Dům Svobodných vil se nenápadně krčil mezi plderskou psychozástavbou. Svým neobvyklým tvarem připomínal extravagantní flakónek parfému, do jehož hladkých stěn někdo vyvrtal spoustu děr představující okna. Místo voňavého obsahu, byl ale zaplněn bezpočtem bytů a bytečků všech velikostí a tvarů. V jednom z nich bydlela i Jaruška, víla rozkošné bolesti. Pro svobodné příslušnice řemesla smrti to bylo ideální místo k odpočinku. Jenže ona byla se svým ubytováním nespokojena. Kutloch, jak své útočiště nazývala, se nacházel v posledním podlaží, hned vedle bytu víly klinické smrti, která byla známá svými divokými večírky. Každý večer tu pořádala s dalšími nezadanými obyvatelkami hlasité flámy, kde nebyla nouze o alkohol a nějakou tu lehkou drogu, z nichž nejoblíbenější byla Vášeň skunizula. Tento halucinogen z ocasu jedovatého motýla se vyznačoval nezvyklými vedlejšímu účinky, například zhmotněním určitých představ. Takže, když se odvedle ozývalo vyděšené ječení a prosby o pomoc, nebyla daleko od pravdy, že se k nim na návštěvu stavil mozkosrk a pochutnává si na jejich inteligenci..
„Domove, sladký domove!“ změřila si Jaruška budovu  kritickým pohledem a zamířila ke vstupním dveřím.
 Kamenný vchod, zdobený po obvodu propletenci vřískajících lidských těl, navozoval příjemně děsivou atmosféru, ovšem jen do té chvíle, dokud se z něj nevypotácela přiopilá víla v pruhovaném župánku s podprsenkou na hlavě.
„Nazdar, Jaruš!“ zakoulelo individuum očima a vyvrátilo se na chodníku. Jaruška ji raději ignorovala a vystoupila po dvou pohyblivých schůdcích až ke dveřím. Ohromná černá křídla vyrobená ze dřeva Stromu pohádek rytmicky pulsovala pod náporem hlasité taneční hudby. „Ještě, že dneska spím jinde!“ vzdychla sklesle a natáhla se po kovové klice v podobě kostnaté ruky.

* * * * * *
  „A kde je Jarka?“ zeptal se Michal jedné ze sester během převlékání, které mu kupodivu dělalo dobře.
„Tvá přítelkyně letěla domů!“ zabublala Helga a chapadly ho navlékla do spodního prádla.
„Ale říkala, že se tu v noci staví!“ dodala druhá sestra  a začala mu zapínat knoflíky u duhové košile.
  
Pacient navlečen do duhového pyžama, vyčkal až se obě sestry vytratí z pokoje a jakmile za nimi zacvakly dveře, už byl na nohou. Slezl z vlnící se postele a strhl z ní sněhově bílé prostěradlo.
„Zase voda!“ zatvářil se překvapeně na vznášející se obdélník vodní hladiny, který tvořil nosnou konstrukci jediného nábytku v místnosti, „když se pomočím, alespoň nemusejí sušit matračku!“
   Přistoupil k oknu a opřel se o skleněný parapet, odkud se mu naskytl fantastický pohled na rušné velkoměsto. Zíral na ohromné věže, mezi jejichž roztodivnými střechami vládla rušná doprava. Vzduch se tu hemžil prazvláštními vozidly. Patrové postele určené pro přepravu více osob nebo obrovské květy, řízené pomocí tyčinek a pestíku. Byla to bizarní podívaná.
  Pomocí zvláštní páky se mu podařilo otevřít okno a dovnitř vnikl studený vzduch a hluk z města. Vyklonil se ven a zrak mu padal střemhlav dolů až k širokým ulicím, křižující se jako šedivé proužky papíru. „Do prdele! To je bomba!“
  Když se vynadíval na tu nádheru, posadil se zpět na vodní postel a začal hlasitě uvažovat : Sakra! Co teď?“  Okamžitě zapojil filmovou část mozku. Jako vášnivý divák pohyblivých obrázků měl rozsáhlé znalosti v oboru. Obeznámen se všemi klišé žánrů, došel k závěru, že tentokrát přestane racionálně uvažovat a vžije se do své role z pohledu filmového scénáristy. Jako první si položil otázku, proč tu vůbec je?
„V tom má prsty určitě nějaké proroctví! Hrdina – obvykle cizinec z velké dálky, zachrání zem před ukrutným zlem. Přitom se zamiluje buď do vyvinuté krásky ze šlechtické rodiny, nebo do prosté dívky z lidu. Doprovází ho humorná postava typu ukecaný strašpytel.“ To by dávalo smysl. „Abych se vyhnul typickým scénám, kdy postava zmateně hledí kolem sebe a má spoustu trapných otázek, musím splynout s davem. Nesmím vzbudit podezření, že jsem odjinud!“ Ale jak se má chovat nenápadně, když všechno kolem připomíná mix Říše fantasie, Narnie a Zeměplochy. „Ještě, že tu nejsou zženštilí elfové!“ dostal záchvat smíchu a rozvalil se na lůžku.
„A co kdybych raději hledal cestu domů?“ přemýšlel zíraje do zeleného stropu, „ten vlak se musí určitě někde objevit! Když mě dovezl sem, odveze mě i domů!“
Na chvíli přestal uvažovat nad filmovými zákonitostmi a vzpomněl si  na tajný rozhovor mezi Léčitelem a Jaruškou. Vrtalo mu hlavou, o čem si to ti dva vůbec šeptali. „Něco o mně nebo to se mnou nemělo nic společného?“
 Zřetelně zaslechl jen jediné slovo. Blef.
„Co je to Blef? Nebo Blaf? Někdo něco špatného snědl a musel se vyzvracet?“
Dříve než došel k jakémukoli závěru, dveře od pokoje se otevřely a dovnitř vplul na vodní posteli nový pacient, v doprovodu sestry Helgy.
„Budeš tu mít nového spolubydlícího,“ mrkla na něj jednooká chobotnice a dopravila živý náklad na opačnou stranu místnosti.

* * * * * *
 Jaruška se rozvalila na hromadě černých polštářů uprostřed nevelké ložnice. Šaty odhodila do kouta, kde se samy složily na hromádku a nahá se povalovala ve změti sametu a hedvábí. Z vedlejšího bytu se kupodivu linulo jen lahodné ticho. Sousedka měla pravděpodobně noční směnu. Nádhera! O tři podlaží níže sice hlasitě duněla hudba, ale díky tlustému koberci z dagyšpandrů byla dokonale izolována.
 Položila brýle na podlahu a na okamžik se zasnila. Myslela na šikovného mladíka, kterého před chvílí potkala na chodbě. Dobře věděla, že ošklivka jako ona, u něj nemá šanci.
  Pohladila se po tváři. „Jsem tak hnusná, že po mě jedou jen chlíváci a staří páprdové!No, ale na druhou stranu, můžu být ráda, že vůbec mám nějaké obdivovatele!“ Vzpomněla si na chlápka z vrátnice. Sotva vešla dovnitř, už po ní házel chtivé pohledy. Nebo ten kluk, co ho dnes zachránila. Nějak zvláštně si ji prohlížel. Že by se na ni konečně usmálo štěstí a snížil se věkový průměr jejich ctitelů?
„Na toho kluka raději zapomeň!“ zarazila se uprostřed snění, „jenom ho půjdeš naposledy navštívit. Nic víc! Léčitel přece říkal, že je…“
Při představě, jak se s ním vodí po ulici za ruku a říká všem kolemjdoucím, co je zač, se musela pousmát. „Ahoj lidi! Můj kluk se jmenuje Michal a je to mimochodem Blef!“
 „Bylo by to super! Mít za kluka….!“ Ani nemohla dvakrát po sobě vyslovit to správné pojmenování.
  V rozjímaní ji vyrušilo až zacinkání rolniček. Otevřela oči a natáhla se po brýlích.
„Pošta? A v tuhle dobu?“ nakrabatila čelo a pohlédla na strop. Oprýskaná omítka se zavlnila a přímo do obličeje jí dopadla žlutá obálka. Už podle barvy víla vytušila, že to nebude milostná poezie od mutanta z Hesteřiny ulice.
 Roztrhla obálku, rozevřela obdélník zeleného papíru a nemohla uvěřit vlastním očím.
„Další práce! Vždyť už mám padla! Co jsem komu udělala?“
Přečetla si podrobné instrukce k danému subjektu. Jednalo o sedmdesátiletého muže, který byl zrovna převezen do Uzdravovny. V jeho posmrtné smlouvě bylo zmíněno, aby si pro něj přišla smrtka v černém hábitu s kosou v ruce.
„Kde mám v tuhle dobu sehnat černý hadry a kosu?“ vystřelila z hromady polštářů a začala se přehrabovat v šatníku.
„Budu muset zajít za Ingrid do půjčovny kostýmů,“ plácla se do čela, „jak já nesnáším ty její hloupý kydy!“

* * * * *
„Nazdar mladej!“ pozdravil Michala nově příchozí a nenápadně plácl Helgu po chapadlech. Sestra výhružně zachrochtala a postříkala mu obličej inkoustem.
Všichni tři se dali do smíchu. Pak chobotnice odešla za ostatními pacienty a nechala je o samotě.
Michal si rychle prohlédl nového spolubydlícího. Prošedivělý děda v modrém županu se převalil na vodní matraci a začal ho rentgenovat pohledem.
„Ahoj!“ kývl Michal hlavou a okamžitě vytušil, že má před sebou potencionální studnici informací.
„Já ..já jsem Michal a…. nejsem zdejší!“ V rámci dané situace to byl docela logický krok. Když hned vyklopíte, že nejste z města, vyvarujete se zbytečným otázkám. A nebo taky ne!
„Já jsem Miloš a bydlím nedaleko odtud,“ pokračoval muž v konverzaci, „jestli znáš… Jo, ty vlastně nejsi odsud! Když vykoukneš z okna, tak uvidíš lesknoucí se béžovou kopuli! Hned vedle trčí červený osten. Tak tam bydlím!“
  Michal automaticky vylezl z postele a podíval se z okna. Nezajímala ho ani tak kopule, spíš chtěl dostat staříka na svou stranu a vyždímat z něj potřebné informace. Musí hrát podle jeho pravidel.
„Už to vidím!“ zalhal a otočil se zpět do pokoje, „vy už tady bydlíte asi hodně dlouho?“
Děda přikývl a tím mu nahrál na další otázku.
„No, docela mě baví historie. Zajímalo by mě…jak je tohle město staré? Kdo ho postavil?“
Hned mu bylo jasné, že zvolil špatnou otázku. Teď to vypadá, že je knihomol.
„Jsem rád, že alespoň někoho zajímají dějiny,“ posadil se Miloš na lůžku a upravil si rozcuchané vlasy, „po pravdě řečeno, nikdo přesně neví, jak je Plder stará. Někteří říkají, že tisíc let, ale já zastávám názor, že je to jen šest set let.“
  Michalovi spadl kámen ze srdce. Vrátil se na své vodní lože a dál poslouchal historickou přednášku. Předtím ho dějepis nikdy moc nezajímal, ale tentokrát si připadal jako šprt, co hladově hltá každičké učitelovo slovo.
„Město nechali zbudovat Blefové - lidé. Vše, co kolem vidíš, postavili oni.“
V Michalovi to hrklo. Rychle se otočil, aby Miloš neviděl jeho překvapený výraz.
„A co jsou zač, ti Blefové?“ špitl třesoucím se hlasem, „já jsem ve škole asi nedával moc velký pozor.“
„To nejsi sám!“ zamračil se děda, „moc se o nich totiž nemluví. Jako by je všichni chtěli vymazat ze své paměti, přitom jsou důležitou součásti naší historie. Kdyby nebylo jejich odchodu na sever, nikdy by nevznikla naše civilizace!“
„Kam, že odešli? Proč?“
„To se neví! Jednoduše opustili svá obrovská města a zmizeli v horách. Jediný, kdo si je pamatuje, je Stvořitel a Paní smrti.“
„Paní smrti? Ta šéfuje vílám smrti, že?“ 
„Přesně tak! Ona a Stvořitel přivedli naše předky do opuštěných měst a vrátili do krajiny život. Jenže Blefové se připomínají na každém místě. Hlavně díky Flavminalskému expresu, vlaku duchů, který bez zastavení projíždí po kraji stále jedním směrem.“
„Jak víte, že uvnitř straší?“ přejel Michalovi mráz po zádech, když si uvědomil, že se pravděpodobně jedná o tentýž vlak, s kterým přicestoval.
„Těm, co se podařilo do něj, byť na okamžik nakouknout, se naskytl děsivý pohled na prázdná sedadla. I lokomotiva je bez strojvůdce!“
„Proč se potom jmenuje Flavminalský expres?“ chvěl se Michalovi hlas.
„Říká se, že jezdí do posledního blefského města, Flavminalu. Je skryté v horách, za Nekonečným mrakem. Prý tam žijí zbylí Blefové. Kdyby ses znovu podíval z okna, směrem k Paláci schopností, uvidíš obrovský mrak, který sahá až k zemi! To je Nekonečný mrak.“
 Michal rychle vyletěl z postele a otevřel dokořán okno. Vyklonil se, co nejvíc. Sice nevěděl, kde se nachází Palác schopností, ale vytušil, že tahle informace bude pro něj životně důležitá.
  Pohledem přejel po pitoreskních stavbách a s úžasem se zahleděl na šedivé monstrum nehybně spočívající na obzoru. Ostatní mraky se děsivému obrovi zdaleka vyhýbaly a obeplouvaly ho širokým obloukem.
„To se nikdo nepokusil zjistit, co je za ním?“ obrátil se k Milošovi.
„Samozřejmě, že byly takové pokusy. Jenže všechny ztroskotaly. Nedá se přeletět, podhrabat, ani obejít. V dnešní době je zájem především o mrakovou vodu. Díky výzkumům se zjistilo,že je léčivá. Proto se u něj zbudovali odčerpávací stanice.“

Pokračování příště