DĚDCI
Zase jsem nemohl usnout. Sestra mi sice přinesla pilulky na spaní, ale nezabraly. Převalil jsem se na druhý bok. Jo za mlada, to se to usínalo. Navíc dědek z vedlejšího pokoje zase tajně rajtuje ze starou Hromádkovou. Že si nedají pokoj na starý kolena. Dědek je nad hrobem, ale jak se kolem něj mihne sukně, zvedne ocas jak ohař a v očích mu zaplápolají plamínky hříchu. Nechápu co na něm ty babky mají. Přes den nosí vytahaný tepláčiska vycpané plínou, protože dědek má urologické problémy. Jo přes den, to je úplný lazar. Dokonce se nechává od sestřiček přebalovat. Sestry ho litují, ale my moc dobře víme, že dědek není nemohoucí, ale starej čuňák!
Nechápu proč v domovech důchodců dělají tak tenký zdi. Nejspíš s námi v oblasti sexu jaksi nepočítají.
Z vedlejší postele se ozvala tržná rána a po té celý pokoj zavalil děsný smrad. Znechuceně jsem se na Pepana podíval. Ten však spokojeně chrápal a nezdálo se, že by ho exploze z jeho útrob nějak zvlášť zajímala.
Zvuky z vedlejší cimry náhle utichly. Po chvíli vrzly dveře a chodbou se ozývalo jen klapotání pantoflí staré Hromádkové, která se vracela do svého pokoje.
Usnout se mi podařilo až k ránu, nebo mě spíš přiotrávily plyny z vedlejší postele.
U snídaně se sešla naše silná čtverka. Já, Pepan, Hugo a Ludvík. Pepan je můj spolubydlící a Hugo s Ludvíkem bydlí o dva pokoje dál. Občas se k nám přidají i Růžena s Maruškou, ale ty teď nejspíš probíraly večerní rejdění Hromádkové.
- Tak co nám to zase připravili za blaf? šťoural se v jídle Hugo. - Vypadá to jak marmeláda , ale vsadím se, že to maliny nevidělo ani z rychlíku.
- A mě je to jedno, já sežeru všechno, řekl Pepan a nacpal si do pusy naráz půl rohlíku.
Znechuceně jsem se na něho podíval. - To je fakt, že sežereš všechno. Jenže kdo to má potom v noci čuchat?
- V noci máš chrápat a né očuchávat mou prdel!, odsekl mi a narval si do pusy i druhou půlku rohlíku. Marmeláda mu tekla po bradě a Pepan vypadal jako kdyby se právě vrátil z vampírského plesu.
- Že vás to baví takhle se hádat, přerušil nás Hugo. – Slyšeli jste v noci? Hromádková zase klapala pantoflama po chodbě…
Mávl jsem rukou. – Buď rád, že nebydlíš vedle. Zase jsem kvůli nim nemohl spát.
- Hele, už ho vezou, ukázal Ludvík ke dveřím jídelny. Sestra Markéta dovezla místního Casanovu ke snídani. Dědek seděl schoulený na křesle a čekal až ho Markétka nakrmí. Tiše jsme mu záviděli. Sestra Markétka je totiž kus.
Po snídani nás všechny posadili do společenské místnosti a představili nám nového obyvatele penzionu. Vyrazil nám dech. Přišel totiž dědek ve vyšoupaných riflích, jaké vídáme na mladých v televizních seriálech, k tomu měl tričko s nápisem Kurva drát, mám to rád a v uchu se mu třpytila drahá náušnice. Stoupl si před nás s báglem ležérně přehozeným přes rameno a kývl nám na pozdrav. Sestra Agáta ho sjela nedůvěřivým pohledem a sdělila mu, že by bylo na místě, kdyby se alespoň představil. Dědek položil bágl a zastřeným hlasem se představil.
- Sem nějakej Erik Bláha a nejspíš se budeme pravidelně vídat, řekl a otráveně se podíval na sestru Agátu, jestli je konečně spokojená.
Hugo se na mě významně podíval. Hm, asi bude legrace. Všiml jsem si jak si ho Hromádková zálibně prohlíží. Dokonce si poodhrnula sukni a dala tak na obdiv nohy protkané křečovými žílami. Byla fakt úchvatná. Ještěže si alespoň nezapomněla nasadit zuby.
Erika ubytovali na náš pokoj! Prozatím mu tam dali jen přistýlku, ale slíbili, že do měsíce dostane svou vlastní postel. Nezdálo se že by To Erika na rozdíl od nás, nějak vyvedlo z míry. Práskl sebou na postel a jen tak koukal do zdi. Stáli jsme s Pepanem opodál a nevěděli co říct.
- To je tady pořád taková nuda?, ozvalo se z přistýlky hlasem připomínající tuberáka před smrtí.
Pokrčil jsem rameny. – Normálka. Odpoledne se scházíme ve společenské místnosti a můžem třeba koukat na televizi, nebo si něco zahrát.
Erik se ušklíbl a dál nic neříkal.
Tak jsme s Pepanem vzali šachy a šli za ostatními. Erika jsme pak celý zbytek dne neviděli. Potkal jsem se s ním až k večeru ve dveřích, když jsem se vrátil ze zahrady.
- V kolik je tady večerka? , zeptal se mě a roztřesenou rukou si zapínal kožený pásek u kalhot.
- V deset.
- Paráda, ve dvanáct jsem tu jak na koni! Čus!
- Ale… Chtěl jsem mu ještě říct, že v deset se zavírá hlavní vchod, ale on mě neposlouchal.
- Hm, tak to jsem zvědavej, jak se dostane zpátky, brblal si Pepan na posteli a z ucha si tahal nějakej sajrajt. Někdy je fakt nechutnej. Řek jsem mu že to není naše starost a šel jsem spát.
Hromádková byla nejspíš z našeho obyvatele patřičně vedle, takže i vedle byl klid a já se v klidu ponořil do spánku.
Právě se mi zdálo, že rapidně zvýšili důchody , když v tom mě probudilo jemné cinkání na okno. Chvíli jsem se zaposlouchal, jestli to náhodou zase není Hromádková, ale zvuk opravdu přicházel zvenčí. Nedalo mi to. Přistoupil jsem k oknu a podíval se do zahrady. Tam stál Erik ve značně podroušeném stavu a házel nám kamínky do oken..
- No to je dost, dědku, zaskřehotal směrem ke mně sotva jsem otevřel okno.
– Pusť mě dovnitř!
Vysvětli jsem mu že klíče od hlavního vchodu má jen sestra Agáta a ta už spí. Připomněl jsem mu, že jsem ho upozorňoval, že večerka je v deset.
- Kdybych měl vždycky dělat co se říká, měl bych ze života prd! , odsekl mi. – Co mi vlastně můžou udělat? Teď když jsem stará paprika? Nic! , uchichtl se a řekl mi ať svážem prostěradla a vytáhnem ho nahoru.
Moc se mi do toho nechtělo. Proč jsme ho museli vyfasovat zrovna my? Vzbudil jsem Pepana.
- No co je?, zavrčel na mě. Vysvětli jsem mu situaci.
– Tak ať si tam zůstane, chytrák! Já nikoho tahat nejdu! zamrčel a obrátil si peřinu, z čehož jsem se málem přiotrávil. Okamžitě jsem se vrhnul k oknu. Tam už byl netrpělivej Erik, domáhající se domácího pohodlí.
Svázal jsem teda dvě prostěradla, ale bylo to málo. Potřeboval jsem ještě to Pepanovo. Budit se mi ho už ale nechtělo. Uslyšel jsem klapot po chodbě. Hromádková! Jak tu babiznu nemusím,vyběhl jsem ven co mi klouby dovolili a požádal jsem ji o pomoc. Jak uslyšela, že je Erik v nesnázích rozběhla se tryskem do svého pokoje a zanechala za sebou jen pár růžových peříček ze svých pantoflí. Prý kdysi vystupovala jako barová tanečnice. Ale my si o tom všichni myslíme svý. Byla zpátky v cukuletu a v ruce držela prostěradlo. Společnými silami jsem nakonec Erika přece jen vytáhli.
- Už sem myslel, že budu spát venku, řekl a aniž by nám poděkoval sedl si na postel a zapálil si. – To byl večírek…
Pokojem se táhla vůně pro nás neznámého tabáku.
- Fuj, co to kouříš?, zeptal jsem se ho.
- Mařenu, dáš si?
Proboha, on na našem pokoji kouří Marihuanu. Kdyby se to tak někdo dověděl. Stará Hromádková však neváhala a ihned sešpulila své vrásčité rty do tvaru silně připomínající řitní otvor a převzala od Erika štafetu. Zkušeně potáhla a Erik jí ukázal, jak to má v sobě zadržet. Myslel jsem že puknu smíchy. Hromádková to do sebe tlačila tak, že jsem měl pocit, že to z ní vyjde úplně jinou stranou. Když začala fialovět, tak do ní Erik konečně šťouchl, aby kouř vypustila.
- No vidíš kotě, smál se Erik a poplácal ji po zádech, což ji nejspíš dodalo kuráže a vyžádala si Mařenu ještě jednou.
- Opatrně kotě, opatrně, zklidňoval její nezadržitelný temperament Erik.
– To víš, nerad bych aby tě kvůli té trošce zeleně zasadili zejtra do země… ty vole, ještě se to rýmuje… uchichtl se Erik a podíval se na mě.
- Co ty dědku? Co s tebou?
Pokrčil jsem rameny.
- Nevím. Nepůjdeme už raději spát?
Soudě podle vyzývavého pohledu Hromádkové na Erika, jsem pochopil, že můj návrh neprojde.
Na protější posteli se mezitím probral Pepan a rovnou nás všechny sjel.
- To tady nemůže mít člověk klid alespoň v noci? A co to tu tak divně smrdí?
Erik se uchicht.
-Ty…
Ačkoliv jsem byl taky docela rozmrzelý unavený a ospalý, tohle mě na rozdíl od Pepana pobavilo. Začal jsem se smát. Pepan se na mě vyčítavě podíval a řekl, že to by ode mě nečekal.
Erik dal oči v sloup.
-Jste jak zamilovaný puberťáci…
- A co je na tom špatného? zeptala se Erika Hromádková a přitulila se k němu.
- Ale nic kotě, odvětil jí a opatrně ji oddělal ruku ze svého klína a přesedl si na postel k Pepanovi.
Hromádková se uraženě stáhla a začala se tulit ke mně, chtíc v Erikovi vzbudit žárlivost. Ale ten ji měl..no víte kde…
- Tak co? , stočil Erik rozhovor ke mně. – Ještě pořád si nedáš?
Myslel tím Marihuanu. Zaváhal jsem. Možná že bych to i zkusil..ale..proboha je mi pětašedesát…
Erik si mého zaváhání všiml a aniž by se mě na něco ptal, vrazil mi cigáro do pusy.
- Z toho se leda tak posereš dědku, ozvalo se z protější postele, na které seděl Pepan a závistivě mě pozoroval.
Naštval mě. Copak jsem nějaká bačkora??? Mávl jsem nad ním rukou a pustil se do toho. Nejdřív jsem myslel, že se zadusím, ale pak to šlo. Po chvíli mi už ani ta Hromádková nepřišla tak odpudivá…
Nakonec si dal šluka i Pepan a tak se na našem pokoji rozjela docela solidní párty. Hromádková se sice neustále chtěla svlékat, nejspíš se u ní projevila nemoc z povolání, ale my jsem jí to vždy včas zatrhli! Na tohle bysme si netroufli i s tou nejkvalitnější trávou pod sluncem.
Zrovna když jsem se příšerně smáli hadru pohozeném v rohu pokoje, jsem si všiml Erikovi levé paže. Snažil jsem se zaostřit, ale moc mi to nešlo.
- Ukaž , chytil jsem ho za ruku. –Co to u máš?? To není možný, brbral jsem si pro sebe.
Erik se na mě tázavě podíval.
- Seš v pohodě, dědku?
- Jasně že jsem, jen mě zaujala ta skvrna co máš tadyhle na paži. Odkdy ji tam máš?
Erik mě stále nedůvěřivě pozoroval.
- No od narození...prý po mámě...říkali… Fakt seš v pohodě?
- A kdo to říkal? ty svou matku neznáš? vyzvídal jsem.
Erik se ošil. Bylo vidět že se mu o tom nechce mluvit.
- Ne, nikdy jsem ji neviděl..vyrůstal jsem v děcáku.
Proboha, to snad není možný, říkal jsem si v duchu. Vyhrnul jsem si rukáv u pyžama.
- Podívej úplně stejná a já byl zase adoptovaný. No není to zvláštní?
Erik byl zmatený.
- Ty jako myslíš,že ty a já...jako my dva...že jsme…
- Bráchové, dopověděl jsem za něj.
Pepan s Hromádkovou se na nás se zájmem podívali a pak se rozchechtali.
- Tak na to si dám pořádnýho čouda!, řekl Erik a ubalil další cigáro.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Tohle individuum je nakonec moje krev. Na druhou stranu jsem byl nesmírně šťastný!
- Brácha, zítra půjdem do města a musíme to pořádně oslavit.
Erik se ušklíbl.
– Myslím, že moje představy o pořádné oslavě se s tvými budou poněkud rozcházet.
Urazil jsem se.
Erik si stoupl a otevřel mou skříň.
- Proboha, tady se snad rok zastavil v pětačyřicátým, smál se když si prohlížel moje šatstvo.
- Jestli s tebou mám jít do města, tak si oblíkneš něco pořádnýho! No co sedíš jak kdyby ti ulítly včely? Podívej na ty dva…
Hromádková seděla na posteli a koukala kamsi před sebe a usmívala se jak přiblblá a Pepan ležel na posteli a inhaloval svoje včerejší trenky!
Už jsem vám říkal, že je někdy fakt nechutnej?
- Ty brácho, víš něco o naší pravé matce?
Erik pokrčil rameny.
- Ani né…prý to byla nějaká mladá štětka…Měla nás asi moc brzo…
Vzdychl jsem .
- Stejně bych ji někdy rád viděl.
Erik si poklepal na čelo. – Víš jak by dneska vypadala? Jako stará vyběhaná šlapka.
Mimoděk jsem se oba podívali na Hormádkovou. Znechuceně jsem si ji prohlížel a uznal že má Erik pravdu.
- Já si vás nemohla nechat děti moje, zachrčela barová tanečnice z protější postele. – Byla jsem opravdu příliš mladá!
Já i Erik jsme na chvíli zůstali zkoprněle stát a Pepan si konečně sundal trenky z obličeje a všichni tři jsem hleděli do starých prohanných očí Hromádkové.
Vyhrnula si rukáv a ukázala nám tutéž červenou skvrnu na levé paži.
- Ty jsi naše matka? vypravil jsem ze sebe konečně a prolomil tak trapné ticho.
Erik začal blednout a vypadalo to že každou chvíli omdlí.
Došlo mi to. Že on s ní…proto jsem ho celý odpoledne neviděli…
- Eriku, začal jsem opatrně, - nechceš mi říct, že ty a ona…
-Jo, řekl sotva slyšitelně a sedl si na postel.
Pepan se na nás chvíli díval, pak se k nám otočil zády. Nevěděli jsme co dělá, ale vydával při tom dost nechutný zvuky. Pak se otočil zpátky k nám a vítězně prohlásil.
- Hele, já jsem taky Váš! a ukázal nám ožužlanou levou paži na které se tkvěl čerstvě udělaný cucák velikosti mexického dolaru!
Erik se na něho opovržlivě podíval a řekl mu ať neotravuje. Že něco tak odporného jako je on by nesplodila ani Hromádková, alias naše pravá máma.
Co se dělo po zbytek večera nejsem schopný říct, páč jsme ubalili ještě několik cigaret…
Ráno jsem se probudil do chmurného počasí. Venku se podle rozrušených hlasů cosi dělo. Podíval jsem se z okna.
- Co se děje? ,zavolal jsem na Ludvíka.
- Hromádková to má za sebou, řekl smutně.
Musel jsem se posadit. Podíval jsem se na Erika. Tvrdě spal.
Po chvlí ji vynášeli ven. Byla přikrytá bílou plachtou a jen ty pantoflíčky z růžovými péry trčely ven.
Po tvářích se mi kutálela slza.
..Sbohem mámo…
Na přistýlce se cosi podivně zavrtělo. Můj bratr Erik právě přišel k životu. Zachrchlal jak se na statného sedumdesátníka paří a zvolal:
- Tak co pardi? Dá si se mnou někdo pořádnýho šluka?!
|