Báječná dovolená

„Víš, Petře, mám tě doopravdy ráda, ale marně se snažím pochopit, proč jsi nás vytáhl zrovna na tenhle ledovec, když je všude okolo nás jenom sníh, spousta ledu, chladné moře a šíleně vlezlá zima?“ zeptala se mladá dívka stojící na okraji ledového hory svého společníka.

„No, asi proto, že jsem chtěl konečně vidět něco zajímavého,“ odvětil Petr trochu nazlobeně. „Tery, já sice chápu, že tě lákal spíš New York nebo nějaké pěkné ostrůvky v Indickém Oceánu, kde je pěkně teploučko, ale na to jsme zatím neměli peníze…“

„Jo, jasně, ale v tý cestovce ti alespoň mohli říct, že nám kromě mimořádně výhodné ceny zájezdu na poslední chvíli sebou přibalí i čtyři japonské turisty. Sice si nás nevšímají, ale když už tu s nima musím celý den trčet, ráda bych tu měla někoho, s kým můžu prohodit alespoň pár slov. Vždyť se na ně podívej, celou dobu, co jsme tady, se akorát blbě usmívají.“

Petr rezignoval. Když už za tuhle báječnou dovolenou utratil skoro všechny našetřené peníze, chtěl si z ní alespoň něco užít a rozhodně se nehodlal pohádat se svou přítelkyní hned na jejím začátku. Kromě nich tu totiž byl jenom zástup těch Japonců a při představě, že by se Tery urazila a až do rána by si sám musel užívat ledovcové hory ho příliš nelákala.

„Na, tady máš trochu horkého čaje na zahřátí,“ pravil tiše a podal jí teplou plechovku. „A nezapomeň jí pak vyhodit pytle na odpadky…“

„Tu poslední poznámku sis klidně mohl odpustit,“ procedila Tery kysele mezi zuby a demonstrativně se k němu otočila zády, ale když si všimla, jak na ní nadšeně mává jeden z jejich spolucestujících, raději se rychle obrátila zpět.

„Jak dlouho ještě budeme muset čekat?“ zeptala se tiše, aby snažila se alespoň trochu změnit téma jejich rozhovoru, který pomalu, ale jistě směřoval k nepříjemné hádce.

Petr se zhluboka nadechl a na okamžik to vypadalo, že má připravenou obsažnou přednášku, kterou vystudoval z reklamních prospektů, ale však odhadl, že na ní Tery nemá chuť ani náladu, a tak si jenom krátce posteskl: „Za chvíli se setmí a před půlnoci to začne...“

„Tak fajn, už se nemůžu dočkat,“ pronesla dívka mnohoznačně a ze společných zásob si vybírala nějaké malé sušenky jako doplněk horkého čaje.

Petr měl pravdu. Netrvalo dlouho, slunce zapadlo za horizont a ledovec se zahalil do tmy. Nikdo si samozřejmě nedovalil porušit přísný zákaz používat jakékoliv světlo. Přestože s nimi necestoval žádný oficiální delegát, bylo všem jasné, že i tak jsou všichni pod bedlivým dohledem a tak si raději nasadili brýle pro noční vidění.

Půlnoc se konečně přiblížila. Petr odložil plechovku s nealkoholickým pivem a společně s ní vyhodil i nedojedený pytlík s bramborovými lupínky. Veselý výkřik jednoho z Japonců který s rozzářeným úsměvem nadšeně ukazoval do tmy ho přiměl, aby i on zaostřil své brýle a zahleděl se určeným směrem. Ze tmy se nesměle vyhoupl zeleně zářící bod, který se pomalu přibližoval. Konečně se dočkali, jenom doufal, že to alespoň byla dobrá investice.

Cestovatelé se přesunuli na svá místa a pomocí tenkých ocelových lanek se připoutali k ledové hoře. V příručkách sice bylo jasně řečeno, že jim nic nehrozí, ale nikdo z nich nechtěl riskovat, jelikož tu byli na vlastní nebezpečí a žádná pojistka se na ně nevztahovala.

Ačkoliv se Tery Petrův výběr společné dovolené od začátku příliš nelíbil, ani ona nyní nedokázala překonat narůstající vzrušení. Konečně se tmy před nimi vyhoupla dlouho očekávaná loď, ženoucí se kupředu chladnou nocí. Na okamžik zaslechli zoufalé vyzvánění výstražných zvonů, ale pak už obrovské plavidlo narazilo do jejich ledovce a ozvalo se zlověstné skřípění kovových plátů, které se trhaly při krátkém střetu s ledovou horou.

Cestovatelé se konečně mohli odpoutat. Nedostatek záchranných člunů několikrát zvýrazněný v reklamních prospektech sliboval mimořádně zajímavou podívanou. Mohutný kolos sice ještě statečně vzdoroval přílivům chladné vody proudící do jeho útrob, ale brzy začal i s celým svým nákladem a pasažéry klesat pod hladinu.

Tery a Petr se drželi za ruce a sledovali zoufalý boj lidí s ledovým oceánem. Dívka krátce políbila na tvář svého přítele a zasněně mu zašeptala do ucha: “Je to tu moc pěkný, ale příště se podíváme do toho New Yorku, viď miláčku?“