl by večer, kdy bych byl jinde než v klubu. I další dny jsem posedával v prostředí černých sedadel, závěsů a stěn. Bylo mi tam nejlépe. Teď už i proto, že má pozornost nedokázala zapomenout na šarmantní stvoření, které v davu diváků zářilo nepochopitelným kouzlem. Každý den na stejném místě. V koutě, kde se slabé papsky světla ze scény lámaly na červených šatech jako pod rukou mága. Fascinovala mě už jen tím, že jako jediná seděla tichá, bez hnutí a sama. Každým dnem v červených šatech. Jako jediná, mezi černými maskami přicházejících a odcházejících společenských rob. Co tím chtěla říct? Nechápal jsem.

Okouzlen novými kousky francouzských umělců sedával jsem s pohledem na nejpodivnější postavu, která, aniž by cokoliv hrála, byla sama o sobě hlavní rolí v mém osobním divadelním představení. Sedával jsem několik týdnů, chodil jsem jako tělo bez duše a čas od času se ptal číšníka, jestli něco o té červené dámě neví. Sedával jsem víc jak měsíc a pak jednou z ničeho nic, nespatřil jsem večer v sále ani kousek červená látky. Smutný jsem se ještě toho večera posadil v koutě kavárny a upíjel oblíbenou kávu a pak jsem odešel spát.

Zdrcen, ale znova v divadelním sále, ale jako jediný já sám jsem držel tradici červeného kouzla, nechtěl jsem, aby z hlediště zmizela ta tajemná atmosféra kolem jediného nečerného odstínu. Neviděl jsem ji ji, asi už se tu neukáže. Popíjel, bylo mi chladno, číšník se na mě s lítostí ohlédl od pultu s vyleštěnými sklínkami. Je tady! Zpozornil jsem už po třetím loku. Přišla, jako vždycky nesměla chybět, ale co se děje? Už si ji člověk jentak nevšimne. Kam zmizela magie? Má nenápadné černé šaty, moc jí sluší, ale proč tak? Snad třeba přišla o své blízké? Slečna se začala bavit s číšníkem, jemně se usmívala, nevypadala smutně. Na chvíli jsem přestal vnímat, spálil jsem si prst a sledoval zase své kafe.

Najednou u mě stál číšník. Chtěl abych zašel za tou slečnou, ptala se prý po někom, kdo má alespoň něco červeného. Nechápal jsem, ale zvedl se a nejistě vykročil k dívce. Byla velmi drobná a roztomile pohledná. Usedl jsem k jejímu stolu a ona se nečekaně začala se zvědavostí ptát. Máte rád francouzské hry? Chodíte sem často? Máte rád barevné okamžiky?

Byl jsem zmaten. Ptala se tak neobvykle. Cítil jsem, že máme mnohé společné. Měla ráda jen francouzská díla, byla tu každý den, milovala kontrasty. Bylo to jinak. Seděl jsem s ní až do půlnoci v kavárně. Zjistil jsem neskutečné věci. Jmenovala se Barbora, a s mými německými znalostmi, přezdíval jsem té RötBarborce Rebarbora. Červenou nosila proto, že věděla, jak dokáže vzbudit zájem, jak umí provokovat a jaké magické chvíle vytváří v kombinaci s černou. Prozradila mi, že toužila upoutat něčí pozornost, někoho vnímavého, citlivého, který cítí zázraky i v divadelním hledišti. Nic jiného než kouzelná síla červené jí nemohlo pomoci. Sama však tuhle barvu nikdy neuvidí. Na francouzské hry chodí proto, že děj dokáže vnímat jen sluchem. Je to ta nejzvláštnější osoba jakou jsem kdy poznal. Nikdy mě nespatří ale cítí, že jsem jejím kouzlům a to nejen těm barevným, zcela podlehl.

Šli jsme na německé drama, naučila se plynně německy a já znovu přečetl Goetha. V kavárně jsme neseděli. Vyšli jsme ven ještě za světla. Cítil jsem něco, na co jsou slova příliš krátká a věty zcela zbytečné. Držel jsem v dlani nejkrásnější divadelní dílo jaké kdy mohlo být napsané. Do vlasů jí vál jemný větřík, držela mě za ruku. Měl jsem červenou košili a v trávě vykvetly první sedmikrásky.