jakoby
Hodiny se otáčejí před čtvrtletím neznámého nepochopeného okamžiku "plnotíže".
Pod tíhou času v údobí dnešní duševní bídy skáče myš z ohryzaného jablka do skříně s knížkami zašlými a vonícími po dřevní hmotě.
Hysterie a euforie v nahém zvrásněném těle. Schoulení v pravdě bez pravosti a slovního spojení pravda.
Dvě písmena v trávě ze semínek tymiánu rozlétnutá a zaklesnutá do jarního bahna.
V tom bahně stojí její pahýl, zbytek slova z jejich úst při radosti ze samoty,
z dokonalení její bytosti, že všechno je hloupost a zase pravda.
Že si prostě nerozumí v tomto čase.
Přes vodu z vodního kohoutu doma v teple teče hnis ubývajících ploužících se dnů,
v otázkách mrtvých i živých těl její hluboké víry, že to bude zase oranžové jako sladký šťavnatý pomeranč na stole v kuchyni,
i v koutu , ve tmě.
Hledá jehňata ztracené ve vysoké uschlé trávě,
malé , poblinkané, mečící a vonící senem.
V mokrém vonícím bahně se touží snoubit se svou vírou , s jeho rukama.
Čas běží, běží v dokonalosti do její dospělosti.
V kočičím kožichu hledá blechu, která ji štípla do krku a odsála poslední kapku krve, té snad dětské či prosté, aby ji v prstech rozmáčkla a potom se ji omluvila.
Stojí na nohou a všechno to hloupé leží pod kamennou zdí slov, že už to nikomu neřekne.
Chce snad křičet, co všechno musí udělat,
chce se snad rozutéci všude a nikde?
Ne, nemá co říci, kde utéci.
A nevíra šlape ji po patech jako běsnící divoký pes s vypláznutým jazykem a velkými zuby, se vzteklinou.
Přiblížit se vzdálenému?
Padá hnůj od krav do příkopu,
v něm lozí „truso žrouti“ .
Na větvi modřinu u balkonu zpívá po ránu kos.
Hnědý potok unášející mrazivou zimu, po kamenech teče.
Horké kafe zvyšuje krevní tlak.
Knížka v rukou brní do hlavy myšlenky světa a ona snad je.
Večer si přeje se s někým milovat, jen tak.
Hledá okamžik rozloupnutí oranžového sťavnatého sladkého pomeranče.
Uklízí pokoj.
Urovnává do knihovny knížky o ekologii
a ptá se,
zdalipak další blecha její milované kočky bude cizopasit na jejím těle.
|