|
| |
 |
Tajemství Tao
Autor: Pavel Kastl () - publikováno 19.1.2000 (16:03:26), v časopise 31.1.2000
|
|  |
Tajemství Tao
Východní náboženství se těší stále větší pozornosti v celém světě, zejména však v Americe a v Evropě. Jak je všeobecně známo, doménu těchto náboženství tvoří buddhizmus a taoizmus. V tomto svém příspěvku budu věnovat pozornost pouze jednomu z těchto dvou náboženských směrů, a to taoizmu. Jeho základem je učení o existenci Taa, všeovládající a všudypřítomné síly, řídící veškeré dění v celém prostoru jsoucna.
Mnoho příznivců tohoto náboženského a zároveň i hluboce filozofického směru, zejména pak mniši v taoistických klášterech, usilovali o nalezení principu Tao, který by jim umožnil dosáhnout dokonalosti, po smrti splynout v duchovním světě s Bohem a osvobodit se od koloběhu života a smrti. Jak jsem již řekl, základem taoizmu je víra v „Tao“. Základní vlastnosti Taa jsou dle staré tradice taoizmu tyto: Nelze je povědět a nelze je pojmenovat. Je stálé a věčné, nedělá nic a přesto jím nic nezůstane nezasaženo. Tao vládne silou zvanou Te, pomocí níž všude udržuje spravedlivý řád a harmonii prostřednictvím síly Osudu zvané „Ming“.
Všechno, co existuje, je dle taoizmu utvořeno činností protikladů Yin a Yang, projevuje se energií Čchi a působí ve vzájemné harmonii. Tao nemá žádný protiklad, a proto člověk, který žije Taem, se ocitne mimo působení protikladů a nic nekoná, protože každé konání je protikladem nějakého jiného konání. Tao je cestou bez cesty, konáním bez konání a životem bez života. Je vším i ničím zároveň, a proto je absolutní a dokonalé. Ačkoli je Tao všepůsobící a všemocné, samo o sobě neznamená nic. Pokud by se vše (tedy i duše nás všech) ocitlo ve stavu Tao, ustalo by veškeré dění. Nedělo by se nic, energie v celém prostoru jsoucna by se přestala transformovat a postupně by zanikla. Spolu s jejím zánikem by zaniklo dění nejen ve světě hmotném, ale především i ve světě duchovním. A ten by po čase také zanikl. Proto je Tao jen harmonií, lépe řečeno středem veškerého dění a vyrovnaností všech protikladů. Tato rovnováha Taa je dána spolupůsobením protikladů, které, ač mohou být jakkoli velké, ve svém součtu dávají číslo nula. Tao nemá žádný protiklad a proto jediné číslo, které je vyjadřuje, je nula. Nula je totiž výsledkem veškerého dění a součtem všech protikladných potenciálů, které působí v celém prostoru jsoucna.
Existence Taa umožňuje existenci protikladů a existence protikladů umožňuje existenci Taa. Ve středu jejich působení se také Tao nalézá. Jak praví následující citát z „Knihy mlčení“ (texty staré Číny): „Takový stav, v němž ani objekt, ani subjekt nenacházejí svůj protějšek, nazveme osou Taa. Tato osa zaujme místo vprostřed kruhu, odkud odpovídá všemu a na věky věkův.“ Faktem zůstává, že učenci taoizmu se hluboce zabývají otázkami veškerého dění a souvislostí mezi jednotlivými ději, které se v prostoru jsoucna neustále odehrávají. Usilují o nalezení Taa, které jim umožní vymanit se z působení protikladů. Tvrdí, že tento svět je iluzí a nelze v něm nalézt pravé a osvobozující štěstí.
Taoisté se v duchu ptají sami sebe: Kde vlastně jsem? A jsem vůbec? Není to, že existuji, jen moji iluzí? Nikoli. Myslím a cítím bolest. To není iluze. Nebo snad ano? Jsem tam, kde se mi zdá, že se nalézám? Nebo jsem ve skutečnosti někde jinde? Kde tedy jsem? Aha, už to vím. Jsem všude i nikde zároveň. A jsem zároveň iluzí i realitou. Ten, kdo nalezne Tao, ten pochopí svoji sounáležitost s celým vesmírem a stává se jeho součástí, aniž by přitom sám skutečně existoval. Rozvíjení tohoto absolutního vědomí sounáležitosti s vesmírem dočasně osvobozuje duši od koloběhu životů a připravuje ji na tzv. „hromadnou mystickou svatbu“, což je spojení a splynutí všech duší ve vesmíru v Centrální Kosmickou Duši. K tomuto splynutí všech duší v jeden celek dochází vždy při zániku vesmíru, kdy se veškerá hmota ve vesmíru spojí do gigantického obřího chuchvalce, z něhož se po čase velkým třeskem tato hmota rozdělí na jednotlivé galaxie a vznikne tak nový další vesmír.
Faktem je, že pokud se člověk v meditaci oprostí od svého ega a vcítí se do ostatních lidí, živých tvorů a rostlin, pak prožívá místo svého ega vyšší formu kolektivního vědomí a cítí se být všemi jinými živými bytostmi najednou i součástí celého živoucího vesmíru. V tuto chvíli v sobě člověk objevuje a prožívá tu část své duše, kterou mají všichni živí tvorové i rostliny stejnou. Jedná se o společný prvek, který nám umožní cítit a být vším kolem nás. Tento prvek v sobě mají všechny duše, protože všechny vznikly rozdělením Centrální Duše Kosmické na počátku vzniku vesmíru společně s velkým třeskem ducha i hmoty. Pokud člověk cítí a vnímá tímto univerzálním prvkem své duše, dosahuje spojení s absolutním vědomím všebytí a dosahuje vyššího stupně vývoje své duše. Pak také nalézá Tao.
Ačkoli je dle taoizmu důležité nalézt ve svém životě Tao, pravdou je, že ocitnutí se ve stavu Tao by pro člověka znamenalo některé negativní důsledky. Je pravdou, že by žil v dokonalé harmonii, ale byl by bez emocí. A být bez emocí současně znamená být také bez lásky, s citovým chladem k utrpení svých bližních a mít místo srdce kus ledu. Je správné hledat harmonii a Tao a přiblížit se mu, avšak o plné dosažení Taa bychom se neměli pokoušet. A proto jděme stále za ním, hledejme ho, ale snažme se ho nikdy doopravdy nenalézt. Pak zůstane život životem a člověk člověkem. A v tom je Tao Taa. To Tao, které je co nejblíže Tau univerzálnímu, neboť každé Tao má své vlastní Tao a je zároveň Taem univerzálního Taa. A v tom je jeho dokonalost, všeobsažnost, nekonečnost a věčnost.
A proto žijme, jak nejlépe umíme, mějme se rádi a učme se. A i kdybychom Tao nikdy nenalezli, nalezne ono nás. Vždyť lidský život umí být někdy tak krásný, že stojí za to ho žít. A studujme ony staré pravdy taoistických mnichů a nepodceňujme moudrost asijských klášterů, neboť vědění v nich ukryté nám může dát odpověď na všechny naše otázky a naučit nás v souladu s principem Tao správně, zdravě a harmonicky žít.
|
|
|
