Chodím si nebem bezvědomí

a najednou si uvědomím,

       že lidé, jichž mi bylo třeba,

                 mě zaplavují mořem facek.

Dřív tiskli mě.

Snad upřímně.

        Teď hází mě, jak drobet chleba.

                 Chyť mě, prosím, jsi můj racek.