Malá bárka se houpala na obzoru a pozorovateli, pokud by stál na skále vysoko na mořem, se mohla zdát až bílá. Byl by totiž oslňován sluncem, nacházejícím se v nejvyšším bodě svého putování po obloze.
Země okolo skály byla plná zeleně, ale skoro neobydlená. Při pozornějším pohledu však v krajině byl vidět zásah člověka. Zeleň byla občas protržena dlážděnou cestou nebo kamennými rozvalinami domů.
Připomínaly mu jeho dětství a mládí, vlastně celý jeho život. Ne, rozhodně nebyl starý. Bylo mu asi třicet, měl černé havraní vlasy, občas, když na ně dopadlo světlo pod určitým úhlem, se zdály modré. Z pod těchto neposlušných vlasů se dívaly kašatanově hnědé oči a bystře, možná s malým nádechem smutku, utrpení, bolesti, lítosti, ale i jakési tvrdosti pozorovaly vzdalující se břeh.
Možná někoho vyhlížel, ale v krajině se nikdo nenacházel. Lidé před časem tuto zemi opustili. Kdo ji neopustil, zemřel v krvavých bojích dlouhé války, která se zde vedla. Ten mladík tam daleko na moři byl jediný, kdo se zachránil.
Po nějaké době se položil na dno a nechal loďku volně unášet mořskými proudy. Jak s ním moře jemně kolébalo, usnul. Když se probudil, slunce už zapadalo. Pomalu se posadil a rozhlédl se. Překvapeně zjistil, že se blíží k pevnině. Břeh byl skoro přesnou kopií země, kde se narodil, jen zde byla místo oblázkové, písečná pláž.
Loďka měkce přistála u břehu. Mladík vystoupil a rozhlédl se kolem, Připadal si, jakoby se vrátil do doby svého dětství. Cesty byly pouze udusané a všechna stavení, všechny domy, které se někde za mořem rozpadaly, zde stály a svítily novotou.
Náhle uviděl dívku v bílé tóze, jak mu jde naproti. Byla mu povědomá, ale zaráželo ho její oblečení. Nikdy takové neviděl. Pomyslel si, že musí být ze vznešeného rodu. Měla velmi světlou pleť a tmavé vlasy vysoko vyčesané a zapletené v drdolu. Na krku se jí houpal jednodnuchý kovový přívěsek.
Usmála se na něj a řekla: "Ohlédni se."
Poslechl ji a zjistil, že za ním stojí dva nádherní koně. Jeden bílý, druhý černý.
Dívka na něj pohlédla: "Jednoho si vyber...bude tvůj."
Pohlédl do očí černému koni a spatřil v nich vítězství. Meč potřísněný krví a sebe sama jako hrdinu, kterého všichni oslavují. V očích bílého koně pak spatřil moře rozbíjející se o skály a ženy v modrých a dívky v bílých šatech, jak se na ně dívají. Sebe nespatřil.