Sedím v křesle

pod pláštěm noci

a dívám se na zvlhlé tapety.

Kocovina mě krásně líbá,

až hoří vášní

i vánoční lamety.

Kolem prázdný pokoj,

jen pár zdí

a nic víc…a nic dál.

Jen líh mě svojí rukou hladí

a není tu,

kdo by mi vynadal.

V očích pohled

ztuhlý – prázdný obraz.

I srdce mlčí, coby věčný demokrat.

A já tu sedím a čekám…

Kéž by zazvonil telefon

-         někdo však přestřihl drát.