Dáša - aneb život opravdového psa

To setkání bylo patrně osudové a předznamenalo celý náš vztah na dlouhá léta. Často přemýšlím o klikatých cestičkách osudu nebo snad náhod? Kdo ví, snad opravdu někdo nebo něco řídí naše cesty a předem plánuje události, které my považujeme za dílo pouhé náhody. Dodnes nevím, zda setkání s Dášou mám brát jako náhodu, nebo záměr nějaké vyšší moci. Já jsem žil celkem poklidným životem samotáře, bloudíc po republice, střídaje vesnice a různé dostihové stáje jako tak zvaný pracovní jezdec dostihových koní.

Dášu jsem našel jako malé polomrtvé štěně pohozenou v příkopě u cesty. Dva opuštění tvorové se potkali.

Toho štěněte mi bylo líto, a tak jsem ho vzal k sobě. Takové bílé chlupaté nic to bylo. Z posledních sil slabě kňučelo a zdálo se, že už je na cestě do psího nebe, jestli nějaké mají. Poté, co vyšlo najevo, že je vlastně slečna, dostala jméno po slavné Dášence pana Čapka, o které jsem jako kluk nadšeně čítával.

Tak tě tady vítám doma, Dášenko! Jenomže pár dní trvalo, nežli se jí vrátila chuť do života, neboť v tom příkopě patrně rezignovala a chystala se umřít. Neměl pochopení pro její rozhodnutí, ládoval jsem do ní injekční stříkačkou mléko s cukrem tak dlouho, až pochopila, že jí nedám pokoj, dokud nezačne baštit sama. Když poprvé nesměle smočila čumáček v misce, měl jsem radost, jako bych na svět právě přivedl vlastní dítě. Odměnou mi byla její neskonalá, přímo psí, oddanost a vděčnost. Stal jsem se pro ni otcem, matkou i pánem zároveň a podle toho se ke mně chovala.

Jakmile trochu zesílila, snažila se mě všude doprovázet, ať už jsem šel kamkoliv. Chodila za mnou opravdu jako pejsek a když někdy musela zůstat doma, byla tak upřímně nešťastná, až se mně zmocňoval pocit nějakého provinění, jako bych se dopouštěl něčeho velice zlého a nepěkného tím, že ji nechávám doma samotnou. Časem však tomu přivykla, nevyla, nekňučela a jenom její smutný oddaný pohled mne vyprovázel na cestu.

Měla vůbec zvláštní pronikavý jakoby telepatický pohled. Kdykoliv na mně upřela pohled svých černých očí, cítil jsem se jako pod rentgenem. Někdy jsem měl dojem, že mi snad dokáže číst i myšlenky. Nikdy, u žádného jiného psa, jsem něco podobného nezažil. Ještě dnes, po letech, občas cítím její pohled v zádech a musím se ohlédnout, jestli mě Dáša odněkud nepozoruje. Moje věrná družka tam však není. Jsou to nejspíš moje vlastní výčitky svědomí z toho, co jsem jí provedl, jenž mě nutí se ohlížet. K tomu se dostanu později, nyní jsem na počátku příběhu a o podivném a smutném konci nemám zatím ani zdání.

Tak Dáša rostla, sílila až z ní vyrostl nádherný exemplář německého špice. Její drobnější postavu krášlila bohatá, dlouhá a čistě bílá srst, splývající v elegantních vlnách po hrudi a bocích. Jemnou ušlechtilou hlavu zdobila malá špičatá ouška trojúhelníkového tvaru, kolem nichž měla srst barvu mírně narezlou. Bylo to jediné místo na jejím těle, kde křídově bílá nebyla. Působilo to dojmem, že má špinavé uši a já si ji proto občas dobíral. Můžete si myslet co chcete, ale Dáša se chovala, jakoby mi rozuměla a dokonce se i urážela pro mé dobírání si jejích údajně špinavých uší! Krátkou štíhlou hlavu zakončoval čenich,vypadající jako lesklý černý knoflík, položený do sněhu. V celé její tváři bily nejvýraznější oči, nichž již byla řeč. Dalo se v nich číst jako v knize, ale hloubky by nikdo nedohlédl. Navíc vypadaly téměř jako lidské a také se v nich odrážela Dášina momentální nálada: když se zlobila, metala jimi blesky, ale měla-li dobrou náladu, její oči se také smály a probleskovali v nich šibalské jiskřičky radosti ze života. Někdy se podívala takovým způsobem, až jsem měl dojem, jako bych byl pod rentgenem a ona mi vidí až do nejhlubších koutů mého vědomí. Opravdu nejpodivuhodnější oči jaké jsem kdy viděl.

Hlava seděla na krátkém silném krku a jeho mohutnost opticky zvětšovala dlouhá srst, splývající v bohatýrských loknách až na široký hrudník. Tělo měla krátké válcovitého tvaru, jehož konci vévodil vzhůru zakroucený ocas porostlí dlouhými chlupy, vlajícími ve větru jako korouhev erbovního pána, jako prapor, pod nímž jdou vojska neohroženě vpřed. Jen málokdo však viděl Dášu sklonit prapor. Byť byla vzrůstem nevelká, dokázala bojovností a statečností získat respekt i mnohem větších soupeřů. V podstatě však byla mírumilovná a šarvátky nevyhledávala. Její velikou vášní byl lov myší! Do té doby, než-li jsem poznal Dášu, pokládal jsem kočky za největší lovce myší, ale Dáša můj názor poopravila: ona byla největší myšilov jemuž nebyl široko daleko nikdo roven! Že ona myš nejen bleskurychle ulovila, ale snad ještě rychleji nebohá myška skončila coby potrava pro Dášu. Podle elánu, s jakým Dáša myši lovila, bych řekl, že jí musely obzvlášť chutnat. Mně se její záliba příliš nezamlouvala a několikrát jsem jí proto domlouval, řka, že se nesluší, aby taková pěkná psí slečna požírala myši, nemluvě ani o tom, že se mi dělá špatně od žaludku když mě olízne a já vím, že se před chvilkou ládovala tučným hlodavcem.

Zatím co já k ní takto moudře promlouval, Dáša na mne hleděla s hlavou mírně skloněnou ke straně a v očích tak nevěřící údiv, jakoby říkaly: „To snad nemyslíš vážně, vždyť to je taková dobrota! Myslím, že jsi moc vybíravý, ale nechám tě vypovídat když se tak rád posloucháš.“ Takže jsem s povzdechem ukončil přednášku na téma dobrých mravů a v duchu se utěšoval lety prověřenou skutečností, že nejsme nikdo bez chyb. Moje snaha však nebyla marná. Ne že by Dáša přestala požírat myši, ale asi pochopila, že mám výhrady vůči její zálibě nebo prostě chtěla chránit můj útlocit před další újmou a lovila myši tajně. Chtěla mi dokázat jak mě má ráda a že pochopila, co se mi nelíbí. Byla mistryní v předstírání! Ona předstírala, že myši nežere, a já na oplátku předstírat, že jí to věřím. Tahle hra mi přinášela velké potěšení. Zpočátku jsem si opravdu myslel, že již své úlovky nepožírá, protože od naší rozmluvy na toto téma přede mnou žádnou myš nesežrala, ale ani ji nepřinesla ukázat, jak to dělávala dřív. Pak jsem ji jednou náhodou přistihl a pochopil, jak to vlastně je doopravdy.

Bydlel jsem tehdy ve staré vesnické chalupě se stodolou, kde bylo složené dřevo a uhlí.Nic netuše, jdu si s kbelíkem pro uhlí, rázně otevřu vrata a Dáša se již nestačila schovat. Tak se stalo, že jsem ji přistihl při činu. Právě dojídala svůj oblíbený desert, ještě jsem zahlédl myší ocásek mizet v její tlamičce! Ovšem to, co udělala potom, mi doslova vyrazilo dech: rychle polkla poslední sousto a nasadila provinilý úsměv! Ano, úsměv! To jsem u žádného jiného psa nikdy neviděl. Celým svým tělem dával najevo, jak moc se stydí a že si je vědoma toho, že jsem ji požírání myší rozmlouval. Její chování mě jenom utvrdilo v názoru na její vysokou míru inteligence, což mi dokázala ještě mnohokrát. Někdy budil dojem, jako by opravdu myslela a neřídila se jenom zděděnými instinkty. Přes veškeré mé výhrady proti „myšímu desertu“ si svoji oblíbenou pochoutku dopřávala potajmu a já nalezl velkou zálibu v odhalování této její neřesti. Tedy neřesti v mých očích, pro Dášu to byla činnost asi naprosto normální, a je docela dobře možné, že si ona o mně myslela, že nevím, co je dobré. Ale jak říkám, časem jsem tu hru na skovávanou hráli oba, a myslím, že jí Dáša přijala jako moji zvláštní zálibu, se kterou je nutno se smířit. Totiž, nejzábavnější na té hře bylo její chování, když byla přistižena při činu. Ona uměla dokonale předstírat a vyloženě hrála divadlo. Například, byla-li myš ještě celá, okamžitě ji odhodila a předstírala, že o ní vůbec neví. Nebo se mně snažila nějakým způsobem odlákat abych si úlovku nevšiml. Tehdy dokázala rozehrát představení s takovým zápalem, až mi bylo kolikrát líto hru ukončit. Na oplátku za její snahu jsem zase já předstíral, že jsem si ničeho nevšiml a Dáša měla viditelnou radost z úspěchu jejího představení. Občas, pro změnu, jsem se jako nenechal obalamutit a na odhozenou myš ji upozornil. To bývalo ještě zábavnější, neboť zahrála ohromně překvapenou, jako že vůbec, ale vůbec nemá tušení, kde se tady mohla ta chudinka nebohá myška vzít? Poté následovalo druhé dějství: předvedla smrtelně uraženou! Co si to o ní myslím? Jak by se ona mohla zabývat tak odpornými živočichy? No fuj a hanba! A při té komedii na mne upírala ta svá šibalská očka, že bych ji nejraději políbil na čenich, nebýt ovšem té myši, kvůli které to všechno začalo. Tak dojemně hrála svoji hru.

Opravdu ovládala výraz své tváře, usmívala-li se, zvedaly se jí koutky tlamy (až se mi chce říci úst) a v očích jí zářily šibalské plamínky radosti. Naopak, když se zlobila, mračila se tak, až se jí svraštila kůže na čele do několika vrásek a oči metaly přímo zlověstná blesky zloby. Docela jako kterýkoliv člověk. Také její inteligence byla ohromující, nikdy jsem ji necvičil a nepoužíval žádné pro psy obvyklé povely a přesto mi rozuměla a poslouchala téměř na slovo! Stačilo říci: “Dášo, udělej to a to, nebo přines či přines či počkej“, a ona to opravdu udělala ačkoliv jsem ji tomu nemusela učit. Sama pochopila smysl toho, co jí říkám a přitom se mi dívala do očí s takovým porozuměním, až mě napadaly divné myšlenky o převtělování a podobných věcech. Zvláštní pes.

Jak jsem již řekl, všude, kam to bylo možné, chodila Dáša se mnou a doprovázela mne i při mých občasných návštěvách místní restaurace. Ovšem že ne přímo dovnitř, ale zatím co já oddával hlubokomyslným debatám a vůbec všem společenským aktivitám obvyklým v takovýchto venkovských hospůdkách, ona trpělivě čekala venku. Před vchodem byla malá, neuzavřená veranda, ale v té se točil neustále vítr, takže Dáša vždycky zaujala místo v rohu mezi verandou a zdí restaurace, která byla prosklená skoro jako výloha obchodu. Mohla tak alespoň částečně vidět co se děje uvnitř. Tehdy jsem se zdržel poněkud déle než obvykle, a také trochu víc popil. Odcházel jsem v družné náladě s několika lidmi, kteří šli část cesty společně se mnou. Tak se stalo, že jsem úplně zapomněl na chudinku Dášu, trpělivě čekající za verandou. Byla tam již dlouho a asi si zdřímla nebo prostě v tom hloučku lidí nezaregistrovala moji maličkost, nevím, ale jisté je, že tam zůstala. V povznesené náladě mně cesta k domovu, až na konci vesnice téměř na samotě, uběhla celkem rychle a já stále Dášu nepostrádal! V hlavě se mi rozbřesklo až u chalupy nikdo mě totiž nevítal!

Dáša vždycky vyběhla kus cesty naproti a pobíhala okolo mně jako pominutá. Ted však bylo ticho po pěšině. Uhodil jsem se do čela! No jasně, vždyť já ji nechal u hospody. Otočil jsem se a pelášil zpátky do vsi. A opravdu tam chudinka ještě seděla! Hospoda už dávno zavřená, ale ona čekala. Vždyť mě neviděla odcházet, tak tam musím být, ne? Tak překvapeného psa bych vám přál vidět. Když jsem na ni zavolal, nedá se říct, že by se tvářila jako inteligent. Střídavě se dívala na mne a na hospodu, vůbec nechápajíc jak je možné, že přicházím od jinud nežli z hospody, kterou takovou dobu hlídá! Potom to asi hodila za hlavu a vrhla se ke mně. To bylo radosti a vítání jako bych se snad podruhé narodil, nebo vrátil po mnoha letech. Cestou domů se však několikrát nedůvěřivě otočila zpátky a v hloubi hrdla ji bublalo temné vrčení, asi měla podezření, že v té budově starší.

Později mi chlapi, kteří odcházeli poslední, vyprávěli jak se marně snažili Dášu odvést za mnou domů. Lákali ji na salám, chtěli ji chytit a vzít sebou násilím, ale všechno marné, nic na Dášu neplatilo. Vytrvale čekala u prázdné hospody. No a Dáša od té doby pečlivě prohlížela skupinky odcházejících hostů, abych jí zase náhodou neproklouzl, ale nebylo to nutné neboť jsem na ni již nezapomněl. Ještě jedna věc mě u ní přiváděla v úžas.

Čas od času jsem jezdíval navštívit svou matku žijící v dost vzdáleném městě. Nejezdil jsem na dlouho, vždy tak na dva, tři dny, ale pokaždé, když jsem přijížděl autobusem zpět, Dáša seděla s radostným výrazem ve tváři, u zastávky. Nikdy nepochopím jak věděla, že zrovínka přijedu? Pravda, mnoho autobusů do vsi nejezdilo, a tak jsem si nejprve myslel, že chodí ke každému, ale nechodila! Lidé ze vsi mi však potvrdili, že chodí jenom k tomu, kterým se vracím. Schválně jsem nějakou dobu jezdil v různou hodinu ( i nočním spojem) a pokaždé čekala. Prostě záhada.

Dodnes si myslím, že nebyla jenom obyčejný pes, bylo v ní cosi až mystického a nepochopitelného. I o její statečnosti bych mohl dlouze vyprávět, ale povím vám jenom jeden příklad za všechny.

Když se nám do sklepa dostala krysa, svedla s ní Dáša boj na život a na smrt. Ta krysa totiž neměla kudy prchnout a jak jistě víte, v takovém případě je schopná všeho, ale Dášu ani nenapadlo ji umožnit útěk, kdepak! A to musela bojovat ve tmě. Já byl v pokoji, když jsem zaslechl hluk ze sklepa. Nevěděl jsem co se děje, a tak jsem se šel podívat. Rozsvítím na schodech do sklepa a naskytl se mi obraz zkázy: pod schody ležela Dáša zbrocena krví a opodál krysa, pořádný kus! Byla mrtvá, tedy ta krysa, Dáša sice žila, ale nedá se říct, že by byla v oslnivé formě. Potrhaná až z ní visely cáry kůže a z mnoha ran prýštila krev na její bílou srst, která se tak měnila na rudou, s námahou pozvedávala hlavu, snažíc se očima zachytit můj pohled. V jejích očích nebyl strach nebo bolest, ale zračila se v nich hrdost! Ona byla pyšná na svůj výkon a já byl pyšný na ni. Patrně ji zachránily dlouhé chlupy na krku, protože jinak by jí krysa prokousla tepnu nebo rovnou celý krk! Tomu tedy říkám statečnost a lovecká vášeň, klidně mohl krysu ze sklepa pustit, ale to ona ne! Nechá se takhle zřídit a já abych ji teď kurýroval!

Takto a podobně láteříc, vynesl jsem Dášu ze sklepa a teprve na denním světle uviděl všechna její zranění. Měla vážně kliku! Ošetřil jsem jí rány jak nejlépe jsem uměl, ale ráno s ní bylo ještě hůře - lomcovala s ní horečka a vůbec nevnímala okolí. Přivolaný veterinář ji naordinoval silná antibiotika, neboť měla otravu krysím jedem, který se krysám tvoří ze zbytků potravy v tlamě.

Dáša dlouho zápasila s infekcí, a byl to boj neméně namáhavý jako ten s krysou. Nakonec i z něho vyšla vítězně. Statečná holka! A myslíte, že se poučila? Ani náhodou! Od té doby pronásledovala krysy se zuřivostí až fanatickou. Ještě štěstí, že již na tak velkou nikdy nenatrefila. Možná se však přeci jen poučila, protože už nikdy nebyla tak potrhaná. Asi vylepšila způsob boje.

Když tak vzpomínám na její statečnost, musím říct, že něčeho se Dáša  skutečně bála jako čert kříže. Myslím, že by nikdo neuhádl, čeho se tak bála. Byl to totiž můj houser! Inu, každý máme své slabé místo, že?

Mimo jiných domácích zvířat jsem si tenkrát také pořídil husu s houserem, abych založil vlastní chov husí. Copak husa, s tou bylo dobré pořízení, ale houser jak rostl a sílil, byl čím dál víc útočnější! I na mne si troufal a musel dostat mnohokrát přes zobák, než pochopil, kdo je na dvoře pánem. Dášence se husí rodinka nelíbila hned od první chvíle, snad proto, že byli také celí bílí, nevím, ale v každém případě se k nim chovala nepřátelsky. Dokonce jsem musel několikrát zasáhnout v obavě o zdraví husiček. Nechtěla je zakousnout, to ne, ale zlobně po nich chňapala až peří lítalo kolem.

Na Dášu vždy platila domluva a nikdy v životě jsem ji nemusela uhodit. Ani tentokrát jsem nepoužil násilí, ale domlouvat jsem jí musel několikrát. Velmi důrazně jsem vysvětlil svůj plán s chovem hus a kategoricky sdělil, že je to mé přání je na dvoře. Věřte mi, rozuměla všemu co jsem řekl, přesto si nikdy neodpustila alespoň zavrčení nebo náznak útoku, kdykoliv husí rodinku na dvoře potkala. Husa se jí bála a vyhýbala, ovšem houser, když dospěl, přešla trpělivost, a tak mezi nimi brzy panovalo silné napětí. Schylovalo se k tragédii, která se však naštěstí obešla bez ztrát na životech a nakonec byla spíše tragikomedií.

Dáša jako obvykle, když míjela housera, naznačila útok a chtěla jít dál, jenže houser se asi špatně vyspal nebo co, a vrhl se na Dášu! Ta něco takového vůbec nečekala, neboť do té chvíle se houser omezoval jen na výhružné natřásání, syčení a zlostné mávání křídly. S rozpjatými křídly byl impozantní a Dáša by se pod ně schovala několikrát.

Teď se na ni vrhl, zobákem ji tloukl do hlavy a mohutnými křídly bil kolem sebe. Dáša, překvapená nenadálým výpadem, nevydržela nápor a octla se v nezáviděníhodné pozici: houser ji povalil, takže ležela pod ním na boku a marně se snažila nějak osvobodit. Nešlo to, houser jí zobákem neustále útočil na hlavu a křidly ji tloukl a zároveň jí znemožňoval pohyb. Chudinka Dáša se zmítala a kroutila, ale nic na rozdrážděného housera neplatilo! Dostal se do ráže a neviděl neslyšel. Když začalo být opravdu zle, spustila Dáša, do té boby bojující tiše, úpěnlivý nářek. Zoufale volala o pomoc!

Vyběhl jsem na dvůr, ale v tom chumlu bílého peří a bílých chlupů nebylo možné rozeznat kdo je kdo. Bylo to jedno veliké bílé zmítající se klubko rváčů. Houser věděl kde je Dáša nejzranitelnější, a proto zobákem neustále útočila hlavu a čenich. Jedno oko ji málem vyklovl a nakonec se mu povedlo chytit Dášu za čumák a to byl konec.

Viděl jsem, že je s Dášou opravdu zle a rozvášněný houser ji nechtěl pustit ať jsem se ho snažil odtrhnout jakýmkoliv způsobem. Držel chudinku Dášu pod sebou a vůbec nic jiného nevnímal. Popadl jsem koště a tloukl housera po hlavě vší silou, ale zdálo se, že se raději nechá sám zabít, než by ji pustil. Nakonec se přece jen dal na ústup a zanechal zbitou Dášu uprostřed dvora, kde ještě nedávno neomezeně vládla.

Z čumáku jí crčela krev a víčko nad levým okem úplně roztržené. Měla velké štěstí, že jí ten zuřivec oko nevyklovl. Největší ránu však utrpělo její sebevědomí. Pocit porážky byl pro ni něčím novým a vyrovnávala se s ním jen velmi nerada. Byla to bolestivá lekce!

Já ji utěšoval jak nejlépe jsem uměl a chlácholil ji, že může být ráda, že nepřišla o oko a kdyby mě poslechla a nechala husy na pokoji, nemuselo se to stát! "To máš z toho, když nedbáš mých dobře míněných rad!" uzavřel jsem svůj monolog. Ovšem při pohledu na zbědovanou Dášu mi srdce usedalo lítostí a soucitem. Od té doby se husám vyhýbala širokým obloukem a jenom zježená srst na hřbetě a výhružně ohrnuté pysky dávaly tušit její nenávist a zlobu. Jenom já jsem věděl, že má strach!

Houser byl jediný tvor, o kterém jsem věděl, že se ho Dáša opravdu bojí a myslím, že si oddychla, když husa i s houserem skončili na pekáči. Chov se mi nějak nedařil, a tak z nich byla pečeně. Dáša také dostala a určitě jí moc chutnalo, soudě podle toho s jakou vervou chroustala kosti.

Rány na těle se zahojily a jenom hrbolatá jizva na čumáku a nad levým okem asi centimetrový šrám bez chlupů kde houser vytrhl kousek kůže i se srstí, připomínaly onu památnou bitvu, pro Dášu tak potupnou. Oční víčko také srostlo, ale zůstávalo tak říkajíc na půl žerdi, jakoby neustále přimhuřovala oko. Dodávalo jí to šibalský výraz. Někde uvnitř, v duši jí však vzpomínka na potupu zůstala, protože kdykoliv jsem zavadil rukou o hrbolek na jejím čenichu, naježila se a v hloubi hrdla jí bublalo temné vrčení. Neměla ráda když jsem se dotýkal její jizvy, svědectví prohry, ale občas jsem ji tak trošku škádlíval, jenom trošičku. Ona se totiž hrozně styděla za ten výprask.

Náš život pomalu plynul v poklidu a spokojenosti a my si na sebe tak zvykli, jako bychom byli jedno tělo a jedna duše, jak se říká. Rozuměli jsme si i beze slov a jeden bez druhého bychom si život nedovedli ani představit. Všichni v našem okolí nás znali jako nerozlučnou dvojici a bylo by pro ně jistě velké překvapení potkat mě bez věrné společnice nebo naopak ji bez mé maličkosti. Jenomže potom se stalo něco, co převrátilo celý můj dosavadní život naruby: zemřela moje maminka. Byla to pro mne velká a nečekaná rána, vždyť jí nebylo ani padesát dva let!

Ač jsem byl zvyklý starat se sám o sebe, pro mne představovala jistotu, přístav kam se mohu vrátit bude-li to třeba a najednou-přístav zmizel a zbyl jen opuštěný byt, jehož vlastnictví nyní přešlo na mne. Bylo nutné se ho ujmout, protože prodat bych ho nemohl. Příliš mnoho vzpomínek a pout mě k němu vázalo. Jenomže co s Dášou? Vzal jsem její hlavu do dlaní a všechno jí pověděl. Poslouchala soustředěně, ale v jejích očích jsem viděl obavy a podivný smutek, nebo možná i strach, nevím přesně jak bych to popsal. Tehdy jsem si myslel, že se jenom bojí abych ji neopustil, ale dnes si myslím, že ona věděla, co se stane. Držel jsem stále její hlavu v dlaních a tichounce jí vysvětloval situaci: „Dášo, budeme se stěhovat do bytu po mé mamince. Není to lehké, to mi věř, ale nic se na tom nedá změnit. Musíme vymyslet, co dál. Chci abychom zůstali spolu, ale nevím jestli si zvykneš? Město je něco jiného než vesnice a byt je navíc v paneláku“. Dáša vrtěla ocasem a jako by přikyvovala, že jako ano, že si zvykne všude, kde budu já. „Dobrá“, povídám, budeme se tedy stěhovat do města. Dášenka skákala radostí, ale já si dělal starosti: nevěděl jsem ani, co budu dělat a jestli se vůbec budu moct o psa postarat. Ale budiž, je rozhodnuto! A tímto rozhodnutím, aniž bych to samozřejmě tehdy věděl, začala nejsmutnější kapitola našeho soužití s Dášou.

Problémy nastaly od první chvíle. Dáša nebyla zvyklá spát v místnosti. Bylo jí teplo a byla z toho uzavřeného prostoru nervózní a nejistá. To nejhorší však  teprve přišlo. Dáša nikdy nebyla ve městě a všechno ji děsilo - auta, lidi i hluk. Stávala se zasmušilou. Cítil jsem s ní a snažil se jí pomoci. Udělal jsem ji pelíšek na balkoně, aby měla alespoň nějakou ilusi, že je venku.

Potom jsem nastoupil do práce a Dáša zůstávala dlouhé hodiny sama doma. Vždycky když jsem se vracel domů, byla už z dálky vidět bílá skvrna na balkoně, asi mě tak vyhlížela celý den.Bylo mi ji velmi líto, ale neměl jsem ji kam dát. A ke všemu jedna nepříjemná sousedka podala stížnost, že mám v bytě bez povolení. Přitom Dáša nikoho neobtěžovala žádným hlukem, nebo dokonce zápachem, jak stálo ve stížnosti! Nikoho nezajímalo, co s ní vlastně mám udělat, hlavně aby byla pryč!

Ach Dášenko, Dášenko, neměli jsme se vracet, vid? Měli jsme zůstat tam kde jsme byli a ať se tady všichni třeba sežerou navzájem, viď, nám je to jedno. Jenomže jsme tady a musíme se podle toho chovat, takže ti musím najít nějaké bydlení.  Vzal jsem vodítko a šli jsme. Já v tom městě dlouhá léta nežil, a i když jsem se tu narodil, nedá se říci, že bych tu měl nějaké přátelé. Proto jsem horečně přemýšlel, kde sehnat někoho důvěryhodného, kterým by byl ochoten vzít Dášu na byt. Napadla mne myšlenka, zajít do hospody, kde se za mlada scházívala naše parta. Třeba tam ještě některý z mých bývalých spolužáků chodí a pomůže mi. Dáša cestou viditelně trpěla. Stále si nemohla zvyknout na spousty lidí a na auta. A hlavně nesnášela vodítko, cítila se ponížená. Vždy měla svobodu pohybu a její poslušnost byla dobrovolná, jen z lásky a oddanosti ke mně a já ji teď vodím cizím a nepřátelským prostředím na vodítku! Došli jsme na místo. Uvázal jsem ji ke stojanu na kola a snažil se jí vysvětlit, proč tam jdu. Dívala se nesmírně smutně a žalostně, jako by mi chtěla něco říci, ale já neslyšel.I když mi bylo všelijak a nedá se říci, že bych měl dobrý pocit, myslel jsem, že to jinak nejde. Uvnitř nikdo známý nebyl. Byla to bláhovost, očekávat stejnou sestavu lidí jako před mnoha lety. Pil jsem tedy pivo a přemýšlel, co dál. Po několika pivech jsem se rozhodl k návratu tam, kde nám bylo dobře a s tím rozhodnutím ze mne najednou opadla veškerá tíha a starosti, ale možná to bylo způsobeno také vypitým pivem, nevím. Vyběhl jsem ven, abych zvěstoval radostnou novinu také Dášence, jenomže ona tam nebyla! Byla pryč! Hledal jsem po celém městě, oběhl všechny parky a ptal se kdekoho na bílého psa, ale marně. Nikdo Dášu neviděl. Po Dášence se slehla zem a již nikdy jsem ji neviděl ani neslyšel.

Stále se mi ve vzpomínkách vrací její drobná tvář a ten nesmírně smutný pohled, kterým se se mnou loučila. Jistě odešla, protože nějakým způsobem vycítila, že pro mne představuje problém nebo mi již nevěřila. Ale spíš věřím první možnosti, vždyť ona by pro mne byla ochotna zemřít! A co jsem udělal já? Vzal ji do cizího a pro ni nepřátelského města, kde neuměla žít! Kam se vůbec nehodila, kde místo svobody a volnosti poznala jen dlouhé čekání na balkoně. A já ji chtěl ke všemu ještě někomu dát abych měl pokoj od protivné sousedky! Možná si ve své krásné a chytré hlavince myslela, že mi nejvíc pomůže svým odchodem.

Bláhová, dobrotivá Dáša! Ted jsem byl tedy úplně sám a trápily mne výčitky svědomí. Všechno je to moje vina, kdybych ji sem nebral sebou, ale ne, chyba byla již v tom, že jsem se vůbec stěhovali! Měli jsme zůstat tam kde jsme byli, říkával jsem si stále. Jak jen jsem si mohl myslet, že ta neohrožená lovkyně myší, znající jen volnost a svobodu, se dokáže vyrovnat s městským prostředím.

Vzpomínám na všechny ty pěkné chvíle jež nám bylo dáno spolu prožít a je mi smutno. Smutno z toho jak jsem přátelství a důvěru nejoddanějšího tvora, kterého jsem kdy poznal, trapně a zbytečně zklamal.

Dášu jsem už nikdy neviděl.