Pouliční osvětlení zablikalo a zhaslo. Kamila s Mirkem se zastavili v polovině vybouleného chodníku a nechápavě se kolem sebe rozhlíželi. Celá Měšťanská ulice se ponořila do temnoty. Nebylo vidět na krok. Měsíc se zlomyslně skryl za mraky a oni nedokázali v té tmě rozeznat okolí, natož i sami sebe. Jedním si ale byly jisti. Zrovna procházeli kolem hospody U Hulváta, ve které se ještě před chvílí svítilo.
„Sakra, zase vypnuli proud!“ křikla Kamila a začala hmatat po kapsách, „to s tím nemohli počkat až dojdem domů?“
„Ale, ty toho naděláš!“ zasmál se Mirek, „náhodou teď máme příležitost provádět věci, který si normálně na veřejnosti nemůžeme dovolit!“
„Ty hovado jedno!“ obořil se na něj hlas jeho dívky, „vy chlapi jenom myslíte na to jedno! Koho byste ojeli!“
„Ale, nedělej ze sebe andílka!“ napadl ji Mirek, „ kdo se včera domáhal druhýho čísla ve výtahu?“
„To bylo pominutí mysli!“
„Jo, jinak jsi vzornost sama,že?“
Kamila se rozzuřila. Využila temnoty kolem sebe a rozmáchla se rukou vybraným směrem, přímo do jeho obličeje.
„Kurva, ty jsi mě praštila! Co to do tebe vjelo?“
„Promiň, ale já tě neviděla!“ řekla nevinně Kamila a snažila se potlačit smích, „je tu taková tma a já slyším jen tvůj hlas!“
„Nekecej! Vždyť tě vidím! Stojíš tady vedle mě!“
„Ale já jsem tady!“ ozvalo se před ním.
„Kdo to potom….?“
  Náhle ucítil chladný dotyk čísi ruky. Pevně stiskla jeho rameno a tělem mu projela ostrá bolest. Chtěl vykřiknout, ale další ruka mu zacpala ústa. Nestačil zareagovat a jeho tělo zmizelo v záhybech  černého pláště, který dokonale splýval s temnotou. Na okamžik ještě ucítil hladký povrch látky, pak se mu zatmělo před očima a jeho já se odebralo na druhý břeh.

Neproniknutelnou tmu prořízlo bílé světlo displeje mobilního telefonu. Kamila jej vytáhla z kapsy a s jeho pomocí se rozhlížela po Mirkovi. Jediné, co spatřila, byl jen šedý povrch chodníku a oprýskaná zeď nějakého domu. Po Mirkovi jako by se země slehla.
„Nedělej si ze mě legraci!“ křikla do okolí, „seš trapnej, abys  věděl! Okamžitě vylez! Teď hned!“
Nic. Mirek se neozýval a ulice dál mlčky sledovala vyděšenou dívku.
„Sakra, ty paznehte! Co tímhle sleduješ? Mám se podle tebe leknout, až na mě vybafneš?“
Žádná odpověď. Jen tma a ticho.
Kamila rezignovala. Svěsila hlavu a dala se do chůze.
„Jak chceš! Jdu domů bez tebe! Najdi si cestu sám, když sis mobil nechal doma! Hodně štěstí“
Displej po chvíli zhasl a Kamilu opět pohltila tma.
„Co s tím mobilem zase je?“ bručela si pod nos a mačkala všechny tlačítka na mobilu.
  Bíle světlo opět ozářilo dívčí obličej a nejen její. Za jejími zády se ze tmy vynořila postava v černém plášti.

Kamila dál pokračovala po chodníku. Držela se blízko zdí řadových domů a dávala si pozor, aby do něčeho nevrazila, ba dokonce nešlápla. Měsíc se prodral skrze mraky a stříbrné světlo dopadlo na prázdnou křižovatku. Bílé pruhy přechodu pro chodce se jasně rozzářily a vyčkávaly, až po nich přejde bledá dívka s černým přízrakem v závěsu.
  Kamila přešla přes silnici a zastavila se u nefunkčního semaforu.
„Ještě, že tu nejezdí auta! Nechtěla bych být v roli řidiče, co srazí chodkyni na přechodu!“
  Mobil opět zhasl. Kamila se ale neobtěžovala využít  jeho dalších služeb a strčila ho zpět do kapsy. Měsíční světlo ji na chvíli zlepšilo náladu. Sotva si ale vzpomněla na Mirka, byla všechna pohoda pryč.
 
Přízrak se mezitím skryl ve stínu vchodu činžovního domu, odkud nehybně pozoroval svou oběť.
Je to ta pravá? Žádna jiná tu v tuhle dobu není! Mám? proběhlo mu hlavou a v jeho plášti se na okamžik z látky vytvořila Mirkova tvář.

„Kamilo, tak tady jsi!“ ozvalo se jí náhle za zády, až sebou dívka trhla. Rychle se otočila a nevěřícně zírala před sebe.
„Mirku, ty debile!“ vyletělo jí  okamžitě z úst, „kdes byl? Co to všechno mělo znamenat?“
Mirek se na ní podivně usmál a nic neřekl.
„Když nemáš vysvětlení, tak mi polib prdel!“ prohlásila Kamila uraženě, „nemám čas se s tebou vybavovat!“
„Ale já.. promiň,“ vypravil ze sebe a víc nestačil říci. Kamila ho nečekaně nakopla do rozkroku. Jakmile se zlomil v pase a dopadl na zem, zlomyslně se nad ním sklonila.
„To máš za to!“ zašeptala něžně mu do ucha, „ Jsem sice blbá a naivní, ale ne tak, abych ti odpustila! Srandičky si dělej z jiných holek! Sbohem !“
V Mirkových očích zaplanul plamínek zuřivosti. Jakmile bolest polevila, rychle se napřímil a surově chytil Kamilu za ruku.
„Au! To bolí!“ zaječela dívka a snažila se vymanit z jeho sevření , „okamžitě mě pusť nebo začnu křičet!“
„Jen si křič!“ promluvil surovec cizím chraplavým hlasem, „Nikdo ti ale nepomůže!“
  Kamila se nechápavě zatvářila. Vždycky měla Mirka za pohodového člověka. Někdy sice měl své dny, ale tohle od něj rozhodně nečekala.
„Proč to děláš?“ vyhrkly jí z očí slzy, „nech mě na pokoji! Pusť mě!“
Mirek ale nic neřekl. Zuřivě jí funěl do obličeje a v jeho pohledu se zrcadlilo šílenství.
„Nemáme moc času,“ řekl tlumeně, „najdeme úkryt a dokončíme to tam!“
„O čem to sakra mluvíš?“ vyvalila na něj oči Kamila, „zbláznil ses snad?“
Mirek se zasmál a  v měsíčním světle se zaleskly jeho ostré řezáky.
„A do prdele!“ zaklela Kamila při pohledu na jeho zubní bohatství , „ty jsi..!“
„Nejsem upír!“dopověděl za ni Mirek a zuby se mu v mžiku zarovnaly do tvaru lidského chrupu.
„Tak co, víla Zubnička?“
„Nemám čas na vysvětlování! Čas běží, musíme jednat! Chci, abys se mnou počala dítě!“
„Zbláznil ses?“ křikla na něj Kamila, „ je mi teprve dvacet! Celý život mám ještě před sebou a ty chceš, abych si ho zkazila nějakým malým parchantem!“
„Na tvém souhlasu mi nezáleží!“
S těmito slovy se na ni brutálně vrhnul a začal z ní strhávat oblečení. Kamila ke svému překvapení ani nepípla a liduprázdnou ulicí se rozléhal jen její vzdychání.

  Bylo ráno. Kamila otevřela oči a zírala na blankytně modrou oblohu orámovanou ze všech stran korunami stromů.
„Co se sakra..!“ chtěla doříci, ale něco jí v tom zabránilo. Vyděšeně pohlédla na své holé, ale poněkud více zakulacené břicho.
„Já jsem těhotná!“ udělaly se jí mžitky před očima, „Do háje! Snad ne s Tím?“
Opatrně se zvedla a rozhlédla se kolem sebe. Ocitla se v lese. V lese!
„Bože, kam jsem se to dostala?“
  Ze zad jí náhle vyrašila dvojice černých křídel. Její obličej se rozpůlil a  z břicha jí vyrostla svalnatá paže. V agónii bolesti se kroutila na zemi,  zařvala  a s hrůzou sledovala, jak  z ní vylézá podivné stvoření. Nejprve se ze zkrvavené kůže dostaly dvě dospělé paže. Prodraly si cestu skrze vnitřnosti a uvolnily cestu šedivé hlavě, která svou stavbou spíše připomínala hmyz než člověka. Jakmile byla hlava venku, otočila se kolem drobného krku o sto osmdesát stupňů a otevřela smaragdové oči.
„Máma!“ vydralo se ze zubatých úst a Kamila ztratila vědomí.

Když znovu otevřela oči, byla zpět v ulici, opřená o cihlovou stěnu činžovního domu. Bylo už poledne a lidé kolem ní procházeli bez povšimnutí.  Považovali jí totiž za vandráka, který somruje od kolemjdoucích drobné na alkohol.
Kamila si okamžitě sáhla na břicho. Bylo v pořádku, žádné krvavé cáry kůže ani vyhřezlé vnitřnosti.
„Co to do prdele bylo?“ podivila se a chtěla vstát. Nohy jí ale vypověděly službu a vzápětí ztěžka dopadla na zadek.
„Sakra!“ zaklela a zachytila se prsty spáry mezi cihlami. S vypětím všech sil se vyškrábala ze země, ale stále zůstala opřená o stěnu. Cítila, že kdyby se pokusila o jediný krok, okamžitě by se rozplácla na chodníku. V téhle pozici setrvala několik minut. Za tu dobu se mohla lépe rozhlédnout po místě, kde se z ničeho nic probudila. Tušila, že nemá smysl se někoho vyptávat, jak se sem dostala. Určitě by zavolali policii a to ona nechtěla.
„Teď musím ....já, sakra ... Kde to zase jsem?“ nechápala a očima těkala po kolemjdoucích.
  Ulice, ve které se ocitla, byla dost nevzhledná a působila ponuře. Domy měly oprýskanou šedivou omítku a pouliční lampy, naklánějící se přes okraj vozovky, byly pokryté nánosy rzi a špíny. Na  zamračené obloze se proháněla hejna vran
„Že bych byla zpátky doma?“ napadlo jí a snažila se vypadat, co nejnenápadněji. Bohužel její potrhané šatstvo se diametrálně lišilo od odění míjejících lidí. Přesto se rozhodla, že dále nebude postávat při zdi jako nějaký pobuda a pokusila se o první kroky. Sice na první pohled vypadaly nejistě a připomínaly první pokusy malého dítěte, přesto se tím nenechala odradit a dala do pomalé chůze. Nevšímaje se  udivených pohledů, šmajdala si to po chodníku k blízké lavičce, na které se pak celou vahou rozvalila. Než stačila pomyslet na svůj další osud, její noční přítel si ji znovu našel. Postava v černé kápi  se k ní zezadu přiblížila a jemně ji pohladila po vlasech.
  Oblaka se zastavila ve své pouti, ptáci zkameněli v letu a jako podivné balónky se vznášeli v povětří. Kolemjdoucí lidé se zasekli na místě, okolo Kamily se vytvořila clona šera, která pohltila nejen lavičku na níž seděla, ale i chodník v okruhu dvou metrů.
„Tady jsi, má drahá!“ zašeptalo jí stvoření do ucha, „musím ti někoho představit! Tvého syna!“
  Při vzpomínce na lesní porod Kamile přejel mráz po zádech. Ještě měla v živé paměti, jak na ní hleděly ty dvě velké smaragdové oči.
„Nemám zájem!“ vyjelo jí z pusy a sama se podivila, kde vzala tu odvahu odporovat.
„To jsem předpokládal! „ zasmálo se stvoření a posadilo se vedle ní.
„Opravdu ho nechceš vidět?“ snažilo se jí přemluvit, „ je velice rozkošný! Ty jeho blond vlásky! Celá ty!“
„Ty lháři!“ třásl se Kamile hlas, „sama dobře vím, jak vypadá! Porodila jsem zrůdu!“
„Ne! Zachránila si náš rod před vyhynutím! To bylo od tebe chvályhodné! Ale ještě to neskončilo!“
„Co?“ zděsila se dívka, „snad ještě nechceš holčičku?“
 Stvoření se dalo do bublavého smíchu.
„Možná později! Teď už jen stačí, když se staneš moji družkou!“
Kamila vyvalila oči. To nemůže myslet vážně? Rychle se zvedla z lavičky, ale její společník ji uchopil za ruku a strh zpět k sobě.Věděla moc dobře, že nemá smysl klást odpor. Byla v jeho moci.
„Tak jo!“ pípla smířena s osudem a sklopila hlavu. V duchu si nadávala, proč to jen řekla, jenomže představa bolestivé smrti se jí taky moc nezamlouvala. Otočila  hlavu a pohlédla na svého nového partnera. Vyděšeně vykřikla. Zírala na šedivou stvůru skrytou pod kapucí černého pláště. Jeho zelené oči se leskly v denním světle jako dva smaragdy.
„Proč sis vybral zrovna mě?“ zeptala se tiše, „byla to náhoda nebo jsi mě sledoval už delší dobu?“
Stvoření mezitím na sebe vzalo Mirkovu podobu a usmálo se od ucha k uchu.
„Náhoda nás k sobě přivedla! Kdybys včera v noci nešla se svým přítelem, asi bych si našel někoho jiného!“
„Co? Já myslela, že jsi Mirek?“
„Ne, tvůj přítel právě odhalil největší tajemství lidstva, co je po smrti!“
  Dění v ulici se dalo opět do pohybu. Mraky pluly po obloze a lidé pospíchali za svými starostmi.
Kamila se dala do breku. Slzy jí stékaly po potrhaném oblečení a vytvářely na látce mokré skvrny.
„Proč jsi to udělal? Co ti Mirek udělal?“
„Nic! Prostě nastal jeho čas!“ řeklo stvoření klidně a napřímilo se. Uchopila Kamilu za ramenu a táhlo jí pryč.
„Kam to jdeme?“ křikla na něj, když se vyhnula shrbené důchodkyni, „do hnízdečka lásky?“
Stvoření se zastavilo a ukázalo na oblohu. „Tam je náš domov!“
„Co?“ podivila se Kamila, „na obloze jsou jen mraky, nic víc!“
„Mýlíš se! Tam sídlím už miliony let!“
„Co jsi sakra zač?“
„Jsem anděl smrti! Tvůj přítel měl včera zemřít! Mým úkolem bylo se o něj postarat. A tak jsem potkal tebe!“
„Co to vykládáš za nesmysly! Andělé přece mají bílá křídla, jsou krásní a bezpohlavní..“
„Já jsem ale jiná sorta než ti bezpohlavní chudáčci! Já nesídlím v Nebi, v místě, kde se ti splní všechna tvá přání. Mám vlastní sídlo. Ostatní se mě straní. Jenže teď, co jsem získal dědice, budu mít dostatek času, abych  se jim mohl vysmívat. Jestli chceš, můžeme do Nebe letět na dovolenou. Synek mě vystřídá!“
„Ano, otče!“ ozval se za Kamilou příjemný mužský hlas. Prudce se otočila a spatřila urostlého muže s blond vlasy. Jeho nepřirozeně zelené oči s láskou hleděly na svou matku.
„Opět se vidíme, mámo!“ usmál se na ni, „ v lese jsi vypadala poněkud zděšeně!“
„Jaktože vypadá takhle?“ obrátila se Kamila k andělovi, „přece byl tak…!“
„Ohavný!“ dopověděl syn, „to je jen pracovní podoba! Ve skutečnosti vypadáme daleko příjemněji!“
Anděl smrti se jí ukázal v pravé podobě. Kamile překvapením spadla čelist.
„Takový terno!“ vzdychla nad jeho vzhledem, „Bože, díky! Až tě potkám, tak ti poděkuju!“
„Tak za sto let!“poznamenal anděl smrti, „ To bude mít čas! Má teď hodně nabitý program!“