Do zvuku deště a ševelení větru se vkradlo úpěnlivé zaskřípaní brzd. Tmu prořízla ostrá světla a ticho noci zničil křik. Ležela nehybně a všude kolem byla bílá světla a cizí hlasy. Kdosi se nad ní skláněl a něco jí natahoval přes ústa. Dotýkaly se jí cizí paže, jež ji přenášely na ocelové lože. Světla bodala do očí a chtělo se jí spát. Otočila hlavou na stranu a v záři jasně spatřila nádhernou dívčí postavu. Stála tam a se smutným úsměvem na ni hleděla, zahalena do bílého nádherného světla. Do světla, jež prozáří temnotu na konci všech dní. Oči se jí klížily a do mozku se jí vkrádal slastný spánek. Ostré světlo střídala přenádherná tma. Probudila ji ostrá bolest. Zmateně se porozhlédla kolem sebe. " Kde to jsem? A kde je maminka s tatínkem? " ptala se vyděšeně. Místnost ji obklopovala svou děsivou nemocniční bělostí a úzkost se jí vkrádala do duše. Chtěla vstát, ale bolest ji vrátila zpět do předchozí polohy. Vyděšeně se svýma nevinnýma dětskýma očima porozhlédla po místnosti a všimla si červeného tlačítka na nočním stolku vedle bílé železné postele. Natáhla po něm svou drobnou ručkou a krátce jej stiskla a čekala, co se bude dít. Po chvíli do pokoje vstoupila nemocniční sestra. " Copak,drobečku? " " Prosím Vás, kde je moje maminka a tatínek? A kde to jsem? "  ptala se úzkostlivě a lpěla zrakem na ženě. " Jsi v nemocnici, měli jste včera nehodu a museli tě operovat. Ale neboj se, nebylo to moc vážné, rychle se to zahojí. " " A kde je maminka? Já chci maminku! "              " Maminka k tobě teď nemůže. " "A kde je? Kde jsou mí rodiče? " " Jsou v bezpečí. " vysvětlovala sestra se slzami v očích. Jak jí bylo líto toho malého drobečka. Nechtěla jí teď říkat, že její rodiče za ní nepřijdou. Nikdy už za ní nepřijdou. Nechtěla jí říkat, že když je včera všechny tři přivezli, bylo možno zachránit už jen ji. Nechtěla jí říkat, že její rodiče odešli na vždy. Ona ne. Ne teď, a ne ona. " Potřebuješ ještě něco? " zeptala se jí sestra. " Strašně mě to bolí a mám žízeň. " " S tou bolestí bohužel nic neuděláme, ale přinesu ti aspoň něco na tu žízeň, ano? " " Hm. " přikývla a zachumlala se do peřiny a opět upadla do náruče spánku.

         Přes zavřená víčka k ní doléhalo jasné světlo. Pomalu otevřela oči a zahleděla se na zář před sebou. V místnosti bylo šero a do ponuré šedi zářilo to nádherné světlo. Světlo sláblo a ona v něm pomalu začala rozeznávat dívčí postavu. " Kdo jsi? Co je to světlo kolem tebe? " ptala se zděšeně. Světlo zmizelo a v místnosti zůstala stát jen dívka v košili. " Jaké světlo? " usmívala se dívka. " To krásné světlo, které tu kolem tebe bylo. " " Asi se ti něco zdálo. Ahoj! Já jsem Lena. " představila se dívka. "Ahoj! Já se jmenuju Adéla. " " Adéla… " opakovala dívka. " Budu muset jít Adélo, musím se vrátit. Ráda jsem tě poznala. " otáčela se k odchodu. " Leno!?! Přijdeš za mnou zase zítra? " vyhrkla Adéla. Ani nevěděla proč. Z nějakého, jí neznámého důvodu chtěla Lenu ještě vidět. " Jistě. Přijdu kdykoliv, kdy budeš chtít, " řekla dívka, usmála se a odešla. Adéla vyběhla z postele a běžela za ní. " Leno!!! " volala. Chtěla jí ještě něco říct, ale když doběhla za roh pokoje, Lena nikde na chodbě nebyla.

         Slyšela skřípění brzd, křik s hlasy. Viděla její rodiče a pak už jen světlo, to krásné světlo. To světlo,  v němž stála dívka u sálu a to světlo, v němž viděla Lenu. Stála tam a usmívala se, usmívala se tím klidným vyrovnaným úsměvem a natahovala k ní ruku. Najednou světlo zešedlo a pak se změnilo v tmu. Lena zmizela a po ní se sápala tma. " Maminkooo! Maminkooo! " volala ze spaní. Sestra přiběhla téměř v okamžiku. " To je dobré, jen klid. Něco se ti jen zdálo. " konejšila Adélu. " Kde je maminka! Proč tu není u mě. Kde je??? " brečela. " Maminka i tatínek už spí, nesmíš je budit. " " A proč? " ptala se s uslzenýma očima Adéla. " Proto. A už se neptej. " odsekla sestra. Byla naštvaná, že musela hlídat noční a teď, aby tu utěšovala to děcko. " A přijdou ke mně ráno? " ptala se dál Adéla. " Ne! Tví rodiče už nepřijdou. Zemřeli! " vyhrkla sestra. Právě toho měla dost. " Oni  zemřeli? " opakovala Adéla a do očí jí opět stouply slzy. " " Jo, zemřeli. Jsou mrtví. A spi už! " Sestra ji přikryla a odešla. " Jsou mrtví, mrtví… " Šeptala do tmy mezi vzlyky Adéla. Polštář vsakoval její slzy a měsíc hleděl na její smutek. Byla sama. Sama ve světě, o kterém neví nic.

          Ranní paprsky ji pošimraly na uslzené tváři. Adéla se dříve každé ráno budila s nadějí, že jí přinese něco dobrého, ale to dnešní, i přesto, že bylo nasyceno slunečními paprsky, jí nic dobrého nevěstilo. Zůstala tu sama a v duši se jí usadil žal.

Co mám dělat? Maminka s tatínkem jsou mrtví. Já je chci zpátky. Chybí mi. Jak to tu mám bez nich vydržet? Už mi nikdo nebude večer číst pohádky a těšit mě, když budu mít strach.

          Do pokoje vstoupila sestra se snídaní a tím přerušila tok Adéliných myšlenek. " Dobré ráno! Nesu ti dobrou snídani. Tak ať ji hezky celou sníš, aby ses brzo uzdravila a mohla jít domů, hm? " s úsměvem před Adélu pokládala tác. Adéla jej jen odstrčila. " Ale no tak, co to je? Musíš jíst. Pojď. Otevři pusu a já tě nakrmím. No, hezky za maminku a za tatínka. To by bylo, aby se to nesnědlo, taková dobrá přesnídávka. " Adéla se rozplakala. " Co se nám přihodilo, že pláčeme? " ptala se sestra a snažila se Adélu obejmout. Ta ji jen odstrčila a se slzami se  schoulila pod peřinu. " Tak jak chceš. Já ti to tu nechám a sníš si to později. " řekla sestra a odešla. Nesním! Nemá cenu jíst, chci umřít, abych pak mohla být s maminkou a tatínkem. Nebudu už nikdy jíst a s nikým nepromluvím. Ať mě všichni nechají být a můžu si v klidu umřít.

           Den utíkal a pomalu se blížil večer. Adéla nesnědla jak snídani, tak oběd a nehodlala sníst ani večeři, kterou by jí měli každou chvíli přinést. " Nic nejí. Budeme jí to muset nutit polykat. " " Tak ji dnes nechej, však ona tu večeři sní, musí už mít hlad. " rozmlouvaly mezi sebou sestry. " Snad. Ani s nikým nemluví. Myslíš, že jí to někdo řekl? " " Asi jo. Tipla bych to na tu starou megeru, co tu má noční. Nechápu, jak taková ženská může dělat zdravotní sestru. " " Já taky ne. Je příjemná jak trn v patě. " " Haha. Teď ji musí asi pěkně zvonit v uších. " " Jen ať. Třeba ji to probere a bude příjemnější. " " To jo. Musely by se dít zázraky. " " Já jdu té malé odnést tu večeři, snad ji sní. "

           Dveře do pokoje se otevřely a dovnitř vstoupila sestra s tácem. " Nesu ti večeři. Je moc dobrá a určitě ti po té hladovce přijde k chuti. Na. " Adéla jen otočila hlavu na druhou stranu a víc nereagovala. " Dobrou chuť! " řekla sestra a odešla. To jim ještě nedošlo, že já jíst nebudu? Takový zbytečný plácání jídlem. Ale mám strašnej hlad. Když si trochu zobnu, tak snad umřu taky. Ne! Nesmím. Musím to vydržet a nejíst, jinak neumřu. " Ahoj! " šeptla Lena. Kde se tu vzala? Ani jsem si nevšimla, že by se otevřely dveře. " Ty jíst nebudeš? Slyšela jsem, jak si sestry povídaly a říkaly, že nic nejíš a s nikým nemluvíš? Co se stalo? " ptala se Lena. Adéla se chtěla už nadechnout, že jí to řekne, ale nakonec se zarazila. Nic jí neříkej, vždyť přece s nikým nemluvíš ani s ní ne.  " Adélo? Ty se mnou taky nebudeš mluvit? " Nenenenene. Nemluv s ní, ne, že jí něco řekneš, Adélo! Proč jí to chceš tak říct, co je na ní tak zvláštního? " Adélo? Mně to přece můžeš říct. Chci ti pomoct. " Adéla se opět otočila na druhou stranu tak, aby byla k Leně zády a mlčela jako hrob. " Přijdu zase zítra. Ahoj a dobrou noc! "

           Tak běžel den za dnem a Adéla stále nepromluvila s nikým ani slovo. Jídlo ji začali nutit násilím a posílali za ní psychologa. Nikdo s ní nehnul. Ani Lena, která za ní chodila každý večer. Adéla chtěla umřít. S tím jídlem se jí to nepovedlo, tak aspoň bude dělat, že je mrtvá, než ji napadne jiný způsob sebevraždy. Tak mlčela a mlčela a snažila se nejevit známky života.

           " Ahoj! Tak jsem se na tebe opět přišla podívat. " vešla do pokoje Lena a v ruce cosi nesla. " Něco ti nesu. " popošla blíž k posteli. Adéla ležela na zádech a očima se snažila dívat do stropu, ale nedalo jí to a občas jí oči sklouzly na Lenu. Co to má v té ruce? Ach jo, je tak těžké dělat mrtvou. " Můžu si sednout? " zeptala se Lena. Adéla mlčela. " Mlčení beru jako ano. " Lena se posadila na okraj postele. " Nejsi zvědavá, co jsem ti přinesla? " Adéla očima hleděla na Lenu a čekala, co ukáže její sevřená dlaň. " No, aspoň, že už si mě začala vnímat. Nechceš si popovídat? " Adéla stále mlčela. No tak? Leno, co to máš v té ruce? Jsem strašně zvědavá. " Mám nápad. Když mi řekneš aspoň jedinou větu, tak ti ukážu to, co jsem ti přinesla. Když ne, tak si to zase odnesu zpátky. Co ty na to? Řekneš mi něco? " taktizovala Lena. Tak co teď? Když jí něco řeknu, tak mi to ukáže. Snad se nic nestane, když jí povím jednu větu. Jednu jedinou větičku. Tak dobře, ale víc jí neřeknu. " Co to máš v té ruce? " špitla Adéla. " Tak ty ještě umíš mluvit? " " Slíbila jsi, že když ti řeknu nějakou větu, tak mi to ukážeš. Co to tam máš? " ptala se dál Adéla, aniž by si uvědomila, že už řekla dvě věty. " Tak dobře. Sliby se mají plnit. " Lena otevřela dlaň a tam se objevila malá skleněná kulička. Jenže nebyla jen tak ledajaká. Ona zářila. Zářila tím krásným  světlem. " Jééé…to je krása. " dívala se Adéla uchváceně do Leniny dlaně. " Co to je? " ptala se. " To je kapka radosti. Všimla jsem si, že tobě radost chybí, tak ti jí trochu nesu. " " Kapka radosti? To existuje? " " Však ji vidíš, ne? " usmívala se Lena. " Na, vezmi si ji, " podávala ji Adéle. " Děkuju! " řekla Adéla a dokonce se usmála. " Kapka radosti, a pro mě? Ta je krásná a jak září. Jako sluníčko. " rozplývala se nad ní. " Když se do ní budeš dlouho dívat, uvidíš v ní tančit malé zlaté víly. To ony rozdávají radost. " vysvětlovala Lena. " Opravdu? U nás na zahrádce jsme taky měli víly. Maminka říkala, že se starají o kytičky a když budu hodná, tak ke mně možná přijdou, když budu dlouho tiše stát uprostřed květin. " vyprávěla zasněně Adéla a do očí se jí při vzpomínce na maminku vracely slzy. " A přišly? " ptala se Lena. " Ne. Maminka říkala, že jsem tam nestála potichu moc dlouho. " Adéla se rozplakala. " Co se stalo, Adél? " " Maminka s tatínkem umřeli a já jsem tu zůstala sama. " špitala mezi vzlyky Adéla. " Nejsi sama. " " Jakto, že ne. Vždyť oni umřeli a už se nevrátí. " " Adél, podívej! Víly přišly, aby utišily tvůj pláč."  ukazovala Lena na kapku radosti. Adéla přestala plakat a zahleděla se na kuličku. U skleněných stěn stály maličkaté víly. Byly tak krásné. Kapka zářila víc a víc. Najednou jako by se stěny rozplynuly a Adéla držela jen zlatavou zář, v níž byly ty krásné víly. Jedna z nich vylétla ven a letěla přímo k Adéle. Sklouzla se jí po nose a cosi zazpívala. Adéla to stěží slyšela, natož aby rozuměla slovům. " Co říkala? " ptala se Leny. " Že nemáš plakat. A máš být rozumná a začít jíst. Máš se prý začít radovat a ony ti k tomu pomohou. " " Ale já nemám proč se radovat. " " Ale máš. Život je dar a to, že jsi na živu má nějaký smysl. Kdyby to tak nebylo, tak by si tě Bůh k sobě vzal. " " A proč si vzal k sobě mé rodiče. Proč? " " To ví jen on. Až bude čas, tak se s nimi opět setkáš. " " Ale já je chci hned! " " Všechno chce svůj čas. Do té doby musíš počkat a zkusit se radovat. "      " Ony mi pomůžou? " ptala se Adéla a ukazovala Leně dlaň s kuličkou. " Ano. Je to jejich povinnost a ony to dělají rády. " " Jak to víš? " " Vím to. Ony mi to řekly. " " A jakto, že jim rozumíš? " vyptávala se Adéla. " Časem se taky naučíš jim rozumět. " Lena vstala z postele. " Musím jít. Ale jestli chceš, tak zítra přijdu zas. Tak jako jsem chodila do teď. " " Ano, přijď prosím. "   " Tak tedy zítra. Dobrou noc. " otočila se Lena k odchodu. " Dobrou noc! A děkuju. " poděkovala naposledy Adéla. " Není zač. " řekla Lena a odešla.

         Adéla dlouho do noci seděla a v dlaních držela kapku radosti. Zdálo se jí, jako by skrze skleněné stěny proudily do jejích rukou radostné vlnky. Nemohla se dočkat, až zítra večer zase přijde Lena. Nějakým způsobem byla velice zvláštní. Měla v sobě nějaké kouzlo. Když promluvila, všechno kolem jakoby ztichlo. Měla nádherný hlas. Tak jemný a uklidňující. Adéla seděla a snažila se opět uvidět ty krásné víly. Ta malá zlatavá okřídlená stvoření. Ani si neuvědomovala, že usnula.

         Ráno Adélu nepřivítalo se smutkem, ale opět s radostí. Dveře se otevřely a v nich se objevila zachmuřená hlava sestry.    “ Dobré ráno! Nebaví mě ti to jídlo nutit, navíc ti to asi není příjemné. Nechceš ho tedy sníst sama? “ zeptala se. “ Dobré ráno! A víte, že chci? “ usmála se na sestru Adéla. “ Bože, stal se zázrak. Ty chceš jíst a mluvíš? “ vytřeštila sestra oči. “ Už bylo na čase, jazyk mi začínal dřevěnět. “ “ Zaplať Pánbůh, že jsi dostala rozum. Dobrou chuť ,“ položila před Adélu tác a odešla.       “ Děkuju! “ Adéla se pustila do jídla s ohromnou chutí. Za poslední dobu toho moc nesnědla. Sama jíst nechtěla. Když jí jídlo nutili, tak ho také moc nesnědla. Nikdy jí snídaně tak nechutnala. Adéla se celý den usmívala, s každým, kdo k ní nakoukl,  mluvila a snědla všechno jídlo, co jí dali. Celé oddělení se divilo, co se s ní stalo.

           Den utekl a nastal večer. Adéla netrpělivě čekala, kdy se otevřou dveře a v nich se objeví Lena. Přišla, když už Adéla ani nedoufala. “ Ahoj, cvrčku! “ usmívala se Lena. “ Ahoj! Jdeš pozdě! “ vyčítala jí Adéla. “ Promiň,dřív jsem nemohla. “ omlouvala se Lena. “ Leno, budeš mi něco vyprávět, prosím? “ žadonila Adéla. “ No…když tak hezky prosíš. Budu ti tedy vyprávět. Je to moc starý příběh. “ začala vyprávění Lena…

           …Do staré knihovny chodil už jen málokdo, ale všichni místní věděli, že kdykoliv chtěl někdo najít Anne, našel ji právě tam. Anne byla mladá dívka, která milovala knihy nadevše. Nebyla hodina, kdy by konečky prstů nelaskaly hřbety knih a kdy by její uši neslyšely šepot popsaných stránek. Milovala ten pocit, kdy se mohla nechat strhnout knihou do jiného světa. Četla si o světě, o kterém sama nevěděla nic. Četla o věcech, které sama nemohla poznat. Kdokoliv se na ni podíval, viděl mladou krásnou dívku, ale už jen málokdo si všiml toho, že ji něco trápí. Anne umírala na záhadnou chorobu, na kterou nikdo neznal lék. Žila jen s maminkou. Tatínek jí zemřel, když byla ještě malá. Byly chudé, ale přesto si žily krásně, jenže neměly na to, aby si mohly dovolit zaplatit drahé lékaře,jež užívali zázračnou medicínu. A tak jim nezbývalo, než čekat na zázrak. A ten zázrak se stal právě mezi knihami. Tam, kde by ho nikdo nečekal. Jako obvykle se Anne „ztratila“ mezi knihami. Probírala knihu po knize až narazila na jednu, kterou ještě nečetla. “ Andělský strom “, hlásal nadpis na kožených deskách. Pomalu projela stránku po stránce a usadila se s knihou do kouta.

            „ Maminko! Maminko! Stal se zázrak. “ běžela s úsměvem domů. “ Maminko! Kde jste? “ proběhla světnicí.                “ Copak, Anne? “ “ Maminko, našla jsem lék, “ ukazovala Anne matce knihu. “ Knihu? Ale co tě nemá, děvče. To není lék. “  “ Ale maminko, ne ta kniha, ale to co je v ní. To, co se v ní píše. Podívejte. “ A listovala před ní horlivě stránkami. “ Tady to je. Přečtu Vám to, chcete? “ “ Tak ukaž, co jsi se dočetla. “ usadily se a Anne začala číst.

            Andělský strom, místo, kde čestný dobrý člověk najde lék na všechna svá trápení. Místo, kde se nachází uzdravení. Musím to místo najít. “ Anne. To je hloupost, žádné takové místo není, “ snažila se jí to vymluvit matka. “ Ale ano. Je. Tady to píší, já jej najdu. Maminko,je to moje jediná možnost, “ přemlouvala ji Anne. “ Ne! Nikam nepůjdeš. Nikde žádné takové místo není! “ nedala se matka oblomit.

             Když na svět kolem padla noc a všechen hluk utichl klidným spánkem, Anne seděla neklidně ve své světnici a nemohla se dobrat spánku. Musím jít. Nemám jinou možnost. Žádná jiná naděje není. Ale co maminka? Nemohu ji tu nechat.Stejně bych ji tu dříve, nebo později zanechala. A už navždy. Teď mám naději, že se vrátím zdravá. Musím jít. Vstala a sbalila si do uzlíku pár věcí. Čím dříve půjdu, tím dříve se možná vrátím. Naposledy se otočila ve dveřích a tiše zašeptala: “ Sbohem maminko! “ Tiše za sebou zavřela dveře a odcházela na cestu, jež možná nikdy neskončí. “ Anne?! “ Zaslechla ještě volání.      “ Anne, neodcházej, “ stála ve dveřích matka. “ Musím maminko. Je to jediná možnost. “ Matce začaly po tvářích stékat slzy.  “ Anne, vrať se, neodcházej. “ “ Neplačte. Já se vrátím…Za čas, “ zvedla ruku na pozdrav a odešla.

             Dny běžely. A Anne neúnavně hledala to místo, o kterém se mluví v knize. Prošla už celý kraj a po Andělském stromu nikde ani památky. Nikdo o něm neslyšel a svět se zdál příliš veliký. Už to bude skoro rok, co Anne opustila domov. Občas se našel někdo, kdo ji u sebe za trochu práce nechal přespat, nebo jí dal najíst. Ráno se vždy s prvními paprsky zvedla a odešla dál. Neměla ani představu o tom, jaký svět je. Někdy však nikdo s dobrým srdcem na blízku nebyl, a tak trávila mnohé večery pod širým nebem stočena do klubíčka v kdejakém koutku a pod kdejakým stromem, jen žádný z nich se nezdál být tím pravým, andělským. Nemoc ji stále více táhla do svého smrtelného náručí. Nejtěžší byly ty dny, kdy se schylovalo k dešti a Anne byla zrovna na místě, kde nebyla možnost , kam se schovat. Právě takovým dnem byl i ten dnešní. Vzduch těžkl pod příslibem deště a obloha mraky černala. Nad Anne se začala stahovat temnota a hrdlo jí svírala úzkost. Zablesklo se a z nebe se začaly snášet obrovité kapky vody. Anne stoupala výše a výše do kopců. Každý krok se zdál těžšíma a nemožnějším. Ale Anne musela jít dál, musela si najít místo, kde by mohla bouřku přestát. Silný vítr ji strhával zpět dolů. V uších jí zněl hrozivý řev hromů a trhla sebou při každém prudkém záblesku světla, jež vyvolal blesk. Skály ji pod nohama klouzaly a zdály se neúprosné, ale musela jít dál. Muselo tu přece někde být bezpečné místečko. Opět se ozval další z mnoha hromů a jeden blesk proběhl nebem přímo před ní a světlo ji na chvíli oslepilo. Sáhla do prázdna a její tělo se svezlo po skále dolů. Chvíli tak ležela a nechala na sebe dopadat déšť. Už nemohla dál. Byla příliš slabá.

             Najednou jakoby svět kolem utichl. Anne se donutila posadit a porozhlédnout se kolem sebe. Přímo před ní se v dálce objevilo světlo. Zářilo tak hřejivě a slibovalo bezpečí. Co to je? Nezdálo se být zase až tak moc daleko a přesto nebylo ani blízko. Anne pomalu vstala a vydala se směrem ke světlu. Čím více se blížila, tím větší klid byl kolem a tím větší pocit bezpečí měla. Najednou ve světle rozpoznala siluetu stromu. Stromu, jež zářil vlastním světlem. To je ono. Našla jsem ho. Doléhal k ní tichý nádherný zpěv. Nic tak nádherného v životě neslyšela. Linul se odevšad. Přistoupila těsně ke stromu a ulehla pod něj. Pevně ho objala pažemi a vzdala díky Bohu. Zpěv stále sílil. Anne pohlédla nad sebe a zjistila, že se k ní z nebe snášejí andělé. To oni zpívali. Dolétly až k ní a popadli ji za ruce. Zářili tím světlem a byli tak nádherní. Anne viděla, jak se pod jejich dotyky odděluje její duše od těla. Tak i ona se stala zářivým andělem a spolu s nimi odešla do království nebeského.

            Matka den co den vysedávala u dveří a hleděla zasněně do dáli. Chřadla starostí a steskem po dceři. Nemohla se dočkat návratu a každou minutu se za ni modlila. Každou noc uléhala s nadějí, že tak jako odešla se i jednou vrátí zpět.

             Anne ji seshora viděla a bylo jí líto, že nemůže dostát svého slibu a už se s matkou neuvidí. “ Anne, jdi za ní. Můžeš  kdykoliv, kdy budeš chtít slétnout dolů se za ní podívat. Uvidí tě jen ona, pokud budeš chtít. “ “ Bože, jak víš, po čem toužím. Trápí se a já bych se s ní chtěla opět shledat. “ “ Dávám ti tedy možnost.Ale pamatuj, musíš se vždy vrátit. “ Tak jednoho večera, kdy Annina matka ulehala ke spánku, zjevila se před ní Anne. Byla obklopena tím krásným světlem a  na tváři měla úsměv. “ Maminko! Řekla jsem, že se vrátím, a tak mě tu máte. Musím se však vrátit zpět, ale kdykoliv budete chtít, můžete mě opět vidět. Jen s Vámi nemohu být tak, jako dříve. “ “ Anne! “ Objala ji pevně matka. “ Jsi jako Anděl. “ “ Ne jako, maminko, já jsem anděl. Už mě nic nebolí a netrápí. A Vy se také netrapte. Můžete mě vidět kdykoliv, a tak můžu vidět i já Vás. Jen stačí chtít. Sbohem maminko! “ řekla Anne a zmizela. “ Sbohem mé dítě ! “ …

            … “ To je konec? “ptala se Adéla. “ Ano. Víš, co ten příběh říká? “ ptala se Lena. “ Co? “ “ Tak jako Anne mohla být opět se svojí maminkou, tak i tví rodiče mohou být s tebou. Kdykoliv si to budeš přát. Když usneš, slétnou k tobě, aby hlídali tvůj spánek. Políbí tě na víčka a opět odletí. “ “ Je to pravda, Leno? “ ptala se nevěřícně Adéla. “ Je. Ale musíš tomu věřit. “ pohladila ji Lena po vlasech. “ Musím jít. Ahoj! “ a zvedala se k odchodu. “ Ahoj, Leno! A dobrou noc. “ usmála se Adéla.     “ Dobrou noc a sladké sny, “ otočila se Lena ve dveřích a odešla.