Nastalo ticho. Šel volný krokem, který přesně zapadal do místa a času, které ho obklopovaly. Jeho dech se měnil každým vydechnutím v chladný noční vzduch. Měsícem ozářená oblaka připomínala obrovské barokní andělíčky plující v nekonečně prostorné kopuli božího chrámu. Vše probíhalo podle železných zákonů soužití přírody a člověka. Zdálo se, že mu myšlenky vyzařují z mozku do okolního prostoru; aby nějakou zachytil musel se zastavit a vnímat všemi smysly - podívat se mezi větve stromů, promnout v prstech lesní půdu, poslouchat noční ticho plné tajuplných zvuků. Kupodivu mu to vůbec nevadilo, ba právě naopak. S nadšením příjímal tuto hru, kdy se mu jeho vlastní myšlenky vracely z vesmíru osvěženy, jakoby očištěny od nepodstatného balastu.
Do této na první pohled téměř nekonečně trvající harmonie se ozval reálný poněkud neobvyklý šelest. Tento zvuk se stal neobvyklým ne pro svou existenci, ale pro svou nevysvětlitelnou schopnost zaujmout jeho vědomí, či spíše podvědomí. Smysly se i přes nesouhlas rozumu rozechvěly a jejich vnímavost neuvěřitelně stoupla. Zpočátku se tomu - nutno říci vcelku úspěšně - bránil. Odváděl myšlenky daleko od nočního reálna, pískal si neurčité melodie, jakoby bezděčně ulamoval uschlé větvičky stromů. Postupem času však stále více nemohl své rozjitřené smysly udržet na uzdě. Pach přírody amortizovaný stamilióny let mu začal drásat nozdry tak nesnesitelným způsobem, že si před dýchacímy otvory musel přidržovat kapesník. . Takto téměř smyslů zbavený klopýtal přes pole plná nažloutlého obilí, louky jejichž zeleň nevnímal, chladné lesy, kde mu prsty mrzly tak, že je vůbec necítil.
Přestože byl měsíc téměř v úplňku a hvězdy svítily neobyčejně jasně, nevěděl, kde je. Po několika marných pokusech pokračovat v cestě ulehl pod strom. V této náhlé nečinnosti zvuky noční přírody znásobily jeho duševní i tělesné utrpení. Chvěl při šelestu větru, zacpával si uši kvůli vzdálenému zahoukání sýčka, strachy se svíjel v křečích při nedalekém zafunění ježka.
Ráno přes všechnu vyčerpanost poznal, že už je kousek od cíle. Zanedlouho mu běželi vstříc kamarádi v zelených košilích. Zhroutil se do jejich otevřených náručí. Byl to skaut a právě složil bobříka odvahy.
|