Moje čtvrté narozeniny. Přede mnou na stole leží jahodový dort, nad ním se tyčí půlkruh dospělých lidí. Někteří se nedočkavě usmívají, jiní mají ve tváři výraz neurčitých obav. Zvedám ruce, dort se začíná chvět  a plameny na svíčkách vyšlehnou do výšky. K původním čtyřem svíčkám začínají čím dál rychleji přibývat další a další, hypnotický tanec plamenů fixuje pohledy všech přítomných. Kouzlo je zlomeno teprve tehdy, když začnou hořet záclony. Poslední, co si pamatuju, je syčivý zvuk škvařící se kůže.

O několik let později. Jsem sám doma, zamčený v dětském pokoji, zatažené závěsy. Ležím v posteli a chvěju se strachy. V hrudi cítím rostoucí strach a v krku nakyslou chuť oběda. Otočím se ke stěně a upřeně se na ni dívám, dokud neuvidím telefon. Je zažloutlý a  má naprasklý ciferník, ale doufám, že bude stačit. Beru do ruky sluchátko a co nejrychleji vytáčím číslo, které se mi zjevuje před očima. Ruka se mi třese, přehmátnu se, musím začít znovu. Telefon se začíná drolit, kousky plastiku se mi hromadí na peřině. Místo sluchátka držím v ruce už jen jeho špatnou napodobeninu. Zavírám oči a snažím se usnout, ale ještě mnoho hodin se mi to nepodaří.

Školní hodina plavání. Jako jediný se v dusivých vlnách chlórového zápachu krčím na břehu bazénu pro neplavce. Třídní borci procházejí kolem, někteří se pošťuchují a šklebí, ostatní raději dělají, že mě nevidí. Rukou dělám na hladině malé vlnky, snažím se, aby se navzájem nesrazily. Docela se mi daří. Zkrs vrásčitou hladinu vidím na dně bazénku vlnící a otáčející se tělo. Jsem to já a nedočkavě vdechuju teplou štípavou vodu. Hladina se pomalu uklidní a je opět křišťálově průzračná.

Když mě pustí z nemocnice, připadá mi, že mě obklopuje zvláštní závoj. V ochranném obalu proplouvám léty, zatímco ostatní počítají vteřiny.

Sedím na lavičce v parku u vysokoškolských kolejí a čekám na Katku. Je lepší, než jsem si ji vysnil - je totiž skutečná. Nejsem si jistý, co ji na mě přitahuje - možná to, že sama žije ve světě, který je odrazem mého. Už ji vidím, ve vlasech jí přeskakují oslňující výbuchy slunečních paprsků, pod nohama praská až nepřirozeně jasně zbarvené podzimní listí. Ústa se jí usmívají, takže skoro nevnímám zmučený a nechápavý výraz v jejích očích. Něžně jí líbám. Rty má studené a popraskané. Dotýkám se jí jemně,  ale i tak se jí do tváří otlačují otisky mých prstů.

Hrbím se u umakartového stolku nad kusem hnědošedé modelíny. Podobná výbava se vrší i před ostatními pacienty na uzavřeném psychiatrickém oddělení. Kolem prochází psycholog v bílém plášti a s linkovaným sešitem v ruce, vybízí nás ke kreativní činnosti a dělá si poznámky. Vytvářím několik neumělých napodobenin lidských postaviček, jsou ale tak zdeformované, že se skoro nehýbají. Připadají mi příliš chladné, takže se je snažím zahřát v rukou, potom je hlavami napřed polykám, aby byly co nejblíže zbytkům žáru mého těla.

Ležím přikurtovaný k posteli, v ústech pachuť zbytků modelíny, do žíly mi odkapává dvojitá dávka Thorazinu. Mé jméno je Bůh a jsem vězněm ve světě, který jsem stvořil.