Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Ďábel
Autor: Shooter () - publikováno 13.5.2001 (15:21:56), v časopise 16.5.2001

 Ďábel

Upadnul jsem na kluzkém svahu a svalil se do bláta. Snažím se dýchat pomaleji a zhluboka, ale následkem otřesu, který jsem před chvílí prožil, dýchám, jako bych právě doběhnul maratón. V ruce pevně svírám jediné, co mi zbylo, samopal ColtM4. To, že v opasku mám ještě několik zásobníků, mi dodává jistotu. Převracím se v blátě na záda a nad sebou vidím krásné modré nebe, takové, jaké jsem vídal ještě nedávno doma.

Tam bylo vše jinak, v létě jsem se s kamarády vydával na toulky nekonečnými údolími řek a v zimě jsme trávili všechen čas v našem městečku na horách. Byly to krásné časy. Byly.

Znovu zaostřuji zrak na nebe a pozoruji oblaka. V hlavě slyším jen hukot a pravidelné pulzování. Krůpěje potu pomalu stékají do drobných ran a pálení mě nutí zvednout se a utíkat. Za chvíli se tady určitě objeví a pak se mnou bude amen. Zvedám zbraň, nasazuji na ni bodák a v ten moment slyším řev psů. Rychle si přehodím zbraň přes rameno a drápu se po svahu. Nedbám na to, že lovci bez problémů zachytí mou stopu, chci být jen pryč. Pryč odsud. Pryč z tohoto světa. Říkám si, že tady nemám co dělat. Vždyť sem vůbec nepatřím.

Do reality mě zase vrací štěkot. Tentokrát jsou ještě blíže. “Musím jim uniknout,” říkám si, když se rozdrásanou rukou snažím nahmatat nějakou oporu, které bych se mohl zachytit při svém výstupu po prudkém svahu.

Ve chvíli, kdy se utrhl kořen, který byl mou oporou při výstupu, jsem ztratil všechnu víru v záchranu. Znovu se ocitám v bahnité louži a řev se blíží. Už se mi nechce vstávat. Vždyť nemám žádnou šanci. Vzpomínám si, s jakou oblibou jsem ještě před několika měsíci navštěvoval sázkové kanceláře a nechával tam spousty peněz. Vždy jsem rád sázel na outsidery a doufal v zázrak. Vím, že kdybych si teď měl vsadit na sebe, asi bych se dlouho rozmýšlel. Přesto se pokouším zvednout hlavu, ale mé svaly už mě nechtějí poslouchat. Se šplouchnutím se do mé přilby zase vlévá kalná voda. Vždyť smrt už je tak blízko, tak proč se jí bránit.

Najednou, jakoby se ve mně něco prolomilo. Jakoby do mých žil začala proudit čerstvá krev. Bez problémů vstávám a rozmýšlím se. Vím, že když se teď začnu opět drápat do svahu a nepřátelé mě objeví ještě na cestě nahoru, budu snadným terčem. Rozhoduji se tedy zůstat dole a neotáčet se k smrti zády. Místo to ji nakopu do zadku!

Sundávám si zbraň z ramene a poklekám za kmenem vyvráceného stromu, který mi aspoň na chvíli poskytne úkryt. Pokud získám moment překvapení a nepřátel nebude mnoho, mám z poloviny vyhráno!

Vím, že hlídka je blízko. Stále však slyším jen psy. Je zjevné, že nikdo z mužů nemluví. To mě znejišťuje. Mohou být dva, tři nebo čtyři. Ale co když je jich deset? Od mých úvah mě zase odtrhují vzpomínky.

Jsem tak sám. A dlouho ještě sám zůstanu. Ještě ráno jsem se mohl nad šálkem teplého čaje a sušenkami bavit s třemi kolegy z mé průzkumné hlídky. Kromě našeho seržanta jsme byli všichni od nás z města. Byli jsme jako bratři. Již od mládí jsme dělali vše spolu, vše zlé i vše dobré. Vzpomínám si, jak jsme tenkrát v zimě, ještě na základní škole, ukradli auto mého otce a vydali se do jedné vesnice na nějakou narozeninovou party. Tehdy nás vytlačil ze silnice opilý řidič a my jsme zůstali trčet celou noc v zasněženém příkopu patnáct mil od domova, než nás našla policejní hlídka. Každý jiný člověk by mě tam nechal, ale oni dva byli opravdoví přátelé a zůstali se mnou u auta celou noc. Tehdy jsem měl obrovský strach z toho, co se bude dít dále, a kluci mi pomohli. Doufal jsem, že už nikdy takový strach mít nebudu. Bohužel nastala další chvíle strachu, ale vše záviselo jen na mně. Mike s Tomem mi už nikdy nepomohou. Teď leží tam v lese a ty bestie je obírají o vše cenné, co jim v téhle válce ještě zbylo. Myšlenka pomsty mi vehnala do žil adrenalin a já jsem odjistil zbraň. Nedám svou kůži zadarmo!

Teď, na konci podzimu listí už dávno opadlo z hustě rostoucích stromů, takže mohu velmi brzy spatřit své pronásledovatele. Je jich pět, tedy sedm, vezmu-li v úvahu i psy. Nijak nedávají najevo, že by mě zaregistrovali, takže pomalu mířím na tu po krvi žíznící skupinu a po chvíli soustředění střílim z granátometu připevněného pod hlavní M4. Přestože nejsem nejlepší střelec, povedlo se mi snížit přesilu. Tři muži, kteří šli vzadu, se teď povalují zraněni na zemi a dva psovodi se pohotově kryjí za hromadou vytěženého dřeva. Teď, když je poměr sil téměř vyrovnaný, mám mnohem větší šanci na přežití. Konečně si to uvědomuji a najednou se mi dostává takového pocitu bezpečí, že bych nejraději odložil zbraň a v klidu se posadil. V moment, kdy mě sekne do tváře tříska uštípnutá ze stromu kulkou, mě ten pocit opouští a já si opět uvědomuji, jak malá je má šance na vítězství. Vyvrácený strom pro mě není dostatečným úkrytem. Musím s nimi rychle skoncovat.

Po krátkém vyhodnocení situace si začínám uvědomovat svoji převahu. Podle toho, jak nezkušeně kropí nepřátelé dlouhými dávkami prostor okolo, soudím, že se jedná jen o uboze vycvičené zelenáče. Vždyť ani nejsou schopni přesněji určit mou polohu. Určitě si teď serou do kalhot. Počkám, až udělají chybu.

Najednou střelba utichá a zpoza hromady dřeva vybíhají psi. Oba běží mým směrem, ale nezdá se mi, že by běželi najisto. Z jejich pohybů je možné vypozorovat strach z nadcházejících okamžiků. Oprávněný strach.

Když teď vystřelím, odkryji nepřátelům svůj úkryt. Ale co se dá dělat. Psi mě určitě najdou a pak je budu muset stejně nějak zabít. Rozhodl jsem se pro rázné řešení. Mířím a pálím.

Dvě dávky a je po všem. Psi nevydali ani hlásku. Olovo je doslova přibilo k zemi a v ten moment jednomu z psovodů asi povolily nervy, vyskočil se zbraní u boku a vystřelil mým směrem. Naštěstí nebylo jeho střelecké umění na takové úrovni jako mé a ani jeho reflexy se nedaly rovnat s mými. To byla další chyba, kterou už nikdy nebude moci napravit. Krátká dávka z mé zbraně jej zasáhla přímo do prsou. Na tázavý výraz v jeho obličeji nikdy nezapomenu.

Zatímco voják padal k zemi, já jsem již ležel skrčený za stromem a očekával další dávku, ale té jsem se již nedočkal. Místo toho jsem zaslechl jen zaklení a zvuky manipulace se zbraní. Pomyslel jsem si, že dnes musí být můj šťastný den. Mám před sebou posledního člena hlídky a tomu se zasekla jeho nekvalitní zbraň. Připadalo mi to směšné. Opravdu bych se v této chvíli nejraději rozesmál, ale namísto toho jsem se zvedl a vystřelil z granátometu na hromadu dřeva. Bohužel zrovna v ten moment, kdy jsem stiskl spoušť vyskočil muž se zbraní pryč ze svého úkrytu a pak s připevněným bodákem vyběhl přímo proti mně. Znovu jsem zvedl zbraň a vystřelil. Tedy stiskl spoušť, ale rána se neozvala. Tahle situaci byla snad ještě komičtější. Nepřítel se rozhodne bojovat se mnou tváří v tvář, protože mu selže zbraň, a mně se teď stane to samé. Koneckonců, tohle jsem mohl od své zbraně očekávat po bahenní koupeli a tolika nárazech. Musím však jednat. Nepřítel je stále blíže.

Buším do zbraně a znovu zkouším vystřelit. Nic. Napadá mě, zda bych ještě nemohl použít M203, ale na tak malou vzdálenost je to velké riziko. Voják je už téměř u mě. Míří čepelí na mě a křičí. Stojím připraven se bránit a rozhoduji se naposledy zkusit štěstí. Tisknu spoušť a v ten moment se ozývá několik ran. Má zbraň mě tedy nezklamala a umoudřila se. Do obličeje mi vstříkla horká krev nepřítele a v tu samou chvíli jsem ucítil bodnutí do břicha. Tělo mě přestává poslouchat, pouštím zbraň a opět padám do bláta.

Vnímám, že na mně něco leží, ale nemohu si uvědomit, co to je. Cítím, že mi po obličeji stéká horká tekutina. Jsem jí oslepen. Pomalu se pokouším zvednout pravou ruku, ale nedaří se mi to. Nakonec má vůle zvítězila a já si konečně protírám oči. Pomalu zvedám hlavu a vidím obličej zkřivený bolestí. Dívám se dále a spatřuji dlouhý předmět trčící z mého těla. Chvíli mi trvá, než na něj pořádně zaostřím svůj zrak, a pak vidím, že je to zbraň, kterou ještě svírá v rukou mrtvý voják. Najednou si uvědomuji, že vlastně není mrtvý. Cítím, jak se nadechuje a dokonce slyším chroptění. Zdá se mi, že cítím i jeho tep. Dokonce vidím, jak z jeho ran pravidelně vytéká krev. Stále se nemohu hýbat a když si uvědomuji svou bezmocnost, přepadá mě šílenství. Najednou je mi taková zima. Cítím, jak mě spolu s krví opouští teplo. Má krev se vsakuje do země a mně to připadá, jako bych se s ní spojoval. Hlava mi zase padá na zem. Opět se pokouším vyprostit zpod vojáka, ale po chvíli svou snahu vzdávám. Pomalu se smiřuji s tím, že už se z tohoto lesa nedostanu živý.

Najednou mi začíná tak podivně hučet v hlavě. Zdá se, jakoby to přicházelo odjinud, ale vždyť široko daleko nemůže být žádný stroj. Znovu přicházím na myšlenku, že už asi brzy odejdu z tohoto světa. Častokrát jsem si kladl otázku, jaké to bude, když budu umírat, a teď se mi zdá, že je příliš brzy na to, abych dostal odpověď. Ještě jednou se zkouším zvednout, ale opět bez úspěchu. Namísto toho cítím ještě větší bolest. Hluk ještě sílí. Najednou se nade mnou mihnul velký černý stín. Nevím, co to je, ale podle toho, jak nade mnou krouží, si říkám, že to musí být sám ďábel, který si pro mě přichází. Znovu se mi zamlžil zrak a hlava spadla do bláta. Hukot opět zesílil.

Teď slyším, že hukot utichá. Zdálky slyším hlas, ale už nejsem schopen rozpoznat, co říká. Zdá se mi, že slyším kroky, které najednou zrychlily. Blíží se ke mně, to je jisté. Tak tedy ďábel existuje! A teď tu stojí nade mnou. Opět zaostřuji zrak a aspoň trochu zamlženě jej vidím. Zdá se mi, že je celý zelený. I kůže na jeho obličeji je zelená. Dostávám strach. Bojím se těch jeho očí, které září z toho tmavého obličeje. Najednou se sklání ke mně a ukazuje něco na svém rukávu. Pomalu se mi vrací zrak a jasné myšlení a já vidím to, v co už jsem nedoufal, že ještě někdy spatřím. Vždyť ten, kdo se nade mnou sklání, není žádná nadpřirozená bytost, ale nějaký seržant, který mi ukazuje věc, kvůli které tady jsem a za kterou tady nasazuji život. Vlajku. Ty barvy mi opět dodávají sílu. Zvedám se, ale seržant mě tiskne k zemi. Přibíhají muži s nosítkami a nakládají mě. Natáhnu ruku k seržantovi a pomalu, s úctou se dotýkám té vlajky.



Poznámky k tomuto příspěvku
ouvej (Občasný) - 1.8.2002 > Pořád jsem čekala nějaké drastické nebo ironické, zkrátka nečekané vyřešení. Jinak, je to perfektně napsané, čeština se mi líbí, pokud je ti 17, klobouk dolů. Téma mě příliš nenadchlo, ale co bys taky čekal od baby, že jo.
Body: 5
<reagovat 
Čtenář - 16.5.2001 >
Body: 3
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + devět ? 

  
  Napsat autorovi ()  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter