Slunečný den nad Egejským mořem. Daidalos a Ikaros letí na severovýchod mávajíce křídly zhotovenými z per pospojovaných voskem a nitěmi. Daidalos je trochu podobný Ikarovi, avšak starší. Ikaros je trochu podobný Daidalovi, leč i Naukraté.
Daidalos: Měl jsem zůstat u výroby hraček a pajduláků ze dřeva. Byly docela zábavné. Ikaros: (otráveně) No jo. Daidalos: Třeba ten námořník. Nebo stavitel. Jak pěkně tancoval, vzpomínáš? Koneckonců i tanečník to docela slušně uměl. Muzikant jim k tomu ještě tak dovedně hudbu vyluzoval. No a ten dřevorubec… ten byl. On večer normálně usnul, chápeš, a doopravdy chrápal! Takové figurky nikdo jiný neumí. Ani Talós by takové nedokázal, náfuka jeden nafoukanej. Ikaros: (prohlíží si mlčky ostrov pod sebou, podle tvaru patrně Naxos). Daidalos: Mohl jsem klidně vymyslet i nějaké nové. Možná kováře. Nebo letce. Co já vím. Jedno je zřejmé: tu blbou dřevěnou krávu u Gortyny jsem neměl stavět. Ikaros: Hm. Daidalos: Mohlo mi být jasné, že to nemůže dobře dopadnout. Ach… ještě teď slyším šílený hlas Pasifaé, jak se rozléhá labyrintem, láme se do nesčetných možných směrů a opět se, obalen mnohočetnými ozvěnami, spojuje do jediného děsivého zvuku, obohaceného vzdáleným řevem Minótaura. Ikaros: (snaží se lhostejně pokrčit rameny, ale musí usilovně mávat křídly, takže se jen ušklíbne). Daidalos: Ona Pasifaé byla vskutku dovedná čarodějka. Mrcha, ale schopná. Vzpomínáš, jak se pomstila Minóovi? Slyšel jsi, co pak ejakuloval místo semene? Ikaros: (odplivne si do azurové hloubky) Je mi to šumafuk (tváří se naprosto zhnuseně a stoupá výše). Daidalos: Chápej, když zešílí nadaná kouzelnice, je to strašlivé. Chtěla mě oslepit. Vyslala za mnou desítky světelných housenek. Odporná to stvoření. Nejostřejší a nechladnější světlo světa obalené karmínovou kůží s blankytnými chloupky. Slyšel jsem je v noci šustit bludištěm. Odporné, namouvěru. Naštěstí se dostaly do slepých chodeb, jinak opravdu nevím, co by se se mnou stalo. Možná neměly spadeno jen na mé oči! Ikaros: (stoupá zarputile stále výš, vosk jeho křídel počíná měknout). Daidalos: Kdoví, co ještě způsobí, chudák ženská. (na chvíli se zamyšleně odmlčí). Ikaros: (začíná pomalu klesat, kolem něj vlají uvolněná pírka).
Daidalos: Chm. Letec. Zvláštní to slovo. A jaké možnosti v sobě skrývá! Velkolepé, leč i mrazivé. Vždyť třeba taková válka z oblak vedená... Ikaros: (znepokojeně) Otče? Daidalos: Ano, synu? Ikaros: Věz, otče, že Rethimnonské včely mají bezpochyby chutný med s lahodným aroma. Však vosk jejich, zdá se, slyne nepříznivě nízkou hodnotou bodu tání. Daidalos: (okamžitě pochopí, zděšeně) Synu! Tys letěl příliš blízko slunečnímu povozu! Ikaros: (chvatně) Vrať se ke svým dřevěným figurkám, otče. V tom oboru jsi mistr nad mistry. Zkus třeba vymyslet leteckého pajduláka, možná bude skvělý. (mává stále divočeji a víří oblak peří kolem sebe) No nic, hele. Musím už padat. (zmizí).
Daidalos: (zůstává sám, z jedné strany nadnášen vzduchovými proudy, z druhé obtěžkán táhlou a lepkavou beznadějí). |