1000 dnů s Marilyn

Dan se vyspal do růžova. Vstal, protáhl se a pak teprve zaklapnutím lůžka do stěny umlčel cvrlikající automatický budík. Vystřídal všechny tři ranní spreje , pečlivě se vsoukal do kombinézy, vklouzl do lehkých služebních tenisek a pro další pracovní den se cítil připraven. Vstoupil do sálu.

Marilyn seděla v křesle a její „dobré ráno“ jí sklouzlo ze rtů stejně kouzelně jako včera a všechny ty stovky předchozích rán. Dalo by se říct, že byla jeho slunce, které určovalo, kdy končí a začíná pozemský den. Dan už si zvykl, že ostré ranní světlo v kabině nemá s magickou žhavou koulí nic společného, ale často si při ranním rituálu vybavil čerstvá letní rána svého dětství. Snídaně byla na stole. Marilyn  dbala na to, aby se celý repertoár kelímků a tub postupně střídal, takže co se jídla týče, Dan stereotypem rozhodně netrpěl.

Uvelebil se v křesle, na obrazovce si nechal zrychleně projet záznam činnosti za posledních osm hodin a dal se do jídla. Vyšlo mu to akorát, všechno bylo v pořádku a tak když Marilyn odnášela tác, přistihl se při pokušení plácnout ji přes drobný zadeček. Rozesmál se a s chutí zasedl za řídící pult. Labužnicky rozehrál oblíbený koncert na klávesnici, zatímco za odplouvající Marilyn se tiše zasunuly dveře.

1000 pozemských dnů není ve vesmíru téměř nic, ve srovnání s lidským životem už je to ovšem dost. Dan si toho byl vědom,dobře to cítil už tehdy, když nastupoval. Měl sice možnost se odvolat, ale jako rozvedený ve svých letech neměl tak vážný důvod, se kterým by uspěl. Marilyn si Dan oblíbil hned od začátku. Ne ani proto, že se mu líbila, ale byla pečlivá a dodržovala pravidelní denní program. Její největší předností byla poslušnost, nikdy se nehádala a nekřičela, popravdě řečeno, ono to nebylo ani dost dobře technicky možné. Původně si Dan myslel, že bude na satelitu sám, nijak ho ta představa nezneklidňovala, mohla to být hojivá náplast na krušný konec jeho nepovedeného manželství. Každodenní přesný režim práce vyhovoval jeho puntičkářské povaze a také přítomnost Marilyn ho přivedla na jiné myšlenky.

Řídící pult svítil jako vánoční stromeček, všechny kontrolní body byly v limitech, Dan se natáhl v křesle a obě ruce si založil za hlavu. Za ním se ozvala hudba.Marilyn byla stulená ve svém křesle, lýtka typicky žensky skrčená pod sebou a vlasy splývající přes obličej. Vždycky uměla vystihnout, co bylo třeba. Dan se otočil od pultu.

„To je Beethoven ?“

„Ne, přece Mozart. Beethoven není tak hravý.“

Pravou rukou si odhrnula vlasy z tváře, opřela si hlavu do křesla a zůstala na Danovi svýma nadmíru přirozenýma očima. Dan se jim vyhnul, jen tak mimochodem těkal pohledem po kabině, ale přitom nezapomněl občas zavadit o Marilyn. Zdála se mu najednou trochu jiná, po šňůře jednotvárných dní zatoužil si ji znovu prohlédnout.

„Umíš tančit ?“ Zničehonic ho poprvé napadlo se na něco takového zeptat.

Marilyn zavrtěla hlavou. „Nepotřebuji.“

Dan pochopil. Tanec přece odjakživa umožňoval mužům legálně se přiblížit k vytoužené ženské bytosti.

Ale co s Marilyn ?

Zítra už bude nosit jídlo někomu jinému a ani jí to nepřijde. Dan pociťoval to sladké vzrušení už od rána a dnešní službu začínal prožívat jako vzácný obřad. Ze všeho nejraději by si dal nohy na pult a snil, jak to všechno teď bude, až se vrátí zpět.

Přerušila ho Marilyn.

„Je půl dvanácté.“

„Aha , díky.“

Otočil se s křeslem k pultu a zatímco Marilyn vypnula přehrávač, navázal spojení se základnou. Hlášení o bezchybném chodu satelitu a dobrém stavu posádky dnes vyloženě vychutnal.

„Už jsou na cestě, tak se na zítřek dobře vyspi. Buď zdráv !“

Kapitán, jak se zdálo, byl dnes také v dobré náladě.

Dan vypnul spojení a uvědomil si, že mu vlastně od rána pořádně vyhládlo.

„Marilyn, co budeme mít na oběd ?“ zeptal se zvesela , přestože věděl, že bude jíst pouze on.

„Nech se překvapit“, odpověděla Marilyn z chodbičky a za chvíli se objevila s tácem, tentokrát nezvykle bohatě prostřeným. Dan potěšeně hvízdl.

„Tak tomu říkám slavnostní oběd.“

Pustil se do jídla s takovým zaujetím, že ani nepostřehl, že je neustále sledován velkýma modrýma očima. Před moučníkem už skoro nemohl, ale takových obědů přece v životě moc není, a tak ho vychutnal až do konce. Utřel si ústa ubrouskem a příjemně unaven se opřel zpět do křesla. Marilyn se tiše natáhla pro tác a zlehka vyšla ze sálu.

„Je čas k odpočinku, ložnice je připravena.“

Dan se vytrhl ze snění zkontroloval řídící panel, nastavil automatický provoz po dobu jedné hodiny a odebral se za Marilyn. Uklízela v ložnici drobnosti a než Dan usnul, zahlédl ji, jak si načechrává vlasy před zrcadlem.

            Cvrlikající budík byl neodbytný jako vždy. Dan se posadil, zívl a protřel si oči. U zrcadla seděla Marilyn, levou rukou si podpírala hlavu a sledovala ho mdlýma očima. Dan se už chtěl zvednout, ale pohled na Marilyn ho zastavil. Automatický budík neustále protahoval trochu rozpačitý okamžik.

„Marilyn“, Dan si odkašlal, „běž, prosím tě, pustit něco hezkého.“

Oblékl si kombinézu a prohlížel se v zrcadle.

„A dones mi něco na pití !“

            Poslední odpolední služba byla pro starého harcovníka už jen jako nedělní procházka a tak ji pozorně vychutnával a snažil se v tom rozechvění hlavně na nic nezapomenout. Marilyn si přisunula křeslo a jakoby s obdivem sledovala každý jeho pohyb. Teprve teď se začal Dan zamýšlet nad smyslem své a práce a všech těch satelitů v mimozemské síti. Když sem odlétal, připadal si trochu jako trestanec, teď se pomalu začínal loučit s pocity hrdiny.

            Večeře nebyla tak bohatá jako oběd, ale stejně slavnostní. Dan jedl zvolna a nemohl se najednou na nic soustředit. Hlavou mu neustále kolovalo „až se probudíš, až se probudíš“ . . . . Odsunul tác stranou, naposledy pečlivě zkontroloval řídící pult. Procházel očima sloupce světélek a tlačítek, které ho v první dny služby na satelitu provázely v neklidných nocích, prsty hladil řady tlačítek jako znalec klávesy vzácného nástroje. Nastavil noční automatický provoz, naposledy pohlédl na pult a odebral se k večerní hygieně.

            Lůžko už bylo přichystané, Dan se převlékl, překulil se na polštář, přikryl se a zrovna, když chtěl zhasnout, spatřil Marilyn stojící u zrcadla.

„Marilyn“,udiveně se posadil, „běž na sál“.

„Ano“, poslušně odpověděla a přistoupila k lůžku. Sklonila se, zvolna ho objala a Danův rozespalý obličej byl najednou zaplaven proudem dlouhých žlutých umělých vlasů.

„Marilyn ! Počkej ! Co to . . .“

Než se stačil vzpamatovat, tiskla ho k sobě tak silně, že už mu na další slova nezbylo, a dutý pád, který za okamžik následoval, už Dan vůbec nevnímal.

            Roger a Lenny už hodnou chvíli mlčeli. Koneckonců, všechno už si cestou řekli a žádnému z nich se do dalších řečí nijak zvlášť nechtělo. Lenny jako pilot se zvolna připravoval na přistávací manévr a Roger, mrzout od narození, se kterým vyšel málokdo, měl před sebou 1000 pozemských dní na přenosovém satelitu. Pěkná vyhlídka. Jako by si ten počítač nemohl vytáhnout někoho jiného. Počáteční nepříjemné pocity začaly v Rogerovi narůstat, satelit se blížil. Lenny přepojil na naváděcí systém satelitu a za chvíli se drželi tohoto osamělého monstra jako klíště.

            Lenny se dal do kontroly přístrojů a Roger, se satelitem teoreticky obeznámen, chtě nechtě vstoupil do první propusti. Bylo ráno. Služebním řádem bylo stanoveno, že služba na satelitu se předává dopoledne. Ani to Rogerovi příliš nevyhovovalo, nejradši by převzal satelit a šel spát, druhý den už si člověk zvyká mnohem líp. Pomalu procházel tlumeně osvětlenými chodbami, jednou zabloudil, ale nakonec přece jen našel cestu k řídícímu centru. Všude bylo podezřelé ticho. Ten člověk snad ještě spí, říkal si Roger a sliboval si, že on už bude tisící den tři hodiny předem podupávat u vstupních propustí, aby mohl obejmout svého nástupce. A pak uslyšel nepříjemný cvrkot budíku. Aniž nad čímkoliv přemýšlel, rozběhl se tím směrem a poměrně snadno dorazil k otevřeným dveřím ložnice. Tam je uviděl. Muž měl něco přes čtyřicet, černé vlasy už začínaly šedivět, byl ve spací kombinéze obličej měl nepřirozeně modrý a nejevil známky života. Blondýna, která ležela na zemi vedle něj, ho jakoby objímala a podle všeho vypadala, že je taky mimo provoz.

„Krucinál“, vyklopil ze sebe Roger, „je tohle možný  ?! To se může stát jenom mně !“

Vzteky kopl do lůžka,  které se zaklaplo a budík konečně utichl. Ze sálu se chodbou neslo pípání.

„Co je zase tohle ?!“ Roger překročil dvojici a vydal se do řídícího sálu, aby podal první hlášení o situaci na svém novém působišti.