|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Ležím. Ležím na malé, staré posteli. Zde jsem lehával každý den – každou noc. Ležím tu i teď. Zde mě má matka porodila a zde chci umřít. Ležím. Nemá to smysl. Život nemá smysl a proto jsem se rozhodl ho ukončit. Několik bílých prášků, které před pár minutami ležely na stole vedle mé postele, už jsou pryč. Kde? V mém těle. Ležím. Co jiného mohu dělat? Už nemám sílu vstát. Prášky začínají působit. Jen ležím, koukám do stropu a přemýšlím. Třeba jsem ještě mohl něco udělat. Možná jsem mohl změnit svůj jednotvárný život. Rozmýšlím se. Nechci umřít! Nechci! Snažím se vstát. Chci dostat prášky z mého těla, chci žít a změnit se. Pokouším se zvednout nohu. Leží jak přibitá. Už neovládám své tělo. Ale musím něco udělat, musím. Zkusím zakřičet. Z mého hrdla vyjde jen pár vzdychů, žádný výkřik. Co se to děje? Kolem mě začíná být tma. Ale … vždyť je den, žádná noc. Moje tělo obklopuje šero. Za chvíli se stává z šera tma. Smrt se ke mně neúprosně přibližuje. Zavírá mi oči. V duši ale stále kříčím : „Chci žít, chci to vzít zpět!“ Smůla, beznaděj, smrt. Zasloužím si to. Chtěl jsem si vzít život, tady to mám. Už nemám sílu ani přemýšlet. Nevidím ani tmu, jednoduše nic. Můj trest – moje smrt.
|
|
|