|
| |
 |
|  |
Bouřka
Člověk čeká uvíznutej na nádraží a kouká ven. Kouká přes vokýnko ven do deště smejvajícího všechen prach a vajgly, který tam i on pohodil.
Vlak, kterej právě ohlásili nesrozumitelným hlasem není jeho, to pozná, i když hlasu nerozuměl. Jak? Vlak totiž přijel z Člověkova směru. A teď slyšel, že jede do Prahy. Chtěl by tam jet. Ale nemůže. Proč? Nemá přece lístek. A mimochodem, žádnej vlak co pojede, nebude jeho. Jak to? On totiž chce jet busem.
Blesk. Jedna, dva… Hrom. Bouřka je blízko. A on teď mohl sedět ve vlaku do Prahy a koukat na ty blesky vokýnkem a vzdalovat se bouřce. Uvědomil si, že v bouřce vlakem ještě nejel. Jaký to asi je? Déšť ustává. Bouřka se vzdaluje i s rychlíkem. Až přestane pršet, zkusí jet Člověk stopem. Ale co když nepřestane?
Ty dyt, ty dyt. Smska. Přišla mu smska. Pak si ale uvědomí, že má zvuk u smsky vypnutej. Podívá se teda aspoň, kolik je hodin. Za půl hodiny mu to jede. A za hodinu a půl bude doma. Spousta času, když člověk nemá co dělat. Měl si ráno vzít tu knížku, co si včera pučil v knihovně. Ale bál se, že by ji táh zbytečně. A tak teď leží doma na stole – zbytečně.
Přemejšlí, proč ta krátkovlasá slečna nosí tak hrozně moc průsvitný kalhoty a pod nima tak divný kalhotky. Pak si to uvědomí, je úplně promočená. Nečekala, že ty kalhotky někdo uvidí. Napadne ho, že spousta lidí nečeká, že může někdy zprůhlednět.
Venku už skoro neprší. Ale bouřka je pořád slyšet. Člověk má bouřku rád. Zvlášť, když je v suchu. A někdy ještě raději, to když vidí lidi, který v suchu nejsou.
Po nádraží choděj divný lidi. A začínaj bejt nervní. To bude asi tou bouřkou. Tím, že průhledněj. Tak ať to nesváděj na vzduch nabitej elektřinou. No začíná to bejt drsný, lidi se hádaj a křičej, že „chtěj slyšet pravdu“. Člověk ví, že na pravdu kašlou, chtěj se hádat, to je celý. Chtěl by vědět, jestli se nakonec poperou, ale za chvíli mu jede bus.
Člověk sedí v buse. Za hodinu bude doma. Bouřka už je dávno pryč. Podívá se z vokýnka, co je přidělený jeho sedačce a zjistí svůj omyl. Bouřka neodjela s rychlíkem do Prahy. Právě naopak, on za chvíli přijede za bouřkou. Zkusí věřit, že bouřku předjede a až vystoupí z busu, stihne ještě doběhnout domů.
Člověka štve, že ten autobusák jezdí jak hovado. Nemůže přemejšlet. Začíná bejt brutálně vytočenej. „Kašlu na tebe, světe“ pomyslí si. Opře hlavu o vokýnko a usne.
|
|
|
