Až do pokoje řval jeho druhý hlas. Otevřela nesmlouvavě a vešla. Klečel v koutě, hlavou ke zdi, a pracoval rukama. Nejprve promluvila do rachotu stroje, zkusmo: „Marceli.“ Pak zastavila lux.

„A co je toto?“

Celý seschl do sebe, zpopelavěl. Papír se třepotal jako cár z šatků utopence. „Estello, stalo se neštěstí“ přiznal. „Co?“ Vzala jeho ramena do dlaní, napůl něžně, napůl znechuceně. „To nebude možné.“ Marcel se pokusil o statečnost: „Nechám si to vzít.“

Tak velkou oběť Estella nepřijme, a ani nechce. Spanilomyslný čtenáři, v každé ženě se skrývá trocha té mateřské pýchy. „Ne. Budu ti dávat peníze. Ne - - -ti, - - - ale jí, vám oběma.“ Marcel konečně využil možnosti, zalomil rukama a zaúpění „Jaký to bude život“ vylezlo z jeho úst, obalené v slzách uklízeče.

A jaký to byl život? Ubohý, jaký jiný. A trvá stále, čehož jsem já jediným pravým důkazem.

Po tomto dramatickém ohlášení (drama je příznak hrdinství) očekávalo dvoučlenné mínění příchod Ženy. Narodil jsem se ale já. Dětství s chudým, vydržovaným otcem vzalo mi zbytek odvahy. Avšak rostl jsem s přesvědčením, že v mužství je něco, co otec nedovede zživotnit. Brzo jsem záviděl Emilovi z vedlejšího bytu, za nímž chodila studentka. Tajně jsem naslouchal jejich sporům na chodbě a trápil se, že pro mou chudobu a nehezký zevnějšek žádná žena si mě nevybere. Zoufalý z toho, že mi bude odepřeno to, co je jinak přístupno všem, přivedlo mě až k hříšné touze po poznání - s kýmkoliv. Emilovo sebevědomé odpírání zdálo se mi vzhledem k vylíčenému nebezpečí lehkomyslné.

Otec se přirozeně na celou věc díval jinak. Neodvažoval se najít si milenku, aby nepřišel o chudou matčinu apanáž, a proto žil jako mnich. Nakonec se však jedna milenka vnutila otci. Do našeho kamrlíku nelákaly ji však bohužel otcovy  slzící již vnady. Ošklivá padesátnice doprovázela otce před dům a já se jí bál. Brzo otec čistíval ráno vysoké holínky a zpíval si, buď nad příchodem, buď nad brzkým odchodem důstojnice.

Bylo mi zle a nešel jsem do školy. Byla doma, snídala. Chtěl jsem si lehnout. Byla doma, chodila sem a tam po pokoji. Předstíral jsem, že čtu. „Nepotřebují vás v kasárnách?“ Na to čekala - vytáhla klíček z malovaného hrnečku na polici a zamkla dveře. „Mám tu ještě nějakou práci.“

Tato drobná chvíle, jakkoliv se v ní ještě nic nestalo, přinesla mi trojí poznání:

1. nebudu statečný

2. nebudu se bránit

3. nepřinese mi to žádné potěšení.

Bláhové představy o „komkoliv“ byly tytam. Nebyl jsem schopný dokonce ani požádat o milost, a že prosba přesto v pokoji zazněla, byla jistě jediná životní služba mého anděla strážného. Všechny mé pohyby byly reflexivní: pokusy o zakrývání, pláč, zvracení, krvácení. Zdálo se mi v mém znehybnění, že jakékoliv jiné, volní pohnutí (jako třeba křik, útěk, obrana) činilo by mi nevýslovnou bolest. Z děje jsem spatřil celkem málo, neboť hrůza vymalovala před má mžikající očka dlouhé černé šmouhy, od obzoru k obzoru. Proč toto příroda s člověkem udělá?

Už za půl roku překonal jsem tuto hrůzu a přikázal zmrtvělým rukám, aby se pohnuly a pomohly mému tělu z šatů. Od té doby jsem se před čekajícíma očima důstojnice svlékal sám a také jsem měl svou vlastní apanáž, ovšemže menší a tajnou.

Před Týnským chrámem, na malém náměstí, v kožíšku se zvednutým límcem. Jaksi zešikmené oči měl proti těm letům ve školní lavici, kdy nás k sobě přirazily mizerné matky a nezájem spolužaček. Dnes vypadal příjemně. „Tóno, co je s tebou?“ - „Matka mě zapsala do kurzů ekonomickejch.“ Další zešikmení. „Takže z ruky do huby, jo? Ale šaty máš pěkný!“ „Našel jsem si svůj zdroj.“ „No jó!“ pochopil hned a hlučně se zašklebil. „Člověk nechce umřít hlady, že jó! Hele, pojď na kafe.“ A už mě táhl dolů po schodech, zdálo se mi, že jdeme rovnou k základům kostela, ale to bylo jen zdání.

Každá se na něj usmívala, čechrala mu vlasy a lichotila mu. Vyprávěl o svých klientkách jako o svérázných, zajímavých postavičkách, které stojí za to poznat. Ani nemusel říkat, a ženy mu samy poroučely koňak a vlastníma rukama mu je lily do šálků kávy. I o mě se zajímaly a bylo mi to sladké.

„Hele“, řekl Simon nakonec. „Běž říct támletý, co se tě ptala, že ten čas večír máš. Ručim ti za ní. Vyjdeš z tech rukou jak znovuzrozenej.“ Váhal jsem, ale co můžu ztratit? „Simonek je můj andílek strážnej, ten vždycky uhodne, co si nejvíc přeju!“ zacukrovala. No a bylo to. V mém životě nastalo období rozmazlujících stařenek.

Vyhovoval mi jejich něha a sentimentalita. Simon přivedl k mému stolu ženu, o níž prohlásil, že je to slavná básnířka. Bavil nás, a když odešel, literátka mě pozvala k sobě domů na čaj. Do úst mi vtékal čaj a z úst se vyléval můj tklivý životní příběh. Soucitně mě objala. „Nech přece té práce a dostuduj.“ Nic víc po mně nechtěla, vyprovodila mě za dveře a zapomněla na mě. Ale já na ni ne.

Četl jsem její básně, plné půvabných mladých chlapců, a žárlil a snil. Chodil jsem před její dům. Nepracoval, nestudoval. Obsluha mé důstojnice stala se nesnesitelnou.

Nakonec Simon napsal slavné básnířce „ve věci mého přítele A. T.“. Odepsala: nemyslete na mě. Odstěhujte se z dosahu té, která vás zneužívá. Osamostatněte se. Navštivte psychologa. Nepostřehla ani, že se jednotlivé pokyny vylučují. Buďte zoufalý a mějte hlad - to by odpovídalo. Na poslední řádce stálo: přijměte přátelský polibek a stisk ruky. Vaše korespondenční kamarádka. Tak.