|
|
|
| |
Doktor Bert Gaben
Doktor Bert
Gaben
Václav Roman
Máte taky někdy ten pocit, že jste nuly? Že i
když vám v životě vše hladce vychází, tak přesto vám něco
základního uniká? Já ne.
Míval jsem ho, to nepopírám, ale teď, jako když utne, se cítím
naprosto vyrovnaný. Ptáte se, jak se mi to povedlo? Chtěli
byste to vědět?
Vím, že ano, ale já to nikomu neřeknu. Ať si na to každý přijde
sám. Jako já.
Ne, že bych vám nepřál to, abyste se cítili tak skvěle jako
já, ale vždycky jsem byl strašný lakomec. Takže bohužel.
Od té doby, co jsem se narodil, my všichni říkali Berte. Od
kolébky až po univerzitu jsem byl Bert. Po získání diplomu
mi nikdo neřekl jinak než pane doktore Gabene. Bert Gaben jméno
mé. Doktor filosofie.
Studoval jsem celkem asi 17 let. Uplatnění ve svém oboru jsem
nenašel nikdy. Svět tak možná přišel o skvělého filosofa.
Nechtěli mě, tak jsem se na ně prostě vykašlal. Ale oni mě
nepotřebovali, já je ano. Lidstvo nepotřebuje člověka, ale
člověk lidstvo ano. Měl jsem se víc snažit. Neházet hned
flintu do žita. Říct si, Berte, dokaž jim, že něco umíš.
Ale já se ani trochu nesnažil, flintu jsem hodil do žita hned
a nikdy jsem se nepokoušel nikomu dokázat to, že něco vskutku
umím.
Ale uměl jsem něco? Když o tom zpětně uvažuji, pak si musím
přiznat, že ne. Ano, byl jsem sice doktor filosofie, mé jméno
sice předcházel titul, ale to bylo taky všechno. Nenapsal jsem
jednu jedinou pořádnou knihu, pojednání ani úvahu, od doby,
co jsem opustil znaven studiem katedru. Teda já jsem něco
napsal, dokonce se mi to i líbilo, ale to jsem byl tak jediný.
Ostatní mě zavrhli hned jak se jim to dostalo do ruky.
Doktore Gabene, přepracujte to a bude to dobré.
Doktore Gabene, vy si z nás děláte legraci. Tohle vydat? Vždyť
to je o soud.
Doktore Gabene, kvantita není kvalita.
Doktore Gabene, je mi líto, ale musím vám to vrátit. Snad někdy
příště.
Měl jsem už prostě dost všech těch vydavatelů a majitelů
novin. Přitom kdyby se mi jednou jedinkrát podařilo dát své
dílo do těch správných rukou, pak by se mi možná zadařilo.
Možná.
Proč mě nechali vystudovat tolik škol, když na mě po tom
zanevřeli? Vím, že takový nejsem sám. Dokonce už vím i to,
že to asi jinak nejde. Že uplatnění najdou jen ti nejotrlejší
a nejsilnější. V dnešní době je už i talent nejspíš na
nic. Bez kontaktů jste nic. Bez odvahy a dávky drzosti jste
nuly, ať v sobě třeba máte něco ze Shakespeara a něco z
Mozarta. A já to něco měl. Nechci, abych vám připadal jako
vychloubačná husa, ale byl jsem od přírody nadaný. Měl jsem
talent na psaní textů i hudby. Ještě než jsem nastoupil do
první třídy hrál jsem na klavír a na housle, komponoval menší
skladbičky. Na střední jsem stvořil symfonie a dvě
shakesperovské tragédie. Pěkné, ale prý neproveditelné. Že
jsem talentovaný hoch k mým uším doléhalo ovšem jen do té
doby, než mi přestali říkat Berte. O onen přídomek jsem přišel,
jakmile mě poprvé oslovili „Doktore Gabene.“
Bert byl přirozený talent, doktor Gaben nula.
Neexistovalo nic, coby mi mohlo pomoci. Nebo spíš nikdo. Stal
jsem se zatrpklým a nepřístupným vůči komukoliv.
Čím víc jsem hořel touhou po poznání, tím víc jsem měl
den ze dne chladnější srdce. Posléze jsem už nedokázal ani
mít někoho rád. To způsobilo můj pád do bezedných hlubin věčného
odříkání.
Tehdy, když mé city pohasly docela, jsem to všechno vzdal.
Až tehdy. Bohužel. Kdybych projevil jen trochu duchapřítomnosti,
tak jsem tak učinil již dávno. To bych se z toho nejspíš ještě
vyhrabal. Ale takhle jsem v tom byl až po uši a nenašel se
nikdo, kdo by mi podal pomocnou ruku. Ani mně samému se do toho
nechtělo. Bohužel jsem se tehdy ještě zachránil.
Ale co jsem tím získal? Jelikož jsem od sebe už všechny svou
arogancí odehnal, tak nic. Vzdal jsem se dalšího marného bádání,
abych mohl začít normálně žít. Pozdě. Nikdo mě nezdravil,
nikdo se ke mně nehlásil. Všichni mě nadobro opustili. Moc
jsem jim ublížil. Chápal jsem je. Zradil jsem své přátele.
To se nedělá.
Miloval jsem to, jak říkali: „Náš Bert, ten má talent.“
To bylo ale tak všechno. Nijak jsem jim nikdy jejich přízeň
neopětoval. Vždy jsem si vystačil sám. Ostatně proč bych se
já, talentovaný, měl bavit z těmi břídily? Takto jsem se tázal
sám sebe kdysi, nyní zněla má otázka jinak: „Proč bych se
já talentovaný neměl bavit s ostatními, byť břídili?“ V
tom byl zakopaný pes.
To, že jsem dovedl lépe využívat svůj mozek, ze mně ještě
nedělalo lepšího člověka. Všichni jsme si přeci rovni. I
vy a já.
Pochopil jsem to všechno až moc pozdě. Nejspíš proto, že
jsem o tom dříve nepřemýšlel. Tehdy jsem žil v domnění,
že se o mě můj talent v budoucnosti postará. Postupem času
jsem ho ale začal ztrácet. Proto mě všude považovali za
ucho, a proto mé práce nešly na odbyt. Myslím si, že ze mě
mé nadání vyprchalo spolu s poslední dávkou citu. Jedno bez
druhého nejspíš nedokázalo existovat. Já bez obého bohužel
ano.
Stal jsem se okrajovým členem společnosti. Něčím horším
než krysou, neboť jí jsem byl už předtím.
Nyní mi společnost činila to co jsem já dělal jí celý život.
Ignorovala mě. Ba co víc, pohrdala mnou. Snášel jsem to těžce.
Pykal jsem za své hříchy. Za svou pýchu a svůj promrhaný
talent. Litoval jsem se. Hořekoval jsem nad svým osudem. A už
jsme zase u toho. Opět jsem myslel jen sám na sebe. Nenapadlo mě,
že bych se mohl třeba snížit k tomu, že bych požádal své
bývalé přátele o odpuštění.
Mylně jsem se domníval, že tak učiní oni. Někdo tomu říká
naivita, ale já proto mám jiný pojem - zatvrzelost, nebo ještě
lépe zabedněnost.
Už jsem nežil, ale pouze přežíval. Jelikož se se mnou nikdo
nebavil, nepronesl jsem za den ani jedno slůvko. Co za den? Já
vám někdy nepromluvil třebas celý měsíc. Klesl jsem na
nejnižší úroveň. I špinavý zápach budící bezdomovec na
tom byl lépe než já. A to jsem měl diplom. A to jsem měl
talent. A to jsem měl lepší šanci než on. A to jsem měl...
Měl jsem toho hodně, ale nyní nemám nic. Jsem švorc i co se
týče iluzí.
Mě už může zachránit jen láska. Byl jsem skeptik a říkal
jsem si, že už ji nenajdu. A skeptici mají vždycky pravdu. Věděl
jsem, že ji potřebuji, nějakou oporu, a nic jsem proto opět
neudělal. Lidstvo jsem už zavrhl úplně. Člověku totiž může
pomoci jedině člověk. Co naplat, že se snažíme spojit
kontinenty, že máme mobily a internet, když jsme si čím dál
tím vzdálenější. To co nám mělo pomoci nás zahubí.
V mém případě tomu tak bylo.
Můj talent mě přivedl na rozcestí dvou cest. Můj prokletý
talent, který jsem už neměl. Nyní jsem si mohl vybrat ze dvou
možností. Buďto pokračovat v marnotratném životě a doufat
v nemožno, nebo se zbavit všech pocitů a začít znovu žít.
Jelikož jsem už měl dost té sužující pouti od narození
nikam, zvolil jsem druhou možnost.
To co najdou bezdomovci ráno viset na stromě, toho bude důkazem.
Nejspíš se uleknou, a pak zavolají sanitku. To už bude pozdě.
Už teď je pozdě. Už dávno bylo pozdě. Už tehdy když jsem
se narodil bylo pozdě. Už tehdy jsem získal tu výsadu, že
jednou zemřu. Proč se tomu však nestalo už tehdy? Proč až
teď? Abych se mohl trápit a nakonec utrápit?
Asi si nyní myslíte, že neznám odpověď, ale to je omyl. Já
jsem na to přišel. Dalo mi to hodně práce, ale nakonec se mi
to podařilo. Pochopil jsem smysl života. Ono totiž není vůbec
důležité, co děláme, čeho dosáhneme, jestli máme děti,
nebo ne, jestli jsme si uchovali čisté svědomí, či zda jsme
ho poskvrnili, o tohle nejde a ani nikdy nešlo. Jde o něco jiného.
O něco mnohem jednoduššího. To po čem bádáte je tak prosté,
že by na to mělo přijít už i malé dítě.
Stále nevíte?
Poradím vám hádankou. Začíná se to narozením a končí se
to smrtí. Co to je?
Ne, není to život. Život smrtí nekončí. Abych vás vyvedl z
dalšího omylu, pak jí ani nezačíná. Ale to už bych vám
poradil moc. Snažte se taky trošku sami.
Každý si na to totiž musí přijít sám. Tak jako já.
|
|
|