Nevím jak pokračovat bratři a sestry, protože co se odehrálo ten večer v mojí hlavě nadobro změnilo můj život. Bylo to neskutečný, žádnej z pojmů, který v našem slovníku existujou se zdaleka nepřibližuje ani tisícinám mýho zážitku. Dlouho jsem přemejšlel, abych vymyslel výraz, kterej ač je na hony vzdálenej skutečnosti, aspoň trochu naznačuje směr. Mentální soulož. Jo je to těžko představitelný, ale v tom návalu prozření jsem najednou zkoumal svý podvědomý a zároveň se zmocňoval Jil, její sny byly mejma a obráceně. Dobře věděla proč do toho jde se mnou, byla dost zkušená a asi už měla dost autoseancí a tak se začala sjíždet ve dvojici, dost možná už jsem byl ten poslední s kým ještě takhle neskotačila a to mi k ní otevřelo dveře. Celou tu dobu nepřetržitý extáze jsem měl pocit, že ona to kontroluje a vede moji mysl tajemnejmá zákoutíma duše, byla mi průvodcem a já ji následoval. Tenhle zážitek nepřeváží ani tisíc orgasmů, jsou to jiný světy, dalo by se říct, že to fatální propojení duší vyčnívá nad fyzickou láskou a je teda zbytečný o cokoliv se snažit, neexistuje větší harmonie než se někým sjíždět na Mentotripsinu. Naneštěstí všechno jednou končí a my zůstali po hodině trčet zase zpátky v obyčejným světě bohatší o jeden zážitek a trochu hysterický z přečasnýho konce. Zhluboka jsem dejchal. „Chceš se milovat?“, zeptala se, měla smysl pro ironii. Zavrtěl jsem hlavou, i když si to budu celej následující život vyčítat, nemoh jsem jinak, byl jsem absolutně vyždímanej, neschopnej uřídit si myšlenky, absolutně paralyzovanej nenadálým dotekem absolutního štěstí. „Kolik toho máš?“, zeptal jsem se. „To bylo všechno.“ „Seženeš ještě něco?“, začal jsem se podivně klepat. Všimla si toho a přitiskla se na mě. „Máš absťák, ale to přejde, poprvý je to vždycky těžký.“ „Musím to mít.“, skoro jsem brečel. Obejmula mě ještě těsněji. „To přejde, za chvíli je to pryč a přijde uklidnění.“ „Ne, já to nevydržím.“, tělem mi projela klasická existenciální úzkost, jen mnohem silnější než kdy před tím. „Neboj se, až se vzpamatuješ, bude jen harmonie, lidi to přirovnávaj k zážitku klinický smrti, povzbudí tě to, tohle je jen vedlejší efekt, naše mysl musí reflektovat i něco negativního, jinak by nedošlo k rovnováze.“ Cítil jsem tep jejího srdce a ty tlumený údery mě pomalu začaly uklidňovat. Ta proměna byla rychlá, mnohem rychlejší než bych čekal a ten schizofrenní střih mě vrhnul do opačnýho světa. Jil měla pravdu, byl jsem v pohodě a vyrovnanej, touha po droze byla pryč, nepotřeboval jsem ji, kdybych se k ní znovu dostal tak si ji zase vezmu, ale nebylo to mým primárním smyslem života. Tím byla zase Jil.
„Super.“, vykřik jsem a ona pochopila, že jsem z toho venku a rozevřela svoji náruč. „Nebylo to špatný, na začátečníka.“, řekla. „Jseš docela zajímavej.“, znělo to jako kompliment, asi dovedla skrz tu seanci proniknout do mýho já, patrně si prolistovala mý ego jako nějakou knihu a já pomalu začínal chápat význam celý tý halucinogenní párty. Chtěla mě proklepnout, poznat co si myslím, nebo co cejtím, jen jsem nevěděl jestli to dělá kvůli sobě, nebo pro Borgmana, obojí by dávalo smysl. Představa, že Jil dělá rekruta co najímá žoldáky, jen proto, aby si s nima mohla šlehnout a udělat vstupní test pomocí mentotripsinu mě byla cizí, pořád jsem do ní byl zabouchlej a chtěl jsem věřit, že ji zajímám a proto mě vzala na projížďku na divokým hadovi. „Pracuješ pro Borgamana?“, začal jsem vyzvídat. „Nepracuju pro nikoho, jen máme společnej zájem.“ „Jakej?“ „Na to je ještě brzy.“ „Co je vlastně zač?“ „Borgman?“, přemýšlela odkud začít. „Asi nejpodivnější obyvatel týhle planety. Má vlivný přátele daleko za hranicema galaxie.“ „Šedá eminence?“ „Ne on nemá žádnou moc, spíš je nedotknutelnej, má určitý výsady, který mu umožnil obchod s nejmocnějšíma lidma celýho vesmíru, jsou mu zavázaný. On může mít všechno.“ „Šťastnej člověk.“ „Právě, že ne. Borgman se cejtí zodpovědnej za osud Ráje, jeho život má ke štěstí daleko.“ „Takovejch lidí jsem poznal.“ „Jenomže on k tomu má důvod.“ „Jakej.“ „Vážnej, ještě než se stal Ráj satelitem vyspělý civilizace, žilo tu pár divokejch kmenů. Byli to první osadníci a když se pak na pětset let zavřely nebeský brány a tahle část vesmíru se izolovala, smetla to tu jedna z mnoha globálních válek. Vývoj šel prostě moc rychle dopředu a nebylo, kdo by ho z venku korigoval, pravej masakr, po kterým zbyly z první civilizace jenom trosky. Jenomže někdo přeci jen přežil, izolovaný ostrůvky lidí, válečníků a ztracenců, co si vytvořili vlastní svět, evoluce je dohnala k roztroušenejm tlupám jedinců, který si navzájem nepřekáželi a hlavně nesnažili se přerůst přes hlavu někomu jinýmu. V tu chvíli se znovu otevřela hvězdá brána a hned sem přifrčely vojenský jednotky galaktický federace, měli zmapovat terén, eventuelně zajistit podmínky pro další osídlení. A právě tenhle úkol se ukázal jako nemožnej, místní domorodci mezi sebe nehodlali nikoho pustit. Někdo si pohrál s číslama a trochu podsekli celkovou populaci, takže se na ni nevztahval zákon o zachování identity a tak armáda měla volnou ruku. První výsadek byl tragickej, padesát procent zařvalo hned první den, mladý kluci co nikdy nebojovali a mysleli si, že to za ně udělaj jejich inteligentní pušky. Pochytali se do pastí jako myši a zbytek prostě ztratil nervy. Domorodci byli moc dobrý, třista let válčení z nich udělalo pravý stroje na zabíjení a společnej nepřítel prostě bylo sousto, kterýmu se nedalo odolat. Potom poslali mariňáky, který si nevedli o moc líp, generálové pak zkusili kobercový bombardování, bez výsledku, domorodci zalezli do děr a v klidu dál čekali, žádná družice, superinteligentí zbraňový systémy, všechno to bylo k ničemu, jen se dole objevil cizinec s kvérem, už byl mrtvej. Celá ta vojenská mašinérie, která měla prostředky zničit deset tisíc takovejchle planetek musela sklonit hlavu před původníma obyvatelama Ráje. A tak na hlavním štábu rozhodli nasadit do boje to největší svinstvo, kterým disponujou. Obchoďáky.“
„Obchoďáky?“ „Jo, je to vyzkoušený a perfektně to funguje, jenomže celá ta vojenská lobby, co má tak ráda válčení a veškerej byznis okolo, tuhle pravdu moc nešíří. Nejdřív radši utratěj kvadriliardy za zbraně a lidský životy a až potom teprve přiznaj porážku a nechaj za sebe udělat špinavou práci kluky z marketingu. Navíc všechny licence pro celej vesmír už jsou dávno rozdaný a polobohové v zeleným neradi jednaj z nulama. To byl i případ Borgmana, jeho táta byl rozenej obchodník a za svůj život nasyslil velký množství, patentů, licencí a futures, všechno nehmotný ho přitahovalo, věřil na abstraktní věci. Když se zabil, spadlo Borgamnovi do náruče portfolio plný zbytečností s jedinou perlou uprostřed, bylo mu sedmnáct a když přišli zelený žebrat poslal je do prdele, byl totiž pankáč a prostě nepřemejšlel. Hoši v galaktický správě se mohli zbláznit, tou dobou už se vědělo, že Ráj je skoro celej složenej z Vauxidu a tak z jeho osídlení koukaly ohromný prachy. Nakonec Borgmana nějak ukecali, a i když je to vyšlo pěkně draho, pořád to byl zatraceně dobrej kšeft. Borgman vzal svý bohatství, zamával kamarádům ze squatu a vypadnul z galaxie, začal cestovat a vystudoval tři filozofický fakulty, ve třiceti dostal rozum a nějak se mu to rozleželo v hlavě a tak se vrátil na Ráj a vyděsil se co způsobil. Domorodci neměli jedinou šanci, dvacet let postupnýho vymejvání a krystalicky čistý manipulace, letáky a dotovaný akce na slevy a slevy ze slev jim totálně vymyly mozky. Z válečníků byli beránci a jejich civilizace padla bez jedinýho vystřelu, polovina se jich uchlastala a zbytek oblíknul kravaty a šel za kus žvance podlejzat okupantům. Pak přiletěli nový osadníci a ráj si začal hrát na demokracii, ze začátku to perfektně fungovalo, příjmy z Vauxidu stačily na celkem slušnej sociální blahobyt, brzo se ale rozkřiklo že je tu opravdu Ráj a přistěhovalci se sem jenom hrnuli, brzy se museli uzákonit kvóty, ale i tak populace rostla, jako by tahle planeta byla nafukovací. Nikdo ale nedokázal odhadnout kolik peněz z Vauxidu skončí mezi lidma, jestli nám hážou drobný, nebo se poctivě dělej, Nezávislost vždycky slibovala, že veškerý příjmy z Vauxidu rozdělí mezi lidi a oni tomu bláhově věřili. Jenomže tempo jakým se těží v poslední době je šílený, někdo si pěkně mastí kapsu a odnesou to všichni. Už tomu rozumíš? Sedíme na časovaný bombě a oni zapálili roznětku.“
„Tohle přece nejde utajit.“ „Ale jo, od toho má Nezávislost Normana Axise, on je prvotřídní lhář, dokáže zaházet pravdu miliónem polopravd a lží, takže nikdo nemá šanci ji najít, proti němu jsou všechny P.R. agentury jen bandy neschopnejch grafomanů. Norman je umělec a dokonce se zná s Borgmanem, starý kamrádi, ještě když chtěli změnit svět tak spolu bydleli ve squatu, ale pak se jejich cesty radikálně rozdělily, dneska stojej každej na opačný straně barikády.“ „Myslíš, že s tím i nějak souvisí můj táta?“ „Určitě, jenomže nevíme jak. Snad si Nezávislost připravuje někoho na koho by se ten průšvih moh na čas hodit, alespoň než hlavouni stihnou zabalit kufry a tvůj táta jim trochu přerost přes hlavu, proto teď museli odkrejt karty. Ještě je příliš brzy, aby pustili otěže, jejich touha po prachách přestává bejt zvládnutelná a to je slabina, který bysme mohli využít, dokud to jen půjde budou Ráj ždímat.“ „Musím to říct tátovi.“ „Myslíš, že ti uvěří?“ „Asi ne, ani já nejsem úplně přesvědčenej.“ „Ještě se bude vzpamatovávat z prohry, nech ho zatím bejt, jeho čas přijde, jen co pochopíme jaká je jeho role.“ „A já?“ „Už toho víš dost na to, aby ses moh rozhodnout na jakou stranu se dáš.“ „Vždycky budu s váma a s tebou.“ „Vážně?“ zeptala se Jil a podívala se na mě, jako kdybych se jí právě vyznával z lásky. „Ještě je tu něco co bys měl vidět.“ Vedla mě zpátky k Borgmanovi, jen se zastavila o místnost dřív a přistoupila k jedný bedně, otevřela ji. Uviděl jsem sněhobílý vločky, Jil do nich ponořila ruku a vytáhla MV57 nadkaliberní zbraň pro boj ve městě.“ „Kolik tu toho je?“ „Hromady, musíme bejt připravený.“, zase krabici zavřela. „Ještě jsme je nepoužili, dokud nebudeme mít jistotu tak ani nechceme, jeden průšvih a Nezávislost to proti nám hned použije, hoděj nám na triko terorismus a něž se lidi vyblázněj, slíznou všechnu smetanu. Hned zejtra ale půjdem do akce. A ty s náma. Podíváme se do zóny.“ Letěli jsme zpátky setmělým městem a já se nezmoh na jediný slovo, když mě Jil vyložila, čet jsem v jejích očích důvěru a nechtěl jsem ji zklamat, pořád jsem ji miloval a věděl, že ji nedovedu odmítnout.
Ráno jsem hledal indície, který by mě přesvědčily, že všechno byl jenom špatnej sen. Na stěně visel obraz, podivná matlanina a stejně jsem se i cítil. Máma mi udělala snídani, chvíli jsme spolu mluvili, chtěl jsem vědět jak jí je, měl jsem pořád strach, aby se navrátila zpátky do léčebny a i když jsem si přísahal, že se jí budu věnovat, nebylo to teď prostě možný. Vajíčka na talíři tvořily podivnej obrazec a já si všimnul i dalších věcí, za to mohla ta terapie, progresivní léčebná metoda, kterou mámu podrobili. Všechen ten vnitřní neklid, co způsoboval záchvaty nakupování se přetavil v uměleckou tíseň a ona začala tvořit, jen aby to ze sebe dostala. Dojed jsem kubistickou snídani a zalez zpátky do pokoje, namlouval jsem si, že to beze mě ještě chvíli vydrží. Zapnul jsem počítač, v hlavě bylo pořád hodně otázek a začal jsem pátrat, postupně jsem prošel všechny slova, který mě napadli Ráj, Vauxid, domorodci, Borgman, Axis, házel jsem je do vyhledávače jak mi prišly pod ruku a prosíval nalezený odkazy, na konci všeho byl opravdovej zmatek, záplava zpráv a schizofrenních informací, dospěl jsem k jedinýmu závěru, všechno je možný a tak jsem se rozhodnul věřit Jil. Poslední slovo, Zóna, na tomhle výrazu jsem si dal záležet. „Zóna – geografická oblast přechodného výskytu tektonických změn, trhliny na povrchu, nebezpečí ohrožení života, proto jsou vojensky střeženy.“, nic dalšího z kompjůtru nevypadlo, ani když jsem pátral dozadu v čase, zjevně to byl nějakej novej úkaz, pak je ale nepravděpodobný, že to nesouvisí geologií planety, snad nechtěný stopy po nenasytnejch dolech. Zhasnul jsem obrazovku, ráno končilo a já vyrazil za tátou, zajímalo mě jak se vyrovnal s prohrou. Nakonec to bylo skoro o půl procenta, blbejch pár tisíc hlasů. Seděl v kanceláři, kterou měl pronajatou od města a počítal svý dluhy. „Ahoj táti, jak se vede?“ „Bylo líp. Už jsem tomu skoro i věřil.“, zvednul hlavu a zase ji sklonil, v očích měl stopu zklamání, ale čekal jsem to horší. „Guvernér, to by byla kariéra snů.“ „Třeba je to dobře, že jsi nevyhrál.“ „Vážně, můžeš mi říct jedinej rozumnej důvod.“, zvýšil hlas. „Jedinej rozumnej důvod proč bych neměl mít moc a peníze, proč by to bylo lepší než tu sedět a čekat na svý věřitele?“ „A už někdo přišel?“ „Ne, ale čekám je každou chvíli.“ „A co se někam vypařit?“ „Manglar nikdy neutíká, to si pamatuj synu. A pak, tyhle volby jsme prohráli, ale další už vyhrajeme.“ „Pokud nějaký budou.“ „Musíme si počkat, těch pár let už nějak překlepem.“ „A co když lidi zapomenou?“ „Nemůžou, tyhle volby to byla událost.“ Snažil jsem se nějak tátovi naznačit o co tu jde, ale neměl jsem možnost, on byl v zajetí svýho velkýho vítězství, který bylo na dosah a nebyl schopnej přemejšlet o něčem jiným. „A co se vrátit?“, zeptal jsem se. „Kam?“ „Do normálního života.“ „Copak nic nechápeš? Už se nejde vrátit zpátky, jak sis jednou přičichnul velkýmu světu, nemáš se kam vrátit.“, v tomhle měl pravdu, jen nevěděl, že teď mluví za mě a že nosnou část tohodle příběhu teď přebírám já. „Až tě přestane bavit to čekání na věřitele, zkus se zastavit doma, rádi tě uvidíme.“, rozloučil jsem se. Bylo poledne a já cítil podivný mravenčení, snad předzvěst blížící se akce, nebo jsem si spíš poprvý začal uvědomovat jak hluboko jsme se my Manglarové do všeho zapletli. Skočil jsem do plastikovýho baru na oběd a vrátil se domů, natáhnout se na gauč, na chvilku jsem si zdřímnul, abych nabral síly a vedle sebe jsem položil telefon.
|